LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Ladislav Hejdánek (2010)

Aristotelés rozlišoval čtyři různé „příčiny“, a z toho nám po staletích zůstaly jen dvě, totiž causa efilosoficiens a causa finalis; a tu druhou jsme v minulosti ještě škrtli (nebo aspoň všemožně zpochybňovali). Už z toho je dostatečně zřejmé, že pod „příčinou“ (aitia) měl Aristotelés na mysli něco jiného než my; je to však ještě zřejmější, když uvážíme, že za další dvě „příčiny“ považoval „látku“ a „tvar“ – to se už zcela vymyká našemu dnešnímu chápání „příčiny“ a vůbec „příčinnosti“. Proto lze aspoň předběžně říci, že novodobé výtky „finalismu“ (resp. teleologičnosti) Aristotelova a později aristotelského myšlení bývají nejen schematické, ale vlastně nevěcné, protože zmíněnou odlišnost neberou v potaz. Námitky „kauzalistů“ proti finalitě jsou málo argumentované, ve skutečnosti neplatné, pokud nesměřují k tzv. pankauzalismu (ovšem stejně nedržitelnému). Kauzální vztahy (jakožto jevy či úkazy) nemá smysl popírat, protože se o nich denně znovu přesvědčujeme; stejně se však přesvědčujeme denně o tom, že jich můžeme využívat tím, že je jinak, nově uspořádáme, a to právě za určitými cíli, účely, s jistými záměry a plány. Z toho zřetelně vyplývá, že svět nepředstavuje žádná neprostupné pankauzalistické předivo, ale že kauzální vztahy jsou přetržité, zrnité, takže ponechávají volný prostor, „mezery“, jimiž mohou do reálných kontextů vstupovat záměry (a tedy také „příčiny“) nové, které tu původně nebyly.
(Písek, 101012-3.)

Ladislav Hejdánek (2010)

Myšlenka „vývoje“ prošla a ještě nadále projde mnohými úpravami a zuměnami, ale jedno se zdá být zcela nepochybné, totiž že představuje obrovský nápor a přímo atak na myšlenku kauzality. Vývoj předpokládá, že nějaká událost má svůj začátek, v němž však ještě není celá událost předem jednoznačně rozvržena a dána, ale že také velice záleží na tom, jak se vše bude po onom začátku dál rozvíjet a dít, budou-li okolnosti příznivé, nedojde-li k nějakým vnějším rušivým zásahům, ale nebude-li také další vývoj ohrožena nějakými vnitřními chybami a nedostatky. To neznamená, že všechny ony „fenomény“, na které bylo soustředěno kauzální myšlení, se nutně prokáží jako chybně viděné a falešně rozpoznané. „Úkazy“ a v jistém smyslu fenomény samy zůstanou zhruba takové, jaké byly až dosud pozorovány, jen budou nutně vykládány jinak než kauzálně (což ovšem jistě znamená, že to pak budou poněkud jiné fenomény). Větší důraz bude nutně kladen na tzv. druhotné (nebo „vedlejší“) „příčiny“ či spíše „podmínky“. Ale co to znamená? Rozlišení prvotních a druhotných „příčin“ samo nutně vede k postavení nové otázky, nového problému, totiž kdo nebo spíš co bude rozhodovat o tom, které z „daných“ okolností budou považovány za nezbytné druhotné příčiny, bez nichž by se prvotní příčiny vůbec nemohly uplatnit. Důraz tak nezbytně přejde z tzv. „kauzálního působení“ (prvotních příčin) na příslušné selektivní aktivity, schopné si vybrat správné „druhotné příčiny“, pokud budou k dispozici. Jinými slovy, důležitější než „působení“ nějakých příčin (ať už primárních nebo sekundárních) bude aktivita, která bude schopna „reagovat“ na některé okolnosti tak, že se to pak navenek bude jevit jako „aktivita“ (tedy „působení“) těch okolností. Celý tak zvaný „kauzální nexus“ bude nutno reinterpretovat jako nexus vzájemných reakcí (reaktibilit), tedy jako „reagenční nexus“.
(Písek, 100119-1.)

Ladislav Hejdánek (2003)

Typickým příkladem kontingence je úraz nebo dokonce smrt člověka, jdoucího po ulici, na kterého spadne cihla či taška, uvolněná ze střechy. To, že ten člověk šel v uvedenou dobu tou cestou a tímto místem, mělo své důvody a také příčiny; také to, že se cihla nebo taška pozvolna uvolňovala, jak se drolila malta a jak působilo počasí atd., mělo své příčiny. Nicméně to, že došlo právě v jednom okamžiku k setkání dvou tzv. kauzálních procesů, a to právě s tímto výsledkem, lze právem považovat za nahodilé. Podobně když dojde k výbuchu v domě, kde korodované trubky plynového vedení propouštějí svítiplyn do nějaké neodvětrávané prostory, v níž se nahromadí ,třaskavá‘ směs, jde při nějakém zajiskření o nahodilou sestavu okolností (tj. kde všechny „příčiny“ jsou ve skutečnosti pouze podmínkami). Jakoby „sjednocený“ fenomén výbuchu však nelze považovat za následek jediné příčiny (totiž oné jiskry, která se ,vyskytla‘ jako poslední a zdá se být onou příčinou). Pokud odmítneme pankauzalismus jako neracionální hypotézu, musíme zkrátka s nahodilostmi resp. kontingencemi počítat. Otázka pak zní, jak mohou kontingence být zapojeny do kauzálního nexu, když následky chápeme jako „dané“, „rozhodnuté“, ba obsažené již v příčinách. Jsme-li nakloněni následek (zranění či smrt nebo výbuch) považovat za fenomén ,vnitřně‘ sjednocený a klást tak důraz na jeho fenomenální stránku, musíme také jeho jednotu považovat za nepochybný fenomén a následek nějaké příčiny. A musíme se tedy tázat, co je příčinou toho, že působení několika různých příčin může být sjednoceno v jediný následek – čili co je příčinou procesu integrace působení několika příčin do jediného následku. (Písek, 031015-1.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Myšlenka „příčiny“ a vůbec „příčinnosti“ je vnitřně rozporná a vede k četným dalším rozporům. Příčinou můžeme totiž chápat pouze něco, co způsobuje něco jiného, než je samo. Pak ovšem je tu otázka, co v nějaké příčině může způsobovat něco jiného, než je příčina sama: kde se to v té příčině bere? A pokud to tam už původně je nějak přítomno, proč dochází teprve s nějakým zpožděním k tomu, aby se to ukázalo a projevilo? Proč to není prostě součástí té příčiny již od počátku? Myšlenka, že to tam je zprvu ve skrytosti, nic neřeší. Musíme se pak tázat, kde se bere „příčina“ toho, že to ze skrytosti přechází do zjevnosti; sama příčina, jejíž skrytou součástí onen „následek“ údajně byl, nemůže být zároveň příčinou toho, že teprve dodatečně (čili teprve po určité době) dochází k oné změně ze skrytosti do zjevnosti. – Pokud však připustíme, že vše, co může vyvolat v příčině nějaký následek, až nutně musí být v oné příčině obsaženo, dostáváme se do jiných potíží. Především bychom tím popírali, že se vůbec něco děje (a ovšem tím spíš něco „nového“ – něco takového je zcela vyloučeno). Dostali bychom se zpět k starým Eleatům, kteří popřeli jako mnohost, tak pohyb, a také čas. Zároveň bychom se však dostali do jiné svízele: jestliže i za takových okolností budeme trvat na tom, že následky, které jsou v příčině už obsaženy, teprve nějak dodatečně, v určité pozdější době, vzcházejí do zjevnosti, je třeba se tázat po příčině každého tohoto jednotlivého přechodu původně skrytého následku do zjevnosti, nechceme-li takovou změnu vůbec popřít a prohlásit ji za pouhým klam a zdání. Nehledíc ostatně k tomu, že samo „zdání“ je možné mjen za předpokladu, že tu je někdo, komu se to tak jeví a zdá, byť mylně. AS pak je tu další problém: kde se ten „někdo“ vzal, není-li obsažen sám už v nějaké (a vposledu v té „první“ příčině), a pokud je, proč se mu to tak mylně a chybně zdá? Je snad ona (eventuelně první) příčina příčinou správného vidění i mylného? Pak je ovšem sama první příčina v nitřně rozporná.
(Písek, 081117-2.)