Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

František Xaver Šalda (1919)

... Neboť nikdy nebyl v Čechách takový ne/104/dostatek čestné chudoby, jako jest dnes. Čestné chudoby: rozuměj chudoby, která jest uctívána proto, že cítí se její mravní krása a moc; chudoby, která mohla se obohatiti a odmítla to, poněvadž chtěla zachovati neporušenu svou duševní výsostnost. Chudoby jako byla chudoba Mánesova a Alšova, Smetanova a Nerudova, Němcové a Havlíčkova. Chudoby, která dávala darem, aby zůstavila příklad a aby napověděla, že jsou jisté špinavé ruce, z nichž opravdový umělec nebo tvůrce nemůže přijmout nic, co by neponížilo. ...
Chudoba, již mám na mysli, není bída nebo nuzota. Chudoba, čestná chudoba jest všude tam, kde tvůrce žije ze mzdy za své dílo, a ne z renty, ne z kapitálu, kterého získal obchodními triky a kalkulacemi; kde jest dělníkem, jemuž den dává za práci chléb.
Takové chudoby jest nám dnes třeba jako soli; nejen v uměleckém životě, ale především v životě politickém. Politika jako cesta k obohacování se, to jest slovo pro úpadek dnešní doby; to jest zlo, které nebylo známo v Čechách ještě před padesáti nebo šedesáti lety, to jest rakovina, která se nasadila v národní tělo zároveň s oficiálností české politiky, rozuměj od chvíle, kdy česká politika opustila stanovisko zásadního odboje a jala se smlouvati se s Vídní a dobývati tzv. úspěchů hmotných. Trest za ně šel vzápětí. A dnes, kdy „vdolky svobody“ – abych mluvil obrazem Štefánikovým – jedí nejen ti, kteří jich nepekli, nýbrž nejčastěji i ti, kteří bránili je péci, stává se tato hanba obecnou.
Vlastní příčina, proč úcta k nám na Západě, u spravedlivé a poučené ciziny klesá, jest v tom, že není u nás čestné chudoby, že není u nás úcty k pravé zásluze a vědomí pravých hodnot, /105/ nýbrž jen shon a chvat po chvilkovém úspěchu, koupeném sebenečestněji.
V době, kdy tato země jest černa od špinavých rukou, od rukou, které kradly, loupily, lichvařily, hazardně hrály a podváděly, dal by se celý obrodný program pravé kulturní politiky shrnouti ve dvě tři slova: Sem s čistýma rukama chudých!
(O čestné chudobě, in: Soubor díla FXŠ, sv. 20, Kritické projevy 11, Praha 1959,
str. 103-05.)

Josef Lukl Hromádka (1931)

... Studium lidského vědomí, myšlení, mravního rozhodování a uměleckého tvoření, jakož i rozbor právních řádů a zákonů, podle kterých vznikají a kterými se řídí kulturní svazky, rodina, společnost, stát, hospodářský život, – to vše má kladný význam pro theologické myšlení i pro aktivitu víry. Theolog věří, že v lidském duchu, který je stvořen Bohem, jsou předpoklady, aby poznal stopy Božího díla ve světě a aby si uvědomil konkretní závazek vůči Bohu. Znalost zákonů a řádů kulturního a dějinného života umožňovala theologii a církve úspěšnější práci ve světě.
Bylo právě u nás upozorněno na důležitý fakt, že církev od svého počátku přála umění a umělecky tvořila a že z církevních otců a spisovatelů nikdo nebyl absolutním nepřítelem umění. Tato these je v naprostém souhlase s tím, co bylo právě řečeno o poměru církve k filo/159)sofii. Jako filosofie a ostatní kultura vůbec, tak i umění zvláště je v křesťanské církvi předmětem velmi kritického soudu. Nejvyšší hodnota a norma křesťanova života je nad světem v Bohu; filosofie a umění patří však ke světu stvořenému. Ale i umění a umělecká krása ukazují ve své čistotě k nadsvětnému řádu Božímu. Mají i theologicky své místo v oblasti činné víry.
(0668, Křesťanství v myšlení a životě, Praha 1931, str. 158-59.)

Josef Lukl Hromádka (1931)

Jak se Bůh může dát poznat? Jak může sama sebe dát člověku? Je nás jasno ze všeho toho, co jsme dosud řekli, že poznání Boha není možno ani spekulací, ani mystickým vytržením, ani estetickými dojmy. Co touto cestou poznáme, je buď sebeklam, přelud a hračkářské žonglérství anebo jen nejasné tušení metafysického prazákladu kosmického. Bůh Stvořitel je něco jiného než /84/ nehybná substance světová, totalita kosmu, přírodní zákonitost a životní proces. Nedá se nahmatat a najít, ani odhalit a zkonstatovat, ani esteticky zažít a okusit. Může být poznán pouze tak, že sám, v konkrétní dějinné chvíli, osobně člověka postaví před otázku života a smrti, sám se mu osobně přiblíží tak, aby zmlkla všechna spekulace a mystika, všechno estetické požitkářství a sobělibé umravňování a aby člověk buď přijal plnost milosti anebo aby se proti Bohu nepřístupně zabarikádoval. (Tyto barikády proti Bohu mohou se vystavět i s pobožnou soběstačností.)
Křesťan vyznává, že Bůh Stvořitel přišel v určitém, dějinném člověku, Ježíši Kristu, který se narodil z dějinně určité ženy, žil za určitých dějinných okolností, trpěl za římského prokurátora Pontia Piláta, skutečně umřel a skutečně byl pohřben. Pilát v krédu má důležitou úlohu tohoto dějinného svědectví. Bůh Stvořitel nemůže se jinak zjevit a nemůže se člověku jinak darovat, než v dějinných událostech a v konkrétní lidské osobnosti. Pouze tak lze poznat všechnu vážnost, naléhavost, neodbytnost a nesmlouvavost Božího zjevení a Boží přítomnosti. To už nestačí mít správný pojem Boha a logicky přesné poznání, nestačí se uklidňovat pozvolným mravním pokrokem nebo vznešenou mravní ideou. Obecenství s Bohem neděje se pomocí pojmů ani mravních idejí, nýbrž v bdělé osobní pohotovosti přijmout jeho samého, uznat jeho stvořitelská práva, uposlechnout ho a dát si darovat plnost jeho milosti. „Ježíš Kristus, Syn Boží jediný“, „jednorozený“ (μονογενής) znamená, že Bůh jen jednou a neopakovatelně přišel na svět, že Slovo jen jednou se stalo tělem a že kdo tento příchod zaspí nebo zasní, prospekuluje anebo promulguje, zůstane navždy hluchý pro Boží apel.
(0668, Křesťanství v myšlení a životě, Praha 1931, str. 83-84.)

František Xaver Šalda (1927)

Mužný? Lyrický? Naprosto ne. Kritik má být kritický. Nic víc, nic míň; co mimo to, zbytečné. Jako básník má být básnický. A kdy je kritik kritický? Nejprve, na nižším stadiu: když je nedůvěřivý; když nevěří tomu, co mu o sobě napovídá autor; nýbrž zpřevrací všecko, aby ho usvědčil, aby se ujistil o opaku. A za druhé, na vyšším stadiu: když kriticky tvoří. A kdy to činí? Když vytváří kritéria. Kritik, který nestvořil svého kritéria nebo svých kritérií, není mně kritikem ve vyšším smyslu slova, i kdyby se mně stokrát denně dušoval mužností, chlapskostí atd. Je mně v nejlepším případě zábavný silák s nádechem dryáčnictví. Ale ne síla. Pozér a dekoratér, byť naruby. Síla se nevynáší a nestylisuje takto v herslo; nýbrž působí, tvoří, projevuje se v díle.
(Kritika a nekritika, in: Soubor díla FXŠ sv. 22, Kritické projevy sv. 13, Praha 1963, str. 207.)

Josef Lukl Hromádka (1931)

Do hellenistického a římského světa bylo přineseno křesťanskou církví něco zcela nového: dynamický, útočný náboženský tón. Bůh, o kterém křesťané vypravovali, nepatří jako poslední článek ke světu, nýbrž vládne jako stvořitel nad světem. Jeho bytnost, lze-li v takových pojmových fetiších mluvit, začíná teprve tam, kde končí svět i jeho nejvyšší duchová forma a řád.
Mezi Bohem a světem není jednotícího spoje, Bůh a svět nedají se filosofickou spekulací ani mystickým zážitkem uvést v logickou, věčnou jednotu.1 Svět není /31/ obrazem a pomíjitelným symbolem Božství, nýbrž jako stvoření Boží má svou existenci a realitu vedle Boha, třeba bez Boha je nemožný a nemyslitelný. Ze světa a ze svého ducha se člověk k Bohu nedostane. Zákonitost a řád ve světě, logické zákony a mravní vědomí ukazují sice směrem k Bohu, neboť jsou darem a dílem Božím. Ale k Bohu samému se může člověk přiblížit pouze tenkráte, když Bůh sám se přiblíží k němu a postaví ho před naléhavé, neopakovatelné rozhodnutí. Do takového naléhavého postavení před Bohem se nedostaneme pozorováním světa, ani úvahami o světě a životě, ani obecnými mravními ideami a normami. Žádná z těchto cest nevede do onoho napětí, abychom si uvědomili, že nám nic jiného nezbývá, než buď se k Bohu obrátit a přijmout vše, co nám dává a k čemu nás zavazuje, anebo se od něho odvrátit, setřást se sebe jeho nároky, nepočítat s Bohem vůbec a učinit sama sebe poslední normou i konečným rozhodčím.
Antický člověk neuznal paradoxu a protimluvu, že věčného Boha lze postihnout pouze v čase, v události, v dějinném okamžiku. Antickému myšlení věčnost se stávala patrnou, pochopitelnou a okusitelnou pouze za vším časovým dějstvím, za vší změnou, za vším pohybem a neklidem, za vší relativitou okamžiku a dějinné události, za individuální existencí lidského já a duchovního napětí: teprve když ...
(0668, Křesťanství v myšlení a životě, Praha 1931, str. 30-31.)