Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

František Palacký ()

Víte, že na jihovýchodní straně Europy, podél hranic říše Ruské, přebývají národové mnozí, původem, jazykem, dějinami a mravem znamenitě rozdílní, – Slované, Rumuni, Maďaři a Němci, o Řecích, Turcích a Škipetařích ani nemluvíc, z nichžto žádný sám o sobě není dosti mocen, aby přemocnému sousedu svému na východě odporovati mohl s prospěchem po vše budoucí časy; totoť mohou jen tehdáž, když je svazek ouzký a pevný bude spojovati všecky v jedno. Pravá životní síla tohoto potřebného svazku národův jest Dunaj; oustřední jeho moc nesmí se od řeky této nikdy daleko uchylovati, má-li skutečně vůbec platna býti a zůstati. Zajisté, kdyby státu Rakouského nebylo již od dávna, musili bychom v interesu Europy, ba humanity samé přičiniti se co nejdříve, aby se utvořil.
(Psaní do Frankfurtu, 11.4.1848, in: 3322, Spisy drobné I., Praha 1898, s. 20.)

František Palacký ()

Kdo slabým se cítíš, nehledej útočiště a spásy v násilí, ježto jest meč na obě strany broušený, ale hleď spojiti se s tím, co jest nejmocnějším na světě, abys jím nabýval vždy nové síly: jest to právo a spravedlivost, kteréžto, ač násilím často a dlouho dušené, po dočasném pádu zdvihají se vždy v rostoucí síle, a majíce boha samého ku pomoci, odolají konečně všem branám pekelným!
(Idea státu Rakouského, [1865], in: Spisy drobné I., Praha 1898, s. 224.)

Ladislav Hejdánek (2003)

Patočka chápe tělesnost jako možnost pohybovat se (doslov k Přiroz. světu po 33 letech, str. 204; 220). Mám hluboké pochybnosti o nosnosti tohoto vymezení, neboť mám za to, že pohyb předchází tělesnosti a že tělesnost je pohybem umožněna a na pohybu teprve založena. Vznikání a zanikání je odedávna chápáno jako klasická forma pohybu (zatímco pohyb místní je pouze něčím druhotným a odvozeným. Heidegger podle Patočky svým schematem nevyřešil povahu spojení mezi „kvůli“ a tím, co z toho „kvůli“ vyplývá jakožto naše konkrétní úloha (dtto). Patočka sám soudí, že toto spojení vykonává životní tělesnost (dtto). Existence je podle Patočky „podstatně tělesná“ (s.213), a „tento tělesný ráz existence, tělo a vládu v těle jako původní, ničím jiným nenahraditelnou komponentu a vlastní pramen všech jejích možností“ zdůraznil zvlášť důrazně Merleau-Ponty. Po mém soudu je tělo a tělesnost nezbytnou zprostředkující strukturou, umožňující vzestup na vyšší úrovně zachováváním něčeho z toho už dosaženého, uskutečněného. Tělo a tělesnost je založeno na jakýchsi „vírech“ v proudu událostného dění, jež dalšímu dění umožňují nezačínat nutně vždy znovu a vždy od nuly. Tělo a tělesnost však rozhodně nejsou pramenem, zdrojem všech možností. (Pojem „možnosti“ ovšem sám Patočka označuje za „temný“ – dtto, s. 204.) Ať už chápeme „možnosti“ jakkoliv, jejich uskutečnění se přece děje tak, že skutečností nejprve ještě nejsou a teprve pak se skutečností stávají, tj. nejsou pro uskutečnění jeho antecedencemi, jež by uskutečnění na časové ose předcházely a tedy byly v okamžiku svého uskutečnění již minulostí. ,Možnosti‘ tedy přicházejí, a to z budoucnosti – anebo to nejsou možnosti, nýbrž nějaký druh (modus) skutečnosti. Tělesnost však je tím aspektem jsoucen, který je spjat s aktualitou, s okamžitým hic et nunc: včerejší tělesnost už pominula, skutečná je jen ta dnešní, nikdy nemám včerejší tělo, nýbrž vždycky jen to dnešní. A také včerejším tělem nemohu nic vykonat; a chci-li něco vykonat zítra, musím na zítřejší den počkat stejně jako na to své zítřejší tělo. (Písek, 031016-2.)

František Palacký ()

Svoboda jest ovšem ten největší dar boží, kterého člověk si přáti může, ona jest podmínkou nejen blahobytu, ale i samé ctnosti a důstojnosti lidské; neboť smýšlí-li a jedná-li kdo dobře ne ze svobodné vůle, ale z donucení, pak nesmýšlí ani nejedná dobře. Avšak i svoboda sama, vedouc častěji k různění nežli ke spojování, žádá jistou míru pro sebe, nemá-li ploditi nejednotu a nesvornost, kterážto ne bez příčiny sluje hříšným jejím dítětem.
Slované všichni bývali od jakživa svobody více milovni, nežli jiní národové; ba toužili po ní a hověli si v ní až přes míru, podrobujíce se autoritě i sebe potřebnější vždy jen neradi a jako by z donucení. Sám kořen slova našeho „svoboda“ svědčí, že ji předkové naši pokládali hlavně v tom, aby každý byl především sám „svůj“, sám o sobě a pro sebe. Ale může-li člověk vůbec býti cele sám o sobě? může-li obejíti se na dlouho bez jiných lidí? Ovšem, kdyby jako jiná zvířata rodil se a uměl hned po narození pomáhati sobě a starati se o sebe sám, tak aby od jiných chován a vychováván býti nemusel: mohl by také oblíbiti sobě a vésti život pouze zvířecí. Ale pak by nebylo u něho ani řeči o vzdělanosti a pokroku, aniž o působení chvalném neb slavném jakémkoli. Jen ze spolupůsobení a ze vzájemné pomoci rodí se každá nauka, každý zdar obecný, každý pokrok humanity. A může-li kde jaký spolek utvořiti a udržeti se bez řízení a návodu jedněch ke druhým, či bez podřízení se jedněch pod druhé, t.j. bez autority? Sám rozum a samo svědomí učí nás všímati sobě a následovati jak příkladu, tak i návodu těch, kteří ve věcech obecných nabyli širší zkušenosti a rozhledu prostrannějšího.
(O roztržce v národu českém [1875], in: Spisy drobné I., Praha 1898, s. 243.)

Jan Patočka (1968)

Jaké je spojení mezi „kvůli“ a tím, co z tohoto kvůli vyplývá jako naše konkrétní úloha, není tedy v Heideggerově schématu vyřešeno. Spojení vykonává, soudím, životní tělesnost – co mohu dělat, je dáno tím, co mi vůbec umožňuje činit, dělat, a to je má tělesnost, kterou musím převzít před všemi svobodnými možnostmi. Mé „kvůli“ mi odemyká tyto původní možnosti akce (tělesně světové, světovostní)), které samy opět odemykají nitrosvětské věci jako koreláty těchto možností, jako to, čemu z možností akce lze porozumět. Tím nabývá akce konkrétní podoby obstarávání v jistém faktickém historickém kontextu, v němž se objevují pak možnosti vlastní úlohy svobodně spatřené a zvolené. Poněvadž se však možnosti vyskytují v dvojí podobě: jednak jako převzaté, jednak jako zvolené, je i svět v našem „bytí na světě“ v ontologickém smyslu nutně zastoupen dvakrát, jak to vyjadřuje Heideggerovo slovo o „vrženém rozvrhu“ světa.
(„Přirozený svět“ v meditaci svého autora po třiatřiceti letech, in: 6006, Přirozený svět jako filosofický problém, Praha 1970, str. 204.)