Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Tomáš Garrigue Masaryk (1898)

Život státní a politický nemá pro národ té důležitosti, která se mu u nás tak často přisuzuje. Určitěji řečeno: politická samostatnost nás nespasí a nezachrání; byli jsme samostatní a svou samostatnost jsme ztratili, a jsou národové samostatní a přece nesvoji. Palacký dobře poznal a neúnavně kázal, jak politický osud našeho národa je závislý na tom, co on nazval „centralizací celé zeměkoule“, /124/ a jak tím jsme nuceni k asociaci se státy a s národy jinými, a jak se v té centralizaci světové můžeme udržet jen neúmornou prací osvětovou – hlasu toho politikové naši a my všichni jako bychom neslyšeli, a slyšíme-li jej, tož mu nerozumíme. Pojednáme o tomto problému malého státu později; zde budiž zatím stručně ukázáno na jeho dosah pro naši politiku.
Naše obrození se dovrší teprve, když se domůžeme svésprávy v jisté formě politické samostatnosti, neboť nejsme a nebudeme cele svými, pokud si nebudeme sami pány a správci. Avšak dosažení toho cíle stává se pořád těžším a nebude snadnější, i kdybychom plné samostatnosti politické dosáhli, neboť o to běží, i politické samostatnosti využít k své samobytnosti a k duchovní samostatnosti, a té ani politická samostatnost sama nám nezaručuje. Život státní a politický je jen skrovnější částí života duchovního.
(0065-I., Otázka sociální I., Praha 5(3)1946, str. 197.)

Pierre Manent (2006)

... Tocqueville s nevyrovnatelnou důkladností a bystrostí popsal, jak demokracie v rámci národního státu přetváří všechny lidské vztahy, včetně vztahu každého k sobě samému. Neuvažoval však vážně o nějaké podstatné proměně a už vůbec ne o zániku tohoto národního útvaru. Jako pro politika byla „Francie“ jediným předmětem jeho péče a jediným jeho obzorem. Uvažoval o moci lidu. My dnes stojíme před stále naléhavější otázkou existence lidu. A tak, zatímco co Spojené státy začaly válčit a obětují značnou část svého kreditu ve světě požadavkům svého pojetí „národní obrany“, uvázli Evropané „uprostřed brodu“ mezi svými starými národy a novou Evropskou unií a bezradně si kladou otázku, jaký společný život si vlastně přejí.
(Proč existují národy, přelo. Růžena Ostrá, Praha 2007, str. 19.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Když Peter Morée říká, že národ ani národní identita neexistuje, říká tím de facto, že nemá smysl mluvit ani o národních dějinách, tj. o dějinách něčeho, do podle něho neexistuje. V tom se ukazuje jeho poněkud absurdní historický redukcionismus: co všechno ještě by z dějin chtěl vyřadit? Dějiny nejsou „od přírody“, a už to přece říká, že se týkají toho, co také není „od přírody“. Státy také nejsou „od přírody“, a přece jsou skutečné; státy vznikají, prosperují nebo se rozkládají a zanikají. Proto můžeme právem líčit jejich historii a psát o dějinách států. Podobně tomu je i s národy, pochopitelně pokud se vůbec ustaví. Ale když se jednou ustaví, když vznikne pocit solidarity, která není všeobecně lidská, ale platí přednostně vůči některým lidem (téhož jazyka, téhož přesvědčení, navazujících na tytéž tradice a hlásící se k nim, atd.), musíme to vzít na vědomí, ať se nám to líbí nebo nelíbí, ať to považujeme za správné nebo za nesprávné, ať se na tom podílíme nebo naopak se proti tomu ohražujeme. Když říkáme, že národy nejsou od přírody, ale že vznikají, žijí a také zanikají, umírají, neříkáme tím ještě, že to je správné a že to tak vždycky mělo být. Jde především o to, uznat jejich skutečnost; a pak můžeme tuto skutečnost posuzovat. Když bude trvat na stanovisku, že nic takového neexistuje, zbavujeme se možnost jejich skutečnost posoudit, a to znamená posoudit, co v nich je vadný a nebezpečné, a co v nich je dobré a užitečné. (Písek, 080107-4.)

František Palacký ()

Víte, že na jihovýchodní straně Europy, podél hranic říše Ruské, přebývají národové mnozí, původem, jazykem, dějinami a mravem znamenitě rozdílní, – Slované, Rumuni, Maďaři a Němci, o Řecích, Turcích a Škipetařích ani nemluvíc, z nichžto žádný sám o sobě není dosti mocen, aby přemocnému sousedu svému na východě odporovati mohl s prospěchem po vše budoucí časy; totoť mohou jen tehdáž, když je svazek ouzký a pevný bude spojovati všecky v jedno. Pravá životní síla tohoto potřebného svazku národův jest Dunaj; oustřední jeho moc nesmí se od řeky této nikdy daleko uchylovati, má-li skutečně vůbec platna býti a zůstati. Zajisté, kdyby státu Rakouského nebylo již od dávna, musili bychom v interesu Europy, ba humanity samé přičiniti se co nejdříve, aby se utvořil.
(Psaní do Frankfurtu, 11.4.1848, in: 3322, Spisy drobné I., Praha 1898, s. 20.)

František Palacký ()

Kdo slabým se cítíš, nehledej útočiště a spásy v násilí, ježto jest meč na obě strany broušený, ale hleď spojiti se s tím, co jest nejmocnějším na světě, abys jím nabýval vždy nové síly: jest to právo a spravedlivost, kteréžto, ač násilím často a dlouho dušené, po dočasném pádu zdvihají se vždy v rostoucí síle, a majíce boha samého ku pomoci, odolají konečně všem branám pekelným!
(Idea státu Rakouského, [1865], in: Spisy drobné I., Praha 1898, s. 224.)