Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Petr Sláma (2003)

O aféře, která provází nedobrovolný (?) rozchod novozákoníka prof. Gerda Lüdemanna se svou alma mater, teologickou fakultou Georg-Augustovy University v Göttingen, jsme mohli v Praze slyšet přímo z úst účastníka sporu, tehdejšího děkana göttingenské teologické fakulty, systematika Eberharda Busche, na jaře roku 2000. V tomtéž roce navštívil přednáškovou řadu prof. Otakara Fundy na Pedagogické fakultě UK v Praze sám Lüdemann. V Křesťanské revue se pod dojmem konference v Mühlheimu za případem ohlíží prof. Ladislav Hejdánek. (Ladislav Hejdánek, Jak je to vlastně s naším křesťanstvím?, KR 01/2, 32–35). Na sporu jej fascinuje otevřenost jeho účastníků, především ale jeho věcná stránka: vidí v něm pokračování zápasu liberální teologie o historického Ježíše, zasypaného balastem umrtvujícího dogmatu. Ve jménu „evangelia živého Ježíše“ vyzývá k diskusi o nezbytné revizi archaizovaného křesťanství. Na Hejdánkův článek přináší totéž číslo vtipnou repliku redaktorky revue Veroniky Tydlitátové. (Veronika Tydlitátová, Jak je to vlastně s Hejdánkovým křesťanstvím?, KR 01/2, 35–37) Proti příkrému odmítnutí „obecné religiozity… a náboženského diletantismu“, kterým Hejdánek vyvažuje své přitakání Lüdemannovu liberalismu, se Tydlitátová zastává náboženství jakožto relevantní teologické kategorie. Tím však polemika v domácím prostředí končí.
Těžko říci, zda pod vlivem Hejdánkovy výzvy, každopádně s obdobným nasazením se sporu ujal americký judaista prof. Jacob Neusner. Na universitě v anglickém Lancasteru uspořádal k tématu sympozium, jehož příspěvky otiskl v roce 2002 časopis Religion. Recenzovaná kniha přináší výběr těchto příspěvků, rozšířený o pokračující diskusi, ale i o dokumentaci sporu samotného.
(Zač je toho býti theologem, in: Teologická reflexe 2003, č. 2, str. 215.)

Petr Kolář (2010)

V sobotu 16. ledna byl na ČT 2 odvysílán poslední díl seriálu věnovaného Chartě 77, disidentům a jejich pohledu na vývoj u nás od listopadu 1989 až podnes. Velmi mě zaujala jedna z posledních scén pořadu. Známý filozof v ní odpovídal na otázku, zda podle jeho názoru závažné problémy vývoje těsně po pádu komunismu nevyplynuly z nechuti či neschopnosti začít podle zákona stíhat jeho význačné exponenty.
Ladislav Hejdánek odpověděl krátce a výstižně (cituji po paměti): „Kdybychom tehdy měli podobně jako východní Němci někde nějaké západní Československo nebo Česko, tak ano. Ale my jsme nic takového neměli, a když uvážíte provázanost všech složek státní správy s režimem, kdo by to u nás mohl dělat?“
Režie nechala scénu doznít v televizně nezvykle dlouhém tichu. Hejdánkova závažná odpověď zůstala viset v prostoru jako odpověď a současně jako otázka. Mnozí, ne-li všichni, jsme si mysleli, že se z komunismu sametově přehoupneme do fungující demokracie. Ve skutečnosti jsme se ale octli v čemsi nečekaném, zvláštním – zkrátka v postkomunismu.
(Co je to postkomunismus, in: Universum, 2010, č. 1, str. 50.)

Karel Deurloo (1996)

… Ivan Klíma ve svém úvodním slově k Trojanově knize And the Nightingales Sing (Praha 1992), která je „document humain“ těchto setkání, o tom píše: »Tyto semináře dosáhly takové úrovně, že známí intelektuálové ze zahraničí sem cestovali, aby se jich zúčastnili, a tím také ukázali svou solidaritu umlčeným českým kolegům“. Pro nizozemské theology a filosofy – jako např. pro Thea de Boera v kontaktu s Ladislavem Hejdánkem – byla čest se v tom angažovat. Tyto „semináře“ se po sametové revoluci staly minulostí, ale rozpravy a vzájemná solidarita zůstaly.«
(K prvnímu číslu Rozprav, in: Rozpravy/Samenspraak 1996/97, Heršpice 1996, str. 5.)Semináře soukromé Karel Deurloo, 1996

František Palacký ()

Svoboda jest ovšem ten největší dar boží, kterého člověk si přáti může, ona jest podmínkou nejen blahobytu, ale i samé ctnosti a důstojnosti lidské; neboť smýšlí-li a jedná-li kdo dobře ne ze svobodné vůle, ale z donucení, pak nesmýšlí ani nejedná dobře. Avšak i svoboda sama, vedouc častěji k různění nežli ke spojování, žádá jistou míru pro sebe, nemá-li ploditi nejednotu a nesvornost, kterážto ne bez příčiny sluje hříšným jejím dítětem.
Slované všichni bývali od jakživa svobody více milovni, nežli jiní národové; ba toužili po ní a hověli si v ní až přes míru, podrobujíce se autoritě i sebe potřebnější vždy jen neradi a jako by z donucení. Sám kořen slova našeho „svoboda“ svědčí, že ji předkové naši pokládali hlavně v tom, aby každý byl především sám „svůj“, sám o sobě a pro sebe. Ale může-li člověk vůbec býti cele sám o sobě? může-li obejíti se na dlouho bez jiných lidí? Ovšem, kdyby jako jiná zvířata rodil se a uměl hned po narození pomáhati sobě a starati se o sebe sám, tak aby od jiných chován a vychováván býti nemusel: mohl by také oblíbiti sobě a vésti život pouze zvířecí. Ale pak by nebylo u něho ani řeči o vzdělanosti a pokroku, aniž o působení chvalném neb slavném jakémkoli. Jen ze spolupůsobení a ze vzájemné pomoci rodí se každá nauka, každý zdar obecný, každý pokrok humanity. A může-li kde jaký spolek utvořiti a udržeti se bez řízení a návodu jedněch ke druhým, či bez podřízení se jedněch pod druhé, t.j. bez autority? Sám rozum a samo svědomí učí nás všímati sobě a následovati jak příkladu, tak i návodu těch, kteří ve věcech obecných nabyli širší zkušenosti a rozhledu prostrannějšího.
(O roztržce v národu českém [1875], in: Spisy drobné I., Praha 1898, s. 243.)