Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jan Patočka (1947)

Identita = non – různost, neodlišnost; není vztah ve vlastním smyslu, v němž se předpokládají dva termíny; ale jelikož nic není beze vztahu, je zde nevztahovost vzata s hlediska vztahu, což je oprávněné. – Máme 1) identitu ve smyslu této neodlišnosti; 2) identitu ve smyslu jednoty neodlišnosti a odlišnosti; 3) identitu značkovou, tj. ekvivalenci značek; 4) identitu noetickou, tj. totéž v různých perspektivách a různých „jevech“.
Neodlišnost nutně patří k odlišnosti; negací odlišnosti vzniká neodlišnost, negací neodlišnosti vzniká odlišnost. Negace by tedy bez identity byla operací, kterou by nebylo možno negovat, tedy by musela sledovat jen reální odlišnosti. Pak by ale nemohla varovat před omylem. Jedna z hlavních funkcí negace by bez identity odpadla.
14. IV.47
(ex: Deník 23.XI.1946 – 29.V.1947 – přepis, 3116.)

František Palacký ()

Víte, že na jihovýchodní straně Europy, podél hranic říše Ruské, přebývají národové mnozí, původem, jazykem, dějinami a mravem znamenitě rozdílní, – Slované, Rumuni, Maďaři a Němci, o Řecích, Turcích a Škipetařích ani nemluvíc, z nichžto žádný sám o sobě není dosti mocen, aby přemocnému sousedu svému na východě odporovati mohl s prospěchem po vše budoucí časy; totoť mohou jen tehdáž, když je svazek ouzký a pevný bude spojovati všecky v jedno. Pravá životní síla tohoto potřebného svazku národův jest Dunaj; oustřední jeho moc nesmí se od řeky této nikdy daleko uchylovati, má-li skutečně vůbec platna býti a zůstati. Zajisté, kdyby státu Rakouského nebylo již od dávna, musili bychom v interesu Europy, ba humanity samé přičiniti se co nejdříve, aby se utvořil.
(Psaní do Frankfurtu, 11.4.1848, in: 3322, Spisy drobné I., Praha 1898, s. 20.)

František Palacký ()

Kdo slabým se cítíš, nehledej útočiště a spásy v násilí, ježto jest meč na obě strany broušený, ale hleď spojiti se s tím, co jest nejmocnějším na světě, abys jím nabýval vždy nové síly: jest to právo a spravedlivost, kteréžto, ač násilím často a dlouho dušené, po dočasném pádu zdvihají se vždy v rostoucí síle, a majíce boha samého ku pomoci, odolají konečně všem branám pekelným!
(Idea státu Rakouského, [1865], in: Spisy drobné I., Praha 1898, s. 224.)

Ladislav Hejdánek (2002)

Paul Ricoeur začal užívat termínu „narativní identita“ teprve poté, když znovu četl svůj původní text „Času a vyprávění“. Sám ovšem říká, že „tento pojem konceptualizoval“ (7939, Myslet a věřit, Praha 2000, str. 119). Rád bych se podíval do francouzského originálu, zda v překladu slovo „pojem“ odpovídá francouzské „concept“ nebo slovo „notion“. Bylo by ostatně zajímavé si o tom přečíst víc na různých místech Ricoeurova díla, přinejmenším z pozdějšího údobí. Měl bych hned několik otázek: znamená konceptualizace pojmu jeho ustavení? Anebo je pojem ustaven jinak, a teprve konceptualizace jej upřesní a takříkajíc „doustaví“? J.B.Kozák mluvil o tom, že pojem musí být „nasouzen“, a zdůrazňoval, že soudy předcházejí pojmům (a že jsou teprve zpětně upřesňovány těmi pojmy, které se jim zdařilo nasouzením ustavit). To se mi zdá velmi rozumným řešením otázky vzniku resp. ustavení pojmů. Protože však je nejen mezi obyčejnými lidmi, ale i mezi vědci a dokonce mezi filosofy bohužel častým zvykem zaměňovat „termín“ s „pojmem“, musím vzít (byť nerad a jen provizorně) v úvahu, že Ricoeur měl na mysli konceptualizaci slova, termínu, nikoli pojmu (= konceptu). Pravděpodobnější však je, že v původním francouzském textu je termín „notion“, který poukazuje spíše k znalosti, obeznámenosti, k jistému typu přibližného vědění, které bohatě stačí pro každodenní praktickou potřebu, ale jehož hranice zůstávají poněkud nezaostřeny. Např. všichni víme, tj. přibližně víme, co to je „pes“, ale nemusíme si vědět rady, jak upřesnit právě ty vlastnosti, které třeba z pouhé „šelmy psovité“ dělají „psa“ ve smyslu jednoznačné taxonomické jednotky. Důležitost takového přesného určení se ukáže obvykle teprve tehdy, když se setkáme se zvířetem, které nám psa jednak silně připomíná, ale na druhé straně zcela vybočuje některými svými vlastnostmi z rámce toho, co jsme až dosud o psech věděli a s jakými psy jsme se až dosud setkali. Tedy aplikováno: slovo „pes“ pro nás až dosud něco poměrně zřetelného opravdu znamenalo, takže bylo spojeno s nějakými našimi předchozími zkušenostmi. Tyto zkušenosti však byly pouze tzv. laické, nikoli zoologické, odborné: šlo o pouhé „notio“ (latinsky, nebo „notion“ francouzsky nebo anglicky). Konceptualizací jsme pak dosáhli toho, že už nejsme závislí jen na dosavadních zkušenostech (které jsou individuálně vždycky omezené), nýbrž že jsme schopni uplatnit ustavený, tj. nasouzený pojem i na budoucí případy, kdy nás dosavadní zkušenost nechá na pochybách, jde-li vskutku o psa. (Tím není nikterak řečeno, že onen nasouzením ustavený pojem je čímsi definitivním a nadále nenahraditelným pojmem jiným, novým, přesnějším; jednou řádně nasouzený pojem však už nemůže být upravován a měněn, nýbrž pouze vyměněn za pojem jiný. (Písek, 020103-1.)

Ladislav Hejdánek (2006)

Vyloučíme-li ony zatím zcela nedohledné „mikropočátky“, o kterých předpokládáme, že jsou těmi prvními, nejmenšími a nejnižšími „stavebními kameny“ fyzikálního univerza (užijme pro ně Whiteheadovu charakteristiku „primordiální“), veškerá identita vyšších „celků“ (jednotek, jednot) je výtvorem či produktem identifikací. Jde ovšem o to, „kdo“ (nebo „co“) je „subjektem“ takových identifikací. Pokud se o svou „identifikaci“ (což je jen jedna stránka „unifikace“ nebo raději „auto-integrace“) postará nějaká „skutečnost“ sama, můžeme ji považovat za „pravý“ celek, za „pravé jsoucno“. Naproti tomu tam, kde jde o výkon nějakého jiného jsoucna (a v tom případě nutně pravého jsoucna), tj. pokud je nějaká „hromada“, tj. nepravý celek, vnímán nebo považován za „jednu“ skutečnost, aniž by ovšem šlo o víc než právě o pouhou hromadu nebo slepenec, jde o jsoucno „nepravé“, které za nějaký „celek“ prostě považovat nelze. Mezi pravými a nepravými jsoucny (ve smyslu pouhých hromad) jsou ovšem jakési „přechody“, tj. jakési území, kde vzájemné reakce a dokonce jakési typy soužití a spolupráce nemohou být přehlédnuty, aniž k plné integritě došlo nebo vůbec mohlo dojít. Přesto lze trvat na zásadním rozlišování mezi pravými jsoucny na jedné straně a veškerými druhy nepravých jsoucen na straně druhé, ať už míra koexistence, spolužití a dokonce spolupráce sahá jakkoli daleko. A proto také musíme principiálně odlišovat pravé celky, které svou vnitřní integritu zakládají, hlídají a v případě nějakých forem poškození dokáží alespoň do jisté míry opravovat a restituovat, od útvarů, které jsou ustavovány, udržovány a eventuelně snad i „opravovány“ jen aktivitou mnoha subjektů, tj. pravých celků, a tedy souhrou mnoha aktivit, aniž by tato souhra byla efektivně programována tak, jak to známe v případě živých bytostí, tedy organismů. (Tak např. les představuje jakýsi částečný „organismus“ nebo pseudo-organismus, podobně jako užitečná nebo dokonce výlučná symbióza dvou nebo více organismů v jiných případech, aniž bychom však mohli takový les nebo takový druh symbiózy považovat za „pravý“ celek, za pravé, vnitřně integrované jsoucno.)
(Písek, 061219-1.)