Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

František Palacký ()

Víte, že na jihovýchodní straně Europy, podél hranic říše Ruské, přebývají národové mnozí, původem, jazykem, dějinami a mravem znamenitě rozdílní, – Slované, Rumuni, Maďaři a Němci, o Řecích, Turcích a Škipetařích ani nemluvíc, z nichžto žádný sám o sobě není dosti mocen, aby přemocnému sousedu svému na východě odporovati mohl s prospěchem po vše budoucí časy; totoť mohou jen tehdáž, když je svazek ouzký a pevný bude spojovati všecky v jedno. Pravá životní síla tohoto potřebného svazku národův jest Dunaj; oustřední jeho moc nesmí se od řeky této nikdy daleko uchylovati, má-li skutečně vůbec platna býti a zůstati. Zajisté, kdyby státu Rakouského nebylo již od dávna, musili bychom v interesu Europy, ba humanity samé přičiniti se co nejdříve, aby se utvořil.
(Psaní do Frankfurtu, 11.4.1848, in: 3322, Spisy drobné I., Praha 1898, s. 20.)

František Palacký ()

Kdo slabým se cítíš, nehledej útočiště a spásy v násilí, ježto jest meč na obě strany broušený, ale hleď spojiti se s tím, co jest nejmocnějším na světě, abys jím nabýval vždy nové síly: jest to právo a spravedlivost, kteréžto, ač násilím často a dlouho dušené, po dočasném pádu zdvihají se vždy v rostoucí síle, a majíce boha samého ku pomoci, odolají konečně všem branám pekelným!
(Idea státu Rakouského, [1865], in: Spisy drobné I., Praha 1898, s. 224.)

Ladislav Hejdánek (1994)

Staré úsloví mluví o tom, že muž má počít syna a postavit dům. Kdybych to měl brát doslova, tak jsem v životě neuspěl, ba dokonale selhal. Mám čtyři dcery, ani jednoho syna. A žádný dům jsem nepostavil, ale prodal jsem dům, kterého jsem se kdysi zřekl, odmítnuv dědictví, protože jsem prostě neměl ani na zaplacení dědické daně, natož na nezbytné opravy (vydělával jsem málo a dům, který ležel sto kilometrů od Prahy a v němž bydleli cizí lidé, by zatížil zcela bezperspektivně rodinné hospodaření dluhem, který by nutně stále narůstal). Když se na sklonku mého života situace změnila, neměl jsem ani v nejmenším chuť revidovat své dávné rozhodnutí (nemám takové pokusy vůbec v lásce), ale protože jsem způsobem svého života v jistém směru nemálo poškodil své dcery, dům jsem po restituci prodal (ne zrovna výhodně) a peníze jsem jim rozdělil. Navíc to nebyl dům, který by byl postavil můj otec, ale rodiče jej koupili už postavený (byť čerstvě) a dokonce už i zabydlený. Nebyl to tedy vpravdě rodinný dům, neboť nikdo z rodiny v něm nikdy nebydlel. Neměl jsem k němu žádný vztah. A navíc jsem neměl chuť věnovat jeho obnově, údržbě a správě ani kousek svého času, kterého jsem právě v důsledku změněné situace měl najednou strašně málo. To všechno jistě lze dobře pochopit, ale zůstává tu bez pochyby onen výsledek: žádný dům jsem nepostavil. Leda že bychom to chtěli všechno pochopit zároveň hlouběji a také metaforicky. Jsou opravdu čtyři dcery méně než jeden syn? A musí onen dům, který má každý muž, být z cihel a kamenů? (Praha, 940129-1.)

František Palacký ()

Svoboda jest ovšem ten největší dar boží, kterého člověk si přáti může, ona jest podmínkou nejen blahobytu, ale i samé ctnosti a důstojnosti lidské; neboť smýšlí-li a jedná-li kdo dobře ne ze svobodné vůle, ale z donucení, pak nesmýšlí ani nejedná dobře. Avšak i svoboda sama, vedouc častěji k různění nežli ke spojování, žádá jistou míru pro sebe, nemá-li ploditi nejednotu a nesvornost, kterážto ne bez příčiny sluje hříšným jejím dítětem.
Slované všichni bývali od jakživa svobody více milovni, nežli jiní národové; ba toužili po ní a hověli si v ní až přes míru, podrobujíce se autoritě i sebe potřebnější vždy jen neradi a jako by z donucení. Sám kořen slova našeho „svoboda“ svědčí, že ji předkové naši pokládali hlavně v tom, aby každý byl především sám „svůj“, sám o sobě a pro sebe. Ale může-li člověk vůbec býti cele sám o sobě? může-li obejíti se na dlouho bez jiných lidí? Ovšem, kdyby jako jiná zvířata rodil se a uměl hned po narození pomáhati sobě a starati se o sebe sám, tak aby od jiných chován a vychováván býti nemusel: mohl by také oblíbiti sobě a vésti život pouze zvířecí. Ale pak by nebylo u něho ani řeči o vzdělanosti a pokroku, aniž o působení chvalném neb slavném jakémkoli. Jen ze spolupůsobení a ze vzájemné pomoci rodí se každá nauka, každý zdar obecný, každý pokrok humanity. A může-li kde jaký spolek utvořiti a udržeti se bez řízení a návodu jedněch ke druhým, či bez podřízení se jedněch pod druhé, t.j. bez autority? Sám rozum a samo svědomí učí nás všímati sobě a následovati jak příkladu, tak i návodu těch, kteří ve věcech obecných nabyli širší zkušenosti a rozhledu prostrannějšího.
(O roztržce v národu českém [1875], in: Spisy drobné I., Praha 1898, s. 243.)