Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Platón (-427-347)

… Jest tedy nejprve třeba poznati pravdu o přirozenosti božské a lidské duše pozorováním jejích stavů i výkonů; počátek důkazu je tento.
Veškerá duše je nesmrtelná. Neboť co se stále pohybuje, je nesmrtelné; co však pohybuje něčím jiným a jest pohybováno od něčeho jiného, to má ustání pohybu a tím i ustání života. Jediné to, co pohybuje samo sebe, nikdy se nepřestává pohybovat, protože neopouští samo sebe, nýbrž toto jest i všem jiným věcem, které se pohybují, zdrojem a počátkem pohybu. Počátek však je bez vzniku. Neboť všechno, co vzniká, musí vznikati z počátku, ale on sám nevzniká z ničeho; neboť kdyby počátek z něčeho vznikal, již by to nevznikal počátek. Když pak je bez vzniku, musí být i bez zániku. Vždyť kdyby zhynul počátek, nikdy ani sám z něčeho nevznikne ani nic jiného z něho, jestliže mají všechny věci vznikati z počátku. Takto tedy je počátkem pohybu to, co pohybuje sama sebe. Toto pak nemůže ani /35/ zanikati, ani vznikati, sice by musilo veškeré nebe i veškerá země spadnouti v jedno a zastavit se a již by neměly odkud znova dostati pohyb a vznik. Když pak se ukázalo nesmrtelným, co se pohybuje samo od sebe, nebudeme se ostýchati říci, že právě to je podstata a smysl duše. Neboť každé tělo, kterému se dostává pohybu zvenku, je bezduché, kterému však zevnitř, samému ze sebe, oduševněné, protože toto je přirozenost duše; je-li však tomu tak, že není nic jiného, co by pohybovalo samo sebe, než duše, pak je nutně duše jsoucno nevzniklé a nesmrtelné.
Nuže o její nesmrtelnosti dost; o její pak způsobě jest promluviti takto. Jaké to je jsoucno, je veskrze věc božského a dlouhého výkladu, ale čemu se podobá, na to stačí výklad lidský a kratší; mluvme tedy tímto způsobem. …
(7121, Faidros, přel. Fr. Novotný, Praha 31993, s. 34-35.)

Platón (-427-347)

… Nejprve je tedy třeba poznat podle jejích utrpení i činů pravdivou podstatu duše, a to jak boží, tak i lidské.
Východiskem důkazu je, že je každá duše nesmrtelná. Nesmrtelné totiž je, co se pohybuje samo od sebe. Co pohybuje jinou věcí či je od jiné věci uváděno v pohyb, přestává existovat, jakmile pohyb ustane. Pouze co se pohybuje samo, nikdy v pohybu neustává, protože nemůže samo sebe opustit a je pramenem a počátkem pohybu i pro jiné věci, které se pohybují. Počátek je něco, co nemá vznik. Všechno, co se děje, děje se od svého počátku, počátek však nemá svůj původ v ničem. Kdyby totiž měl počátek v něčem svůj původ, nebyl by počátkem. Jestliže je tedy počátek něco, co nevzniklo, pak to také nemůže zaniknout; kdyby počátek zanikl, pak by neměl sám z čeho vzniknout a nemohlo by z něho vzniknout pranic jiného – pakliže je ne/144/zbytné, aby věci vznikaly ze svého počátku.
Z toho vyplývá, že počátek pohybu je v něčem, co se pohybuje samo, a to pak nemůže ani zaniknout ani vzniknout, jinak by se zhroutila a stanula nebesa i veškeré dění a nebylo by prostředku, jak je zase uvést v pohyb, Je-li prokázáno, že je nesmrtelné, co se pohybuje samo od sebe, nebude zahanben, kdo prohlásí, že právě toto je podstata a smysl duše. Každé tělo, jímž je třeba pohybovat zvenčí, je bezduché ; naproti tomu to, které bere pohyb samo ze svého nitra, duši má, neboť pohyb je podstata duše. Mají-li se věci takto, pak neexistuje nic jiného kromě duše, co je schopno pohybu samo od sebe, a duše by tedy měla být nezbytně bez počátku a nesmrtelná.
Leč dosti o její nesmrtelnosti. O její podobě budiž řečeno toto: Co je duše, je zcela po všech stránkách věc dlouhého a božstvem inspirovaného výkladu ; čemu se však podobá, je věc výkladu lidského a kratšího, …
(Faidros, in : Dialogy o kráse, přel. J. Šonka, Praha 1979, s. 143-44, 245 C–246 A.)

Ladislav Hejdánek (2007)

Můžeme plným právem postavit otázku, čím to je způsobeno, že „virtuální“ částice má pronikavě kratší dobu „života“ než příslušně obdobná částice „reálná“. Nepochybně to velmi podstatně souvisí s jejím okolím či prostředím: reálná částice se děje (odehrává) tak, že používá něco ze svého prostředí k vlastním uskutečňování. Avšak jedna věc je zřejmá: aby mohla nějaká částice (nebo nějaké kvantum) „načerpat“ něco ze svého „okolí“ či „prostředí“, musí se začít dít (odehrávat), musí zkrátka „startovat“. A start takové události nemůže být odvozován z onoho okolí či prostředí – to se může jen podílet na něčem v průběhu takového jsoucna-události. Takže bez ohledu na to, zda jde o start události virtuální nebo reálné, každá (pravá) událost musí mít svůj původ v něčem, co před jejím startem „ještě nebylo“ a není „tu“, nýbrž co přichází z budoucnosti a onu událost umožňuje a zakládá, co je skutečně tím posledním (resp. prvním) garantem jejího startu. Pokud by bylo možno nějakou událost (resp. její start) plně odvodit z toho, co předcházelo, bylo by to nezvratným dokladem toho, že nejde o událost „pravou“, tj. vnitřně integrovanou.
(Písek, 070309-3.)

Ladislav Hejdánek (2015)

Ani vznik, ani zánik nemůžeme myslit jako bodovou změnu, která nemá žádné vztahy ke svému okolí (a to prostorovému i časovému). Proto také to, co je mezi vznikem a zánikem, není trvání beze změny, nýbrž je také proměna. A je-li proměnou to, co je mezi vznikem a zánikem (téhož), musí být proměnou také sám vznik a sám zánik (neboť to není a ani nemůže být nějaký bodový skok). Takže se nám takto staví následující otázka: jaký je rozdíl mezi vznikem (nebo zánikem) události jako celku a mezi aktuálně probíhající změnou v průběhu události, v níž také něco končí a něco jiného začíná?
(Písek, 150223-2.)

František Palacký ()

Svoboda jest ovšem ten největší dar boží, kterého člověk si přáti může, ona jest podmínkou nejen blahobytu, ale i samé ctnosti a důstojnosti lidské; neboť smýšlí-li a jedná-li kdo dobře ne ze svobodné vůle, ale z donucení, pak nesmýšlí ani nejedná dobře. Avšak i svoboda sama, vedouc častěji k různění nežli ke spojování, žádá jistou míru pro sebe, nemá-li ploditi nejednotu a nesvornost, kterážto ne bez příčiny sluje hříšným jejím dítětem.
Slované všichni bývali od jakživa svobody více milovni, nežli jiní národové; ba toužili po ní a hověli si v ní až přes míru, podrobujíce se autoritě i sebe potřebnější vždy jen neradi a jako by z donucení. Sám kořen slova našeho „svoboda“ svědčí, že ji předkové naši pokládali hlavně v tom, aby každý byl především sám „svůj“, sám o sobě a pro sebe. Ale může-li člověk vůbec býti cele sám o sobě? může-li obejíti se na dlouho bez jiných lidí? Ovšem, kdyby jako jiná zvířata rodil se a uměl hned po narození pomáhati sobě a starati se o sebe sám, tak aby od jiných chován a vychováván býti nemusel: mohl by také oblíbiti sobě a vésti život pouze zvířecí. Ale pak by nebylo u něho ani řeči o vzdělanosti a pokroku, aniž o působení chvalném neb slavném jakémkoli. Jen ze spolupůsobení a ze vzájemné pomoci rodí se každá nauka, každý zdar obecný, každý pokrok humanity. A může-li kde jaký spolek utvořiti a udržeti se bez řízení a návodu jedněch ke druhým, či bez podřízení se jedněch pod druhé, t.j. bez autority? Sám rozum a samo svědomí učí nás všímati sobě a následovati jak příkladu, tak i návodu těch, kteří ve věcech obecných nabyli širší zkušenosti a rozhledu prostrannějšího.
(O roztržce v národu českém [1875], in: Spisy drobné I., Praha 1898, s. 243.)