Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

František Palacký ()

Kdo slabým se cítíš, nehledej útočiště a spásy v násilí, ježto jest meč na obě strany broušený, ale hleď spojiti se s tím, co jest nejmocnějším na světě, abys jím nabýval vždy nové síly: jest to právo a spravedlivost, kteréžto, ač násilím často a dlouho dušené, po dočasném pádu zdvihají se vždy v rostoucí síle, a majíce boha samého ku pomoci, odolají konečně všem branám pekelným!
(Idea státu Rakouského, [1865], in: Spisy drobné I., Praha 1898, s. 224.)

Ladislav Hejdánek (2002)

Kdesi v Mémoires d´outre-tombe říká Chateaubriand: „C´est le devoir qui crée le droit et non le droit qui crée le devoir.“ (Dictionnaire des citations, p. 123.) Je zřejmé, že pod slovem „právo“ (také „práva“, droit) má autor na mysli prostě dané, pozitivní právo, jinak řečeno zákony. Naproti tomu povinnost chápe jako cosi primárního, co všemu právu a všem zákonům předchází. Pak ovšem je nutno se tázat po povaze oněch povinností a závazků a po tom, co je zárukou jejich platnosti a závaznosti. Pochopitelně tu hraje značnou úlohu konvence, tj. lidský úzus, jak je těch či oněch slov a termínů užíváno. Nicméně má dobrý smysl připustit platnost obecného povědomí, že zákony a zákonně ustanovené právní normy mohou být správné, ale také nesprávné, že mohou být spravedlivé, ale také nespravedlivé. Stará formule, říkající, že „summum ius, summa iniuria“, se zdá rovněž potvrzovat, že formulované, nařízené a vynucované právní normy se mohou se spravedlností daleko míjet. Svým způsobem lze totiž zákonné normy považovat za formu moci, zatímco v hlubším pojmu právního závazku je vždy přítomno také něco vlastně nevynutitelného, něco, co dokonce ani nemůže a nesmí být vynucováno, nemá-li se právo změnit v hrubé bezpráví. Tím nevynutitelným základem všeho práva a vší právní skutečnosti je loajalita vůči něčemu, co právu (každému právu) předchází nejen tak, že je zakládá, ale dokonce že je umožňuje. Tuto dvojí složku práva je nutno i pojmově odlišit: jedna složka je tím, co je poslední normou (jíž nemůže nikdo, žádný člověk ani žádný stát, žádná společnost, žádná doba atd. volně disponovat), zatímco ta druhá má funkci nepochybně služebnou, totiž aby dala oné první, nevynutitelné, svým způsobem bezbranné složce co největší oporu a podporu, aby pomáhala ji ujasnit, upřesnit a společensky platně upevnit. (Písek, 020127-1.)

Jan Patočka (195?)

Východiskem práva jsou nepochybně mocenské vztahy, reální schopnost donucovací, bezprostřední hmotné násilí; právo je původně nekodifikovaný úzus forem nadřazenosti a podřazenosti v čistě mocenském významu. Kdyby však právo nebylo ničím více než jakýmsi obyčejovým výrazem faktické vůle rozhodující ve společnosti, těžko bychom pochopili jak vznik ideje trvalého právního řádu, tak právní systematiky, která je podřízena této ideji a slouží jí, konečně ani kodifikace, která koneckonců umožňuje de facto právní systematiku.
V samém okamžiku, kdy počíná boj člověk s člověkem a aplikuje se princip síly a moci, ukazuje se totiž rovněž, že ani násilí u člověka není pouhá síla ve fyzickém smyslu, jak si to „naturalisté“ protismyslně představují, nýbrž že od samého počátku je kusem boje o pravdu. To však znamená zároveň, že již s prvopočátečním bojem musí zde být /603/ v zárodku vztah k celkové systematice vůle, souvisící s celkovým rysem poslední pravdy; a tak je již na počátku v samotné myšlence řádu a jeho trvalosti obsaženo cosi určeného k překonání momentu pouhého násilí a pouhé faktičnosti v lidských vztazích. Odtud též fakt, že ačkoli nedovedeme ve skutečnosti založit sankci právní na ničem jiném než na faktických mocenských poměrech, přece převedení práva na pouhý princip aplikace síly a skutečné vůle nám připadá zřetelně absurdním a protivícím se samotné podstatě, smyslu práva.
(Negativní platonismus a problémy duchovního světa, in: 7190, Péče o duši 3, Praha 2002, str. 602-03.)

Jan Patočka (1987-88)

Východiskem práva jsou nepochybně mocenské vztahy, reální schopnost donucovací, bezprostřední hmotné násilí; právo je původně nekodifikovaný úzus forem nadřazenosti a podřazenosti v čistě mocenském významu. Kdyby však právo nebylo ničím více než jakýmsi obyčejovým výrazem faktické vůle rozhodující ve společnosti, těžko bychom pochopili jak vznik ideje trvalého právního řádu, tak právní systematiky, která je podřízena této ideji a slouží jí, konečně ani kodifikace, která koneckonců umožňuje de facto právní systematiku.
V samém okamžiku, kdy počíná boj člověk s člověkem a aplikuje se princip síly a moci, ukazuje se totiž rovněž, že ani násilí u člověka není pouhá síla ve fyzickém smyslu, jak si to „naturalisté“ protismyslně představují, nýbrž že od samého počátku je kusem boje o pravdu. To však znamená zároveň, že již s prvopočátečním bojem musí zde být /603/ v zárodku vztah k celkové systematice vůle, souvisící s celkovým rysem poslední pravdy; a tak je již na počátku v samotné myšlence řádu a jeho trvalosti obsaženo cosi určeného k překonání momentu pouhého násilí a pouhé faktičnosti v lidských vztazích. Odtud též fakt, že ačkoli nedovedeme ve skutečnosti založit sankci právní na ničem jiném než na faktických mocenských poměrech, přece převedení práva na pouhý princip aplikace síly a skutečné vůle nám připadá zřetelně absurdním a protivícím se samotné podstatě, smyslu práva. %
(Negativní platonismus a problémy duchovního světa, in: 7190, Péče o duši 3, Praha 2002, str. 602-03.)

Ladislav Hejdánek (2002)

d) Kdesi v Mémoires d´outre-tombe říká Chateaubriand: „C´est le devoir qui crée le droit et non le droit qui crée le devoir.“ (Dictionnaire des citations, p. 123.) Je zřejmé, že pod slovem „právo“ (také „práva“, droit) má autor na mysli prostě dané, pozitivní právo, jinak řečeno zákony. Naproti tomu povinnost chápe jako cosi primárního, co všemu právu a všem zákonům předchází. Pak ovšem je nutno se tázat po povaze oněch povinností a závazků a po tom, co je zárukou jejich platnosti a závaznosti. Pochopitelně tu hraje značnou úlohu konvence, tj. lidský úzus, jak je těch či oněch slov a termínů užíváno. Nicméně má dobrý smysl připustit platnost obecného povědomí, že zákony a zákonně ustanovené právní normy mohou být správné, ale také nesprávné, že mohou být spravedlivé, ale také nespravedlivé. Stará formule, říkající, že „summum ius, summa iniuria“, se zdá rovněž potvrzovat, že formulované, nařízené a vynucované právní normy se mohou se spravedlností daleko míjet. Svým způsobem lze totiž zákonné normy považovat za formu moci, zatímco v hlubším pojmu právního závazku je vždy přítomno také něco vlastně nevynutitelného, něco, co dokonce ani nemůže a nesmí být vynucováno, nemá-li se právo změnit v hrubé bezpráví. Tím nevynutitelným základem všeho práva a vší právní skutečnosti je loajalita vůči něčemu, co právu (každému právu) předchází nejen tak, že je zakládá, ale dokonce že je umožňuje. Tuto dvojí složku práva je nutno i pojmově odlišit: jedna složka je tím, co je poslední normou (jíž nemůže nikdo, žádný člověk ani žádný stát, žádná společnost, žádná doba atd. volně disponovat), zatímco ta druhá má funkci nepochybně služebnou, totiž aby dala oné první, nevynutitelné, svým způsobem bezbranné složce co největší oporu a podporu, aby pomáhala ji ujasnit, upřesnit a společensky platně upevnit. (Písek, 020127-1.)