Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Wikipedie ()

V termodynamice se rozlišují procesy vratné či reverzibilní, při nichž se entropie systému nemění a které tedy mohou při změně parametrů probíhat i opačně, a procesy nevratné (ireverzibilní), spojené s růstem entropie. Viz druhá věta termodynamická.
Pokud proces probíhá tak pomalu, že se systém příliš neodchýlí od rovnovážného stavu, mluvíme o procesu kvazistatickém.
Pravopisná poznámka
České slovo proces pochází z latinského processus, což je tvar slovesa procedere (postupovat, vyvíjet se). V mnoha jazycích zůstal nebo byl restituován původní latinský tvar (např. angličtina, finština, francouzština, němčina, ruština), v jiných bylo zdvojení souhlásky s odstraněno (čeština, dánština, esperanto, galicijština, indonéština, litevština, nizozemština, slovenština, španělština atd.).

František Palacký ()

Víte, že na jihovýchodní straně Europy, podél hranic říše Ruské, přebývají národové mnozí, původem, jazykem, dějinami a mravem znamenitě rozdílní, – Slované, Rumuni, Maďaři a Němci, o Řecích, Turcích a Škipetařích ani nemluvíc, z nichžto žádný sám o sobě není dosti mocen, aby přemocnému sousedu svému na východě odporovati mohl s prospěchem po vše budoucí časy; totoť mohou jen tehdáž, když je svazek ouzký a pevný bude spojovati všecky v jedno. Pravá životní síla tohoto potřebného svazku národův jest Dunaj; oustřední jeho moc nesmí se od řeky této nikdy daleko uchylovati, má-li skutečně vůbec platna býti a zůstati. Zajisté, kdyby státu Rakouského nebylo již od dávna, musili bychom v interesu Europy, ba humanity samé přičiniti se co nejdříve, aby se utvořil.
(Psaní do Frankfurtu, 11.4.1848, in: 3322, Spisy drobné I., Praha 1898, s. 20.)

František Palacký ()

Kdo slabým se cítíš, nehledej útočiště a spásy v násilí, ježto jest meč na obě strany broušený, ale hleď spojiti se s tím, co jest nejmocnějším na světě, abys jím nabýval vždy nové síly: jest to právo a spravedlivost, kteréžto, ač násilím často a dlouho dušené, po dočasném pádu zdvihají se vždy v rostoucí síle, a majíce boha samého ku pomoci, odolají konečně všem branám pekelným!
(Idea státu Rakouského, [1865], in: Spisy drobné I., Praha 1898, s. 224.)

Ladislav Hejdánek (2014)

Ve světě kolem nás pozorujeme, že některé „skutečnosti“ se mění, zatímco jiné se zdají trvat. Postupně však lidé zjišťovali, že i to, co se zdá trvat, se po delší době přece jenom také mění; a kromě toho také zjišťovali, že některé změny jsou tak rychlé, že je takřka nevnímáme nebo že je dokonce vůbec vnímat ani nemůžeme. Za nejtrvalejší čili nejméně proměnlivé se lidem zprvu zdály hvězdy resp. jejich vzájemná postavení, ale už velmi dávno se staří pozorovatelé hvězd naučili mezi nimi rozpoznávat některé, které své postavení proti ostatním nápadně měnily, ale s pozoruhodnou pravidelností. A tak svou pozornost věnovali přednostně právě těmto zvláštním hvězdám, o nichž dnes víme, že to jsou planety naší sluneční soustavy. Na pozorování a výkladu toho, v jakém právě místě mezi jinými, zdánlivě jen neměnně kolem země kroužícími hvězdami se ta či ona planeta zdánlivě setkávala s jinou planetou (nebo jinými planetami – tzv. konjunkce), pak staří „hvězdáři“ už před řadou tisíciletí založili a postupně se stále větší důkladností pěstovali zvláštní disciplínu, zvanou astrologie. Základním omylem každé astrologie je záměna toho, jak se nám noční obloha a postavení hvězd a planet „jeví“, za reálnou skutečnost
(Písek, 141227-1.)

František Palacký ()

Svoboda jest ovšem ten největší dar boží, kterého člověk si přáti může, ona jest podmínkou nejen blahobytu, ale i samé ctnosti a důstojnosti lidské; neboť smýšlí-li a jedná-li kdo dobře ne ze svobodné vůle, ale z donucení, pak nesmýšlí ani nejedná dobře. Avšak i svoboda sama, vedouc častěji k různění nežli ke spojování, žádá jistou míru pro sebe, nemá-li ploditi nejednotu a nesvornost, kterážto ne bez příčiny sluje hříšným jejím dítětem.
Slované všichni bývali od jakživa svobody více milovni, nežli jiní národové; ba toužili po ní a hověli si v ní až přes míru, podrobujíce se autoritě i sebe potřebnější vždy jen neradi a jako by z donucení. Sám kořen slova našeho „svoboda“ svědčí, že ji předkové naši pokládali hlavně v tom, aby každý byl především sám „svůj“, sám o sobě a pro sebe. Ale může-li člověk vůbec býti cele sám o sobě? může-li obejíti se na dlouho bez jiných lidí? Ovšem, kdyby jako jiná zvířata rodil se a uměl hned po narození pomáhati sobě a starati se o sebe sám, tak aby od jiných chován a vychováván býti nemusel: mohl by také oblíbiti sobě a vésti život pouze zvířecí. Ale pak by nebylo u něho ani řeči o vzdělanosti a pokroku, aniž o působení chvalném neb slavném jakémkoli. Jen ze spolupůsobení a ze vzájemné pomoci rodí se každá nauka, každý zdar obecný, každý pokrok humanity. A může-li kde jaký spolek utvořiti a udržeti se bez řízení a návodu jedněch ke druhým, či bez podřízení se jedněch pod druhé, t.j. bez autority? Sám rozum a samo svědomí učí nás všímati sobě a následovati jak příkladu, tak i návodu těch, kteří ve věcech obecných nabyli širší zkušenosti a rozhledu prostrannějšího.
(O roztržce v národu českém [1875], in: Spisy drobné I., Praha 1898, s. 243.)