Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2008)

Když mluvím o „nepředmětných výzvách“, mám na mysli to, co je společné pro „vitálnost“ i pro „morální život“, jak o tom píše Rádl v Útěše. Na lidské úrovni je tomu vskutku tak, jak Rádl říká, totiž že morální zákony (jmenuje lásku, důvěru, spravedlnost, čest – viz: 0613, str. 11) „procházejí sice naší soudností, ale jsou mimo nás nebo nad námi jako přikázání“, a dodává: „kdo nepochopí, že mravní zákon není v nás, nýbrž je pro nás, pro toho morální svět je uzamčen sedmery zámky“. To je přesně to, co mám na mysli já, když kritizuji onu po staletí a vlastně tisíciletí trvající tendenci všechno, co míníme, „zpředmětňovat“, a to buď tak, že to „předmětné“ je zcela mimo nás, „před“ námi jako „předmět“, jako „věc“ (res, odtud realita, pokud možno „objektivní realita“), anebo tak, že to je – rovněž „před“ námi, takže to pozorujeme jako vnější pozorovatelé – něco subjektivního, co však ihned zase zpředmětňujeme jako jakýsi „duševní jev“, tedy znovu jako něco „objektivně subjektivního“. – Pochopitelně platí, že třeba spravedlnost nebo láska nebo pravda „procházejí“ naším vědomím, a navíc naší „soudností“, tj. musíme je pochopit, nějak jim rozumět, a to můžeme jen svou vlastní myslí, svým rozumem, svým usuzováním. Ale to, že se musíme snažit o tom uvažovat a posuzovat to „na své vlastní vědomí a svědomí“, vůbec neznamená, že to naše vědomí a svědomí je posledním rozhodčím, že je tím nejvyšším arbiterem, takže cokoli takto posoudíme a pochopíme, zůstává plně v mezích naší subjektivity. Z toho ovšem zřetelně vyplývá, že Rádlovým úmyslem vůbec není to, z čeho ho již před mnoha lety podezíral František Krejčí (ve Filosofii přítomnosti), totiž že Rádl je ovlivněn ruskými mysliteli a že je vlastně intuitivista a ergo iracionalista. V takovém případě by totiž žádné náležité zdůvodňování ani soudné usuzování nebylo možné, nemohlo by nikoho pře-svědčovat, ale jenom pře-mlouvat, „ukecávat“, tj. „působit na jeho subjektivitu“, ale nemohlo by se dostat k „věci samé“, totiž k té, která „není vůbec žádnou věcí“, tj. není žádnou „věcnou skutečností“ (res), žádným před-mětem (objektem). – Zbývá jen dodat, že si mnoho nepomůžeme, když místo „před“ řekneme „nad“; to „pro nás“ je jistě vhodnější než „nad námi“.
(Písek, 080809-1.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Rádl zdůrazňuje, že morální zákony jsou d počátku naše vlastní“ (s.10), ale „nejsou ani vlastností, ani projevem charakteru, ani vlohami, ani dílem lidským, jako bývají hnutí mysli“. Jsou „naše“ v tom smyslu, že „jsou pro nás, vládnou nad námi“. Ale nemohou, nesmějí být chápány jako nějaká „objektivní“ danost, společná pro všechny, nýbrž tak, že „je každý morální zákon osobní (individuální)“, soudný člověk je za něj „osobně odpověden“, a proto je schopen jej nejen sám chápat, ale také jej rozumně odůvodňovat“ (a to zajisté znamená situačně odůvodňovat, nikoli abstraktně tak, že by to pak obecně platilo pro každého a ztratilo by to tu nanejvýš důležitou osobní dimenzi.Chápu to tak, že ony nepředmětné výzvy jsou adresné, a pokud jde o lidi, o člověka, adresně oslovují právě určitého jedince. Nejsou však ničím „soukromým“: jedinec je adresně oslovován „ze jména“, tj. jmenovitě, právě proto, že je pověřován nejen zaslechnout a uslyšet, ale ani pouze sám porozumět, ale také a dokonce hlavně uposlechnout, dát se k dispozici a do služeb, sám udělat to, k čemu je vyzýván, a přesvědčovat o tom i druhé, že také oni mají uposlechnout a dělat to, co je třeba, co „má být“. A proto také je tak důležité, že to, co nás takto „nepředmětně oslovuje“ a vyzývá, může (a má) být zdůvodňováno, takže může (a má) přesvědčovat i ty, kteří nic nezaslechli, neboť jejich „vnímání“ nepředmětných výzev není tak jemné a citlivé. Také z toho je patrno, že tyto „výzvy“ nemohou být legitimně interpretovány jako projev nějakého „podvědomí“ (a to ať už individuálního, kde to je zřejmé na první pohled, nebo „kolektivního“, což by potřebovalo podrobnější výklad). Výzvy jsou sice adresné a osobní, tj. nepřicházejí jinak než oslovením jedince, ale netýkají se jen jeho ani pouze jeho „osvětí“, ale mohou se významným způsobem týkat i mnohých a někdy dokonce „všech“ (v určitém rozsahu podle kontextu). To znamená, že výzvy jsou „osobní“ v tom smyslu, že zavazují přímo někoho, tedy určitého člověka, ale nejsou výrazem toho, co by on sám chtěl, co by si přál (nebo čemu by se chtěl vyhnout), ale mophou se za určitých okolností postavit také proti němu, proti jeho přání, a mohou jej vést i napříč a navzdory tomu, co sám nechce a čeho by se vší svou bytostí chtěl vyvarovat. (Zde se ukazuje těsná, velmi těsná souvislost mezi nepředmětnými výzvami a „Pravdou“, tj. ryzí nepředmětností.) Svou adresností a také svou zaměřeností už ovšem nepředmětné výzvy představují přechod od ryzí nepředmětnosti k subjektů a jejich situacím, které už jisté předmětné rysy a stránky mají.
(Písek, 080809-2.)

Ladislav Hejdánek (1993)

Když se Rádl v Útěše táže, „kam se vlastně vpisuje trvání života a morálnosti“, nemá na mysli nějaký záznam, stopu toho, co se odehrálo a nyní už náleží minulosti, nýbrž jde mu o spíše o to, jak se život (vitálnost) a morálnost vpisují do budoucnosti, nebo snad lépe, přesněji vyjádřeno: jak se přicházející budoucnost strukturuje, jak se stává adresnou „budostí“ pro určité aktivity individuálních subjektů a tak i jejich perspektivou. Svůj obraz o morální centrále, ležící mimo náš dosah, jejíž v prostoru a v čase rozvinutá vláda je „tak nezničitelná a elementární jako sám život“, končí otázkou: „Kam nás tato síť morálnosti vede a kam nás jednou dovede?“ Rádlova otázka nás nenechává na pochybách, že ona morální centrála v jeho pojetí lidi skutečně někam vede a dovede, že tedy obrací lidstvo k budoucnosti a do budoucnosti v podobě nepředmětných výzev, které vždy znovu přicházejí, aby se staly výzvami v dané situaci aktuálními. Bylo by nepochopením celé Rádlovy filosofické orientace, kdybychom v onom „vpisování“ měli vidět jen pozůstatky toho, co už se stalo a co proběhlo. Právě proto, že jde o směřování k cíli nebo k cílům, které tu ještě nebyly a nejsou a které jen o několik kroků jakoby předcházejí tomu, jak odpovídáme na jejich situační (a tedy vždy okolnostem jakoby přizpůsobené a našim aktivitám vstříc přicházející) výzvy. Ta zcela neuvěřitelná věc spočívá především v tom, že i tam, kde jsme výzvu neregistrovali nebo kde jsme ji nesprávně pochopili, ba i tam, kde jsme ji sice pochopili, ale nedovedli jsme na ni odpovědět nebo jsme odpověděli špatně či pochybně, přichází nám nejčastěji znovu vstříc nová výzva, která už počítá s tím pochybnením z naší strany a rozšiřuje či upřesňuje onu původní výzvu ještě o výzvu k nápravě toho, co jsme pokazili při odpovědi (nebo při neodpovídání) na výzvu předchozí. (Pha, 931217-1.)

František Palacký ()

Víte, že na jihovýchodní straně Europy, podél hranic říše Ruské, přebývají národové mnozí, původem, jazykem, dějinami a mravem znamenitě rozdílní, – Slované, Rumuni, Maďaři a Němci, o Řecích, Turcích a Škipetařích ani nemluvíc, z nichžto žádný sám o sobě není dosti mocen, aby přemocnému sousedu svému na východě odporovati mohl s prospěchem po vše budoucí časy; totoť mohou jen tehdáž, když je svazek ouzký a pevný bude spojovati všecky v jedno. Pravá životní síla tohoto potřebného svazku národův jest Dunaj; oustřední jeho moc nesmí se od řeky této nikdy daleko uchylovati, má-li skutečně vůbec platna býti a zůstati. Zajisté, kdyby státu Rakouského nebylo již od dávna, musili bychom v interesu Europy, ba humanity samé přičiniti se co nejdříve, aby se utvořil.
(Psaní do Frankfurtu, 11.4.1848, in: 3322, Spisy drobné I., Praha 1898, s. 20.)

František Palacký ()

Kdo slabým se cítíš, nehledej útočiště a spásy v násilí, ježto jest meč na obě strany broušený, ale hleď spojiti se s tím, co jest nejmocnějším na světě, abys jím nabýval vždy nové síly: jest to právo a spravedlivost, kteréžto, ač násilím často a dlouho dušené, po dočasném pádu zdvihají se vždy v rostoucí síle, a majíce boha samého ku pomoci, odolají konečně všem branám pekelným!
(Idea státu Rakouského, [1865], in: Spisy drobné I., Praha 1898, s. 224.)