Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Aristotelés (-384-324)

…
Že se pohyb zdá býti něčím neurčitým, pochází odtud, že jej nelze popkládat ani za možnost, ani za skutečnost. Co může býti kolikostí, nemusí se pohybovati, a co skutečně kolikostí jest, nepohybuje se, a pohyb se zdá sice býti skutečností, ale nedokončenou, poněvadž možné, jehož jest uskutečňováním, jest ještě nedokončeno. A proto je obtížno vystihnouti, co pohyb jest. Neboť je nutno pokládat jej buď za zbavenost nebo za možnost anebo za prostou skutečnost, ale to vše se zdá nepřijatelné. /289/ Zbývá tedy jenom určení, jež jsme uvedli, že pohyb jest skutečností a neskutečností ve smyslu, jak o tom bylo pojednáno nahoře, a jejž je sice těžko pochopiti, ale přesto je možný.
Je také zjevno, že pohyb jest v tom, co jest pohybováno. Neboť jest jeho skutečností, jež pochází od toho, co je skutečně schopno pohybovati; a skutečnost tohoto činitele, schopného pohybovati, není jiná. Neboť pohyb musí býti uskutečňováním obou.
(0176, Metafysika, přel. Ant. Kříž, Praha 1946, str. 287-89 – XI, 9 – 1065b-1066a.)

František Palacký ()

Svoboda jest ovšem ten největší dar boží, kterého člověk si přáti může, ona jest podmínkou nejen blahobytu, ale i samé ctnosti a důstojnosti lidské; neboť smýšlí-li a jedná-li kdo dobře ne ze svobodné vůle, ale z donucení, pak nesmýšlí ani nejedná dobře. Avšak i svoboda sama, vedouc častěji k různění nežli ke spojování, žádá jistou míru pro sebe, nemá-li ploditi nejednotu a nesvornost, kterážto ne bez příčiny sluje hříšným jejím dítětem.
Slované všichni bývali od jakživa svobody více milovni, nežli jiní národové; ba toužili po ní a hověli si v ní až přes míru, podrobujíce se autoritě i sebe potřebnější vždy jen neradi a jako by z donucení. Sám kořen slova našeho „svoboda“ svědčí, že ji předkové naši pokládali hlavně v tom, aby každý byl především sám „svůj“, sám o sobě a pro sebe. Ale může-li člověk vůbec býti cele sám o sobě? může-li obejíti se na dlouho bez jiných lidí? Ovšem, kdyby jako jiná zvířata rodil se a uměl hned po narození pomáhati sobě a starati se o sebe sám, tak aby od jiných chován a vychováván býti nemusel: mohl by také oblíbiti sobě a vésti život pouze zvířecí. Ale pak by nebylo u něho ani řeči o vzdělanosti a pokroku, aniž o působení chvalném neb slavném jakémkoli. Jen ze spolupůsobení a ze vzájemné pomoci rodí se každá nauka, každý zdar obecný, každý pokrok humanity. A může-li kde jaký spolek utvořiti a udržeti se bez řízení a návodu jedněch ke druhým, či bez podřízení se jedněch pod druhé, t.j. bez autority? Sám rozum a samo svědomí učí nás všímati sobě a následovati jak příkladu, tak i návodu těch, kteří ve věcech obecných nabyli širší zkušenosti a rozhledu prostrannějšího.
(O roztržce v národu českém [1875], in: Spisy drobné I., Praha 1898, s. 243.)

Jan Patočka (1968)

(jako skutečnost)
V tom je nyní obsaženo: Pohyb musí být opravdový akt, nikoli pouhý jeho prožitek. Nemůže se o něm tedy mluvit jako o něčem „mentálním“ nebo „psychickém“, jak se tomu často zdá u Bergsona. Přirozeně to však není ani dráha probíhaná ve spojité posloupnosti. Dráha je přece něco objektivního a objektivní je také proces jejího probíhání. Akt sám není v žádné etapě tohoto probíhání obsažen. Vždyť pohyb jako prostoročasový fenomén je jen jistá kontinuální množina pozic, jež v daném čase postupně zaujímá týž předmět. Subjektivní pohyb je naproti tomu zakoušen jako /3.1.12/ jeden akt, jedno provedení, jedna realizace, a také tím jest.
(Fenomenologie a metafyzika pohybu, přel. I.Chvatík, in: Přirozený svět a pohyb lidské existence, samizdat, Praha 1980, str. 3.1.11.)

Ladislav Hejdánek (1964)

Důraz na Aristotelovo pojetí pohybu/procesu se může sice zdát poněkud přeceňovat aspekt aristotelského konceptu světa a je možné, že vskutku přetěžuje jeho skutečnou funkci v Aristotelově systému. Také nelze mít za to, že by se Patočkovi již v těchto studiích podařilo přesvědčivě rozhodnout otázku, zda samostatné ontologické struktury jsou u Aristotela natolik odlučitelné od hrubé a naivní empirie, v jejíž společnosti se nutně musely vyskytnout, aby na ně i dnes bylo možno nějakým podstatným způsobem navázat. Pro Aristotela je pohyb něčím, co směřuje k trvalému, věčnému; v moderním pojetí je pohyb pochopen jako samo dynamické bytí. Rozumíme však přes tyto pochybnosti Patočkově myšlence. Jestliže je možno opravdu oddělit Aristotelův myšlenkový projekt jak od původní hrubé empirie, tak od vlastních jeho pojmových prostředků – a opak vskutku nebyl prokázán –, bylo by možno na tento bod /79/ navázat v současné situaci, v níž myšlení stojí u konce vnitřních možností galileiovské matematizace jsoucna. Ale je to možné?
(Studie o Aristotelovi, in: Setkání a odstup, Praha 2010, str. 78–79.)

Ladislav Hejdánek (2012)

J.B.Kozák opakovaně zdůrazňoval, že čas je „jen reálné heterogenní dění“ – a nic jiného. Říkal to polemicky proti rozšířenému názoru, že čas má nějakou svou vlastní „bytnost“, že je samostatnou skutečností, v níž děje mohou probíhat. Nikdy jsem ho však neslyšel podrobněji argumentovat a věc zevrubněji vyložit. Proto také jsem tento jeho názor prostě neakceptoval, ale pokoušel jsem si ve věci zjednat větší jasno. Mám teď za to, že je třeba rozlišovat mezi „časem obecným“, jak jsme o něm zvyklí uvažovat, a „časem dění“ samého. Ovšem co to je, toto „dění“? Už tady je někde pramen nedorozumění, když mluvíme (a myslíme) o „dění“ jakoby z distance, zvnějšku, z perspektivy vnějšího pozorovatele. Pozorovat dění z distance může jen někdo, kdo se sám „děje“, tj. kdo je schopen se sám aktivně k nějakému jinému, pro sebe vnějšímu dění vztáhnout (a samozřejmě déle vztahovat). Takže to, co se mu pak na dálku jeví jako „objektivní dění“, je něčím docela jiným, než jeho vlastní „dění“, zejména než je „výkon“ jeho vlastního bytí, který nemá a nemůže mít svůj původ (či zdroj) nikde „vně“, nýbrž pouze a výhradně „uvnitř“ a začínat tedy „zevnitř“. „Obecný čas“ představuje pouze původně pluralitní a také složitý, postupně však zjednodušovaný až „ekonomizovaný“ lineární čas nejen díky naší konstrukci, nýbrž je to pole překrývajících se malých i velkých „polí“ „individuálních“ časů jednotlivých (pravých) událostí. Jen o tomto obecném čase můžeme říci, že v něm všechno kdysi nové a mladé je vůči všemu následujícímu „uloženo“ více v minulosti, zatímco každá nejnovější (aktuální) fáze události je pozdější a tedy starší. Naproti tomu ten vlastní čas událostného dění, tj. čas jednotlivých hybných, aktivních událostí, každé takové události, probíhá naopak z minulosti do budoucnosti, tedy své starší fáze nechává „za sebou“(tj. jako minulé) a směřuje k budoucnosti, která ještě nenastala, ale kterou událost (přesněji“ subjekt události či událost jakožto subjekt) aktivně uskutečňuje (aby ji pak opět posunula do oblasti toho, co už minulo). Z toho vyplývá, že obecný čas probíhá opačným směrem než čas aktivního „bytí“, aktivního uskutečňování toho, co „ještě nebylo“ a „není“.
(Písek, 120431-1.)