Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Josef Bohumil Souček (1956)

Když Karl Barth před 35 lety na sebe po prvé upoutal pozornost theologické veřejnosti svým výkladem listu k Římanům, zdálo se, jako by všechnu váhu kladl na druhý bod onoho protestu proti „liberální theologii“. Tehdy ostře a výmluvně zdůrazňoval propast, která odděluje člověk od Boha. Boží jinakost, nenázornost, nepředmětnost, nezachytitelnost lidským pojmem, ani prožitkem, ani skutkem. Vyjadřoval se tehdy slovníkem ovlivněným Kierkegaardem a německou pokantovskou filosofií. Ukazoval, že o Bohu nelze přiměřeně mluvit v zaokrouhlených výpovědech klidného myšlenkového systému, nýbrž jen ve větách dialekticky vyostřených, které svou povrchovou rozporností ukazují na svrchovanost živého, událostního promluvení Božího. Odtud se Barthovu theologickému směru začalo říkat „dialektická theologie“, a říká se mu tak ...
(Cesta Barthovy theologie, in: KR 1956, 131; znovu in: Teologické a exegetické studie, Praha 2002, str. 75.)

Ladislav Hejdánek (2007)

Obvykle jsem jako příklady nepředmětných skutečností uváděl: a) subjekt, který je ex definitione míněn jako non-objekt, ale má přitom nepřehlédnutelnou předmětnou stránku; b) svět (v celku), který nikdy nemůžeme mít (jakožto celek) „před sebou“, neboť jsme vždycky už v něm (přičemž nejrůznější jeho složky před sebou mít můžeme, aniž by to znamenalo, že je můžeme redukovat na jejich předmětnost); c) pravdu, a to jako příklad „ryzí nepředmětnosti“, která vůbec předmětnou stránku nemá (pokud ovšem ji odlišujeme od jakéhokoli uplatnění pravdy, jako je např. pravdivý soud, pravdivý výrok, pravdivý čin, případně pravý či správný čin, atd.). Pochopitelně by bylo možno takových příkladů uvést celou řadu. – Jako jeden ze zajímavých a významných příkladů lze uvést také „čas“. V jistém smyslu o něm platí totéž, co jsme řekli o světě: nikdy nemáme celý čas před sebou jako nějaký předmět, nikdy z času nemůžeme vystoupit, ale vždycky jsme už v něm, uprostřed postupujícího, běžícího času. A přece je tu závažný rozdíl: i když také svět a všechny vnitrosvětné skutečnosti jsou v čase a jsou jaksi „podrobeny“ času, je pro ně čas něčím jiným a také jinak než pro nás. Části světa můžeme mít (přinejmenším v některých případech) opravdu „před sebou“, a do jisté míry si můžeme i vybírat – můžeme svou pozornost zaměřovat různými směry. Naproti tomu náleží k bytostné povaze času, že si vybírat nemůžeme, že nemůžeme přesouvat svou „přítomnost“ dopředu či dozadu a na různá místa, ba že to je jakoby čas sám, který nám naši přítomnost jakoby „přiděluje“, „uděluje“, ba jako by nás k té či oné přítomnosti připoutával. A ještě něco navíc: je to čas, který rozhoduje nejen o naší přítomnosti ve světě, ale také o přítomnosti věcí (a také druhých bytostí, událostí, procesů atd.) pro nás – nemůžeme např. nikterak přímo zasáhnout do jiných „přítomností“ než právě do té, která nám je aktuálně přidělena. (Písek, 070209-1.)

Ladislav Hejdánek (1981)

Tady se klade otázka mimořádného významu: jestliže ryzí nepředmětnost může být legitimně „míněna“ pouze nepředmětnými intencemi, zůstává v tom případě předmětná intence opavdu „volná“. Je volba intencionálních předmětů těchto předmětných intencí vskutku libovolná? Musí být v takových případech výpověď svou vnější stránkou pouhým „povídáním“, pouhým „mýtem“? Odpověď na tuto otázku je zajisté negativní, ale její zdůvodnění a zejména propracování není možné bez celého rozsáhlého aparátu, kterým tato myšlenková situace může být ve své aktualitě a naléhavosti zreflektována. Jinak řečeno: celé filosofie je zapotřebí k tomu, aby se filosofické myšlení mohlo v této situaci správně orientovat. A to nikoliv filosofie staré, ale nově „konstruované“, nově ustavené, nově myslící. Proto má smysl systematická práce nového typu, neboť pouhá kritika a kritická distance tu nemůže stačit.
Mezi vnitřní a vnější stránkou konkrétní skutečnosti (události, subjektu) je poměrně snadno nahlédnutelná souvislost; naproti tomu souvislost mezi ryzí nepředmětností a vnější stránkou věcí, dějů a událostí je nepřehledná a neprůhledná, takže musí být bedlivě studována a postupně odhalována (vyjevována). Vyjevování něčeho ryze nepředmětného však není možné jinak než jako aktivní a angažovaná zapojenost do tohoto vyjevování samého. Není tu možné nějaké odhalování z distance, ale jenom osobní, niterná účast na jeho vyjevování, tj. na jeho dění, na jeho uskutečňování. A teprve toto uskutečňování se orientuje ve světě konkrétních skutečností – předmětů, událostí, subjektů.
(Hloubětín, 14.8.81, přepis – 810814-2.) 04-02st.

Ladislav Hejdánek (2004)

3) Jisté pochybnosti mám i v případě názvu „filosofie nepředmětnosti“. „Pojmenování“ jsou ovšem nezbytná, ale zároveň vždy matoucí; terminologické spory jsou vždy trochu sterilní, i když ne vždycky zbytečné. Proti důrazu na nepředmětnost nelze na druhé straně stavět důraz na předmětnost, nýbrž jen na neobhajitelné zpředmětňování tam, kde není na místě, protože jde o skutečnosti nezpředmětnitelné. Bez „předmětů“ a „předmětnosti“ se nemůžeme obejít, ale je třeba vědět, že ryzí nepředmětnosti prostě „neexistují“, že to jsou pouhé myšlenkové modely, redukcionistické konstrukce; na druhé straně však každé „uskutečňování“ (každá „realizace“) musí pracovat s materiálem, který už předmětnou stránku má (protože „zbyl“ z toho, co pominulo). – To jen jako připomínka toho, že výhradní soustředění na „nepředmětnosti“ by bylo jen dalším omylem, další chybou, v něčem snad dokonce krokem zpět.
4) Jinak řečeno: „filosofie nepředmětnosti“ musí být především a na prvním místě celou filosofií, a to znamená: musí se vztahovat k celku všeho skutečného (a skutečné je ovšem nejenom to, co je výsledkem uskutečňování, ale také to, co k uskutečňování vede, tj. co je umožňuje, co k němu vyzývá, co je inspiruje a iniciuje). A uskutečňování je především přechod od toho, co „ještě není“, k tomu, co „už je“; a údělem každého uskutečňování je „pomíjivost“, tj. přechod k tomu, co „už není“, přičemž by mohlo a i mělo „něco“ ještě nějaký čas „zůstávat“ jako „stopa“ – přičemž ani jediným, ani hlavním, nýbrž jen vedlejším cílem (zejména filosofického) cestování zajisté není „dělat stopy“. Skutečný smysl stop spočívá v tom, že hlásají „právě sem cesta nevedla, aby tu skončila“; v tom smyslu vestigia terrent, přesněji: terreant vestigia! – Takže těch ‚stěžejních‘ témat bude tedy nutně víc, nejen „nepředmětnost“. (A tady bude třeba také věnovat něco času rozlišení různých významů termínu „předmět“; nepředmětnost není – nutně – bezpředmětnost!)
(Z odpovědi na email Lenky Karfíkové, Písek, 23. 1. 04 posláno jako email.) (Písek, 040123–1.)

Ladislav Hejdánek (2004)

S názvy jsou vždy spojeny potíže. Obvykle se rozhodneme užívat nadále nějakého staršího názvu, ale dáme mu nový význam. To pak svádí mnohé, aby ponechávali staršímu názvu významu původní, a pak aby zjišťovali, že nová myšlenka nedává dobrý smysl. Anebo se rozhodneme pro zcela nový název, ten jednou obsahově vymezíme, ale nemůžeme jej vysvětlovat pokaždé, když ho použijeme. A to zase vede k tomu, že mnozí si ono jednou vymezené nepamatují (resp. že si jeho význam dostatečně neosvojili), a pak jim to nedává smysl žádný. Obtíže se ještě zvětší, když užijeme záporky ne-. V našem případě je třeba vzít v úvahu, že žádná samozřejmá jednota nepanuje ani v případě termínu „předmět“ a „předmětný“. A právě proto je nutno alespoň pro začátek brát termín „nepředmětný“ a „nepředmětnost“ jako symboly, jejichž přesný význam bude určován a pojmově vymezován až postupně. – Něco jiného je ovšem samo téma „nepředmětnost“. Tam se s pouhými symboly rozhodně nemůžeme spokojit. A proto je nezbytné přinejmenším pro začátek vymezit nepředmětnost na něčem, co je také předmětné. Nejvíc se pro to hodí pojetí „subjektu“, neboť právě v našem pojetí je subjekt tím, co představuje jakýsi most, po němž je možný v jednom smyslu přechod oběma směry, zatímco v jiném smyslu pouze jedním směrem. Veškeré „subjekty“ v našem světě jsou místy přechodu z nitra navenek a naopak zvnějšku dovnitř (jsou tedy tím, co zprostředkovává zvnějšňování vnitřního a naopak zvnitřňování vnějšího; zároveň však jsou místy přechodu budoucnosti do minulosti. A s tím je (a ještě bude) značná svízel, neboť jde o dvojí různé vztahy, totiž jednak jakoby „prostorové“ (nitro x vnějšek), jednak jakoby „časové“ (budoucnost x minulost). A subjekt je všude tam, kde k tomuto dvojímu přechodu dochází – subjekt je „to“, co je „při tom“. Jeho přítomnost je v jistém smyslu přísně situační (časově i prostorově), tj. je „aktuálně jsoucí“, v jiném smyslu trvá po celou dobu jeho událostného dění, tedy po dobu jeho „bytí“ (Písek, 040228-1.)