Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jaroslav Vlček (1893-)

Nicméně horlivost humanistická neutlumila v něm bystrého zraku pro vady ciziny a srdečné lásky k domovině a její víře i k rodnému jazyku. Krajanu svému Petru Píseckému píše, že věru ani v Bononii nenajde ideálu studií humanistických, a stolici jazyka řeckého zřídili prý teprve jeho přičiněním. Na svých listech z Itálie zval se Venceslaus Boëmus nebo amator patriae. Když jistý kupec italský z Čech přinesl s sebou spis o vyznání víry bratrské, aby jej v Itálii dal prozkoumati, a učený jeden dominikán bononský v knize nenašel nic kacířského, Písecký s ním zapředl hádku o kališnickém přijímání, pověstné latinské Hádáni, jež Hrubý, spatřuje v něm vážné studium Platona, Cicerona i sv. Jeronýma a ducha Erasmovy ,Chvály bláznovství‘, jakkoliv Písecký jí neznal, ale přece dostihl ,vtipem, uměním i milostí pravdy‘, pojal mezi své české překlady. Ostře v spise odsuzuje mnišskou učenost, neznalost starých Otců církevních, vytýká honbu po sylogismech, sofismatech, slovičkářství, hádavost. ,Kdybys je slyšel kázati lidu, domníval by ses, že provozují disputaci nebo spíše komedii: buď do všeho míchají učené hádky a všeliké povídačky, anebo vše vyjadřují šaškovitými pohyby těla. Co jim po Zákonu, prorocích, evangeliích — jen když mají Tomáše a Skota, za něž proti sobě bojují často ne slovy, nýbrž holemi… O to bývá bojováno, jako by to byly statky nejsvětější‘…
A plodné, ušlechtilé humanistické snahy Píseckého krásně vyjadřuje věnování, jež napsal Řehoři Hrubému, ,Jazyku českého milovníku‘, posílaje mu svůj překlad Řeči Isokratovy k Demonikovi, jejž Hrubý taktéž přijal do svého velkého Sborníku jako ,Spis Isokrata k Demonikovi napomenutedlný, kterýž jest m. Václav Piesecký, jsa u Vlašiech na učení, z řeckého jazyku v český přeložil, ježto toho před ním žádný z Čechuov neučinil nikdy‘. Jak vzácný to zjev u českého humanisty šestnáctého věku, řečtinu klásti nad latinu a mateřštinu svou řečtině na roveň! Posílá překlad řeči řecké, aby Hrubý ,porozuměti mohl, jak rozdielní a mnohem užitečnější sú řečníci řečští nad latinské, zvláště k napravení mravuo‘… Zvolil překlad z řečtiny, aby ,zkusil, zdali český jazyk tak hojný jest, aby bez žebroty buď německého šverkánie, buďto latinského proměšovánie sám od sebe tauž věc vymluviti mohl, kterauž by i Řekové vypsali‘. Seznal pak, ,že netoliko latinské pomoci nepotřebuje, ale poněkud ji vyvýšiti muože: jak někde jest náchylnější k lahodnosti řecké a k lepotě nežli latinský, že při mnohých v mluvení ozdobách, při lepém slov skládání, když jazyk latinský řeckého aneb prostě nemuože, aneb s těžkostí a velmi nesnadně ná/280/sleduje: tu jazyk český, co by byl mu v rodu dosti blízký, tauž lahodau a jednostajní téměř krátkostí všecko vysloviti muože‘. Nemluví o vyspělosti a umění, jimiž ovšem latině se nerovná, ale mluví o přirozenosti naší řeči, jsa přesvědčen, ,že, kdyby též pilnosti při okrašlování svého jazyka prvnější Čechové byli užívali, anebo nynější ještě toho hleděli jako někdy Římané, jazyk český, co se tkne světlosti, řecké lahody, lepoty, nad to i ozdoby i slov skládánie, byl by nad latinský v tom mnohem i šťastnější i hojnější.‘ A Písecký nemluvil naplano: řecká prostota a jadrnost, jevící se v jeho smýšlení (,Měj se dobře. Píšiť k tobě během přátelským, zanechav „ráčení“, „milosti“ a „vámkanie“; neb mi se to samému nelíbí‘), zní i z překladu řeči Isokratovy. Překládá věrně, neparafrazuje, a přece lahodně a česky: jeho sloh je ,vzorem dobré češtiny‘ a po staletí, až na počátek nové naší literatury, nenalézá soupeře stejně znamenitého.
(Dějiny české literatury I., Praha 1951, str. 279-80.)

František Palacký ()

Svoboda jest ovšem ten největší dar boží, kterého člověk si přáti může, ona jest podmínkou nejen blahobytu, ale i samé ctnosti a důstojnosti lidské; neboť smýšlí-li a jedná-li kdo dobře ne ze svobodné vůle, ale z donucení, pak nesmýšlí ani nejedná dobře. Avšak i svoboda sama, vedouc častěji k různění nežli ke spojování, žádá jistou míru pro sebe, nemá-li ploditi nejednotu a nesvornost, kterážto ne bez příčiny sluje hříšným jejím dítětem.
Slované všichni bývali od jakživa svobody více milovni, nežli jiní národové; ba toužili po ní a hověli si v ní až přes míru, podrobujíce se autoritě i sebe potřebnější vždy jen neradi a jako by z donucení. Sám kořen slova našeho „svoboda“ svědčí, že ji předkové naši pokládali hlavně v tom, aby každý byl především sám „svůj“, sám o sobě a pro sebe. Ale může-li člověk vůbec býti cele sám o sobě? může-li obejíti se na dlouho bez jiných lidí? Ovšem, kdyby jako jiná zvířata rodil se a uměl hned po narození pomáhati sobě a starati se o sebe sám, tak aby od jiných chován a vychováván býti nemusel: mohl by také oblíbiti sobě a vésti život pouze zvířecí. Ale pak by nebylo u něho ani řeči o vzdělanosti a pokroku, aniž o působení chvalném neb slavném jakémkoli. Jen ze spolupůsobení a ze vzájemné pomoci rodí se každá nauka, každý zdar obecný, každý pokrok humanity. A může-li kde jaký spolek utvořiti a udržeti se bez řízení a návodu jedněch ke druhým, či bez podřízení se jedněch pod druhé, t.j. bez autority? Sám rozum a samo svědomí učí nás všímati sobě a následovati jak příkladu, tak i návodu těch, kteří ve věcech obecných nabyli širší zkušenosti a rozhledu prostrannějšího.
(O roztržce v národu českém [1875], in: Spisy drobné I., Praha 1898, s. 243.)