Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jaroslav Vlček (1893-)

Krásné ovoce českému humanismu sliboval Viktorinův, Šlechtův i Hrubého přítel, vychovatel syna Šlechtova i Řehořova, m. Václav Písecký. Z rodného Písku, kde 1482 se narodil z patricijské rodiny Hladičů, r. 1500 přišel na universitu pražskou a po pěti letech byl už mistrem svobodných umění, při čemž učil na škole u sv. Jindřicha. Řehoř Hrubý záhy poznal v mladém muži výbornou sílu, chválil jeho schopnosti a neustával nabádati jej k dalším studiím. Tím snahám Václavovým dal určitý směr a cíl.
Touhou Píseckého bylo humanismem obroditi pokleslé vysoké učení •pražské. Úřední kališnictví totiž koleji Karlově neprospívalo. … Přátelé humanismu v Čechách tudíž veliké naděje skládali v Píseckého jako reformátora pražské university.
Ale snahy a oběti jeho byly marné. R. 1507 sice nechal vyučování na škole novoměstské a přestěhoval se do nuzné koleje, na podzim r. 1508 zvolili jej děkanem — ale již v březnu 1509, nevyčkav ani obvyklé lhůty roční, hodnosti se vzdal, a poslechnuv pobídek Šlechtových, v květnu odjel do Itálie zdokonalit se v řečtině. Zkušenosti Píseckého byly opravdu smutné. Ze současných vyjádření i z pozdějších dopisů přátelských zračí. se veškerá tehdejší bída universitní. …
… /279, 280/ …
Žel, že tyto skvělé začátky příliš záhy byly přetrženy. Václav Písecký Prahy, kde mu přátelé na universitě chystali rektorát, už nespatřil: v Benátkách, kam přešel z Bononie, v pozdním létě r. 1511 náhle sešel morem.
(Dějiny české literatury I., Praha 1951, str. 278, 280.)
- – -
(str. 278-280: viz C:\archiv\…)

František Palacký ()

Svoboda jest ovšem ten největší dar boží, kterého člověk si přáti může, ona jest podmínkou nejen blahobytu, ale i samé ctnosti a důstojnosti lidské; neboť smýšlí-li a jedná-li kdo dobře ne ze svobodné vůle, ale z donucení, pak nesmýšlí ani nejedná dobře. Avšak i svoboda sama, vedouc častěji k různění nežli ke spojování, žádá jistou míru pro sebe, nemá-li ploditi nejednotu a nesvornost, kterážto ne bez příčiny sluje hříšným jejím dítětem.
Slované všichni bývali od jakživa svobody více milovni, nežli jiní národové; ba toužili po ní a hověli si v ní až přes míru, podrobujíce se autoritě i sebe potřebnější vždy jen neradi a jako by z donucení. Sám kořen slova našeho „svoboda“ svědčí, že ji předkové naši pokládali hlavně v tom, aby každý byl především sám „svůj“, sám o sobě a pro sebe. Ale může-li člověk vůbec býti cele sám o sobě? může-li obejíti se na dlouho bez jiných lidí? Ovšem, kdyby jako jiná zvířata rodil se a uměl hned po narození pomáhati sobě a starati se o sebe sám, tak aby od jiných chován a vychováván býti nemusel: mohl by také oblíbiti sobě a vésti život pouze zvířecí. Ale pak by nebylo u něho ani řeči o vzdělanosti a pokroku, aniž o působení chvalném neb slavném jakémkoli. Jen ze spolupůsobení a ze vzájemné pomoci rodí se každá nauka, každý zdar obecný, každý pokrok humanity. A může-li kde jaký spolek utvořiti a udržeti se bez řízení a návodu jedněch ke druhým, či bez podřízení se jedněch pod druhé, t.j. bez autority? Sám rozum a samo svědomí učí nás všímati sobě a následovati jak příkladu, tak i návodu těch, kteří ve věcech obecných nabyli širší zkušenosti a rozhledu prostrannějšího.
(O roztržce v národu českém [1875], in: Spisy drobné I., Praha 1898, s. 243.)