Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2007)

Naděžda Mandelštamová napsala na jednom místě svých Vzpomínek (7200, s. 391), že „umělec je vždycky nevlastním synem“, ze souvislosti vyplývá, že nevlastním synem „matky-vlasti“, která je zároveň „macechou“. Neplatí to jen o „vlasti“, nýbrž vůbec o „obci“, „společnosti“; a neplatí to jen o umělcích, ale také o filosofech. Pochopitelně ne o kterýchkoli resp. všech vůbec, nýbrž o těch „vyvolených“, kteří nám svou existencí jakoby vnucují otázku: „Kde se jen berou ti vyvolení a proč tu nadále existují ...?“ (tamtéž). Ovšem myšlenku můžeme ještě dále radikalizovat: můžeme totiž říci, že člověk – jakožto tvor, který není jen živočišným druhem – je v biosféře resp. v „přírodě“ rovněž nevlastním synem. Také by bylo možno užít jiném metafory: je odrodilým synem. A to pak můžeme užít plným právem i na umělce, a ovšem i na filosofa: jsou to odrodilí synové. Umělec, jak mu dnes rozumíme, se „odrodil“ světu mýtu a mytologií, a totéž platí o filosofovi. Jenže to je jen začátek: tak, jako se každý umělec musí „odrodit“ všemu tomu, z čeho vyšel a čemu se naučil, tak se podobně musí každý „gruntovní“ myslitel musí nějak vymknout tomu, do čeho vstoupil (a nemohl nevstoupit) jakou cestou se dal (a zejména jakým „pří-cestím“). V tom se cesta umělce i cesta filosofie pronikavě a přímo fundamentálně odlišuje od cesty vědce (a technika, také a zejména technika-vynálezce): ve vědě platí v každé době určitý rozsah znalostí a vědomostí, a k nim se na základě výzkumu přidávají další poznatky. Všude, kde to není „logicky“ možné, takže je zapotřebí něco měnit na dosavadních přístupech nebo dokonce na „soustavě“ znalostí (na „systému“), musí vědec (nebo technik) podniknout něco, čím se nějak více nebo méně emancipuje, osvobozuje z dosavadních „principů“ a zásad, a nutně se pouští do něčeho, co má charakter filosofického postupu nebo přinejmenším filosofické „intuice“. A tak jsme zase zpátky u filosofie. Zdá se, že k ní – nebo spíš k myšlenkové cestě filosofa – bytostně náleží jakési opouštění „vlasti“ či „domova“, ustavičné „vycházení“ z toho, kde byl a je, odcházení z dosavadních pozic, opouštění těchto pozic, ale také jakýsi zvláštní „návrat“ k původním pozicím, ale „odjinud“, tedy již z distance, z odstupu. A v tom smyslu filosofování a „lidskost“, lidský „život“ nutně k sobě patří, jedno nemůže být natrvalo bez druhého. Může to snad povrchnímu pozorovateli připadat, jako by filosof neměl žádnou „vlast“, jako by mu něco „chybělo“. Ale jde o něco naprosto jiného: ona „vlast“, onen „domov“ filosofa není nikdy spjat s jeho minulostí, ale celá jeho „konstituce“ spočívá ve vychází ze všeho již daného a ve směřování k pravé „vlasti“, k pravému „domovu“, hledanému a očekávanému v budoucnosti.
(Písek, 070712-1.)

František Xaver Šalda (1919)

1. Mimochodem řečeno: Proč Otec Perdrix a proč ne Tatík Korotvička? Musíme se konečně naučit pokládat překladatelství za to, čím jest: za umění, a to znamená svobodnou tvorbu. Nahrazovati otročinu filologického doslovného pensa svobodnou tvorbou v duchu a pravdě. Ne mechanicky překládat, nýbrž organicky přebásňovat a po případě i dobásňovat. Tedy jménu, které má v původním díle výraznou symboliku, stvořit cosi rovnocenného v češtině. Tedy například neopsat pohodlně titul /302/ románu Voltairova Candide, nýbrž odvážit se a pokusit se o to, nalézti mu obdobu: třeba Jelimánek. Nic tak nesvědčí o posavadním otročím duchu českém jako naše běžná, úzkostlivě nemyslivá a netvořivá a stínově plazivá praxe překladatelská.
(O čestné chudobě, in: 2125, Kritické projevy 11, Praha 1959, str. 101-02.)

František Xaver Šalda (1919)

Náboženskostí se člověk individualisuje – stává se z něho jedinec, osobnost vyhráněná, odlišená od osob a osobností ostatních. Neboť: co jest náboženskost? Nic jiného než schopnost míti poměr k božství. Nuže: můj poměr k božství jest něco zcela jiného než poměr tvůj; a tvůj jest něco zcela jiného než poměr jeho nebo její. Takový poměr k božství jest založen na vnitřních zážitcích a zkušenostech, kterých není možno svést na nijakén všeobecné pravidlo; ve většině případů není možno anbi jasně jich vysloviti /149/ a sděliti jazykem obecně přístupným a srozumitelným. ...
Náboženskost jest něco, co nenávidí schematičnosti. Ethika vztahuje se k člověku jako k bytosti rodové; příkazy ethické platí pro každého člověka a ukládají se člověkovi průměru. Náboženskost obrací se k osobnosti, hledá osobnost a žádá si osobnosti i vytváří osobnost jako dílo životné. Hledaje svůj poměr k božství, opouštíš všecky lidi ostatní, vzdaluješ se jim, unikáš jim. Zde jde o tvé vyšší žití nebo bezžití; a ve chvílích, kdy se o něm rozhoduje, čerta je ti po celém světě.
(Román náboženský? In: 2125, Kritické projevy 11, Praha 1959, s. 148-49.)

František Xaver Šalda (1919)

... Kritik již dávno není dogmatik, který pronáší apomiktické rozsudky. Kritik již dávno nepřipisuje si neomylnost, již dávno vymezil si úkol naoko skromnější, vpravdě však mnohem nesnadnější: ne rozsuzovati, nýbrž tázati se; ne uzavírati a rozkrajovati nožem, nýbrž otevírati problémy, otázky, průzory. Dnes nejlepší kritik je nám ten, kdo dovede si před dílem položiti nejvíce otázek – položiti a správně je formulovati. Toto správné formulování jest právě služba budoucnosti; ta mrška má totiž ten hanebný zvyk, že odpovídá jen na to, co bylo jí jako jasná, vykvašená otázka předloženo – vyjasniti, vytříbiti otázku, položit ji jasnou a zralou před ni, to právě jest krásný, ale i nesnadný úkol kritikův, nekonečně záslužnější než hráti procházkovky směšný úkol literárního Pipergra, který imponuje dnes již jednom literárním dětem a kavárenským okounům v Slamotrusech. Ten, jemuž významné dílo literární otevírá největší myšlenkové i citové obzory, v němž zanítí nejvíce otázek, pochyb, dohadů, jehož spojí nejživěji s minulostí i budoucností, s tradicí i revolučností lidského i národního ducha, v němž vybouří nejvíce účasti lidské i umělecké, jest nám dnes dobrým kritikem. A to jest kritik empirik, a ne kritik dogmatik.
(S troškou do mlýna – čili ještě něco o kritice, in: 2125, Kritické projevy 11, Praha 1959, s. 230.)

Ladislav Hejdánek (2009)

Filosofie není a nemůže být „vědou pravdy“ ani „vědou o pravdě“, jak to chtěl Aristotelés, protože ani pravda v běžném smyslu – jako pravdivá myšlenka, pravdivý výrok apod. – není jen konstatováním toho, co „jest“. Pravda (v pravém smyslu) však není jsoucno v žádném smyslu, proto také nemůže být konstatována, brána na vědomí, jen zachytávána do formulací. Filosofie je láskou k Pravdě a touhou po Pravdě, nikoli poznáváním a prozkoumáváním „Pravdy“ jako nějakého tématu, jako předmětu, jako čehosi „jsoucího“. Pokud je filosofie přece jenom něčím víc než touto láskou a touhou (zajisté je něčím víc, všechny charakteristiky tu vždycky v něčem selhávají), je svědectví o setkání s Pravdou, svědectvím vždycky jen nedostatečným a provizorním, ale natolik významným a důležitým, že je třeba, aby se z něho další filosofové učili, aby se jím nechali inspirovat a do jisté míry vést (pochopitelně kriticky, tj. znovu a znovu ve světle Pravdy, která je – snad – oslovuje osobně, hic et nunc, nikoli pouze a výhradně prostřednictvím jiných filosofů). Filosof tedy je (má být) nejen milovníkem Pravdy, ale také svědkem Pravdy; ale do jeho svědectví vždycky nějak, ale nutně proniká to, že je svědectvím o jeho lásce k Pravdě a touze po ní, tedy také o něm samém. Filosofie je tak důležitá zejména proto, že filosofování je velmi zvláštním „místem“ (jedním z „míst“), kde dochází k setkávání Pravdy s člověkem a člověka s Pravdou. Pravda však nepřichází jako nějaký imigrant odněkud z neznáma, a nepřichází ani do situace pro ni „neznámé“ a „cizí“, jako něco jen přidaného k situaci, nýbrž jako něco, co situaci proměňuje, restrukturuje, někdy dokonce revolucionuje. A filosof v tomto smyslu není jen svědkem „Pravdy“, nýbrž také a dokonce na prvním místě svědkem toho, jak se situace ve světle Pravdy projasňuje, vyjevuje a proměňuje (resp. ukazuje jako proměny potřebná a hodná). Filosofie resp. filosof není a nemůže být tedy svědkem neutrálním, svědkem, který stojí mimo situaci a který se do situace ani do jejích proměn nevměšuje, nýbrž který se právě svým svědčením a dosvědčováním stává činitelem Pravdy, přesněji činitelem, milujícím Pravdu a tak po Pravdě toužícím, že musí v dané situaci něco také učinit. Možnosti toho, co může filosof jakožto filosof učinit, jsou ovšem omezené na sféru vědomí a myšlení; vše další už musí činit jako člověk oslovený Pravdou, nikoli jako filosof. Ale tady právě je nutno připomenout, že filosofie není a nikdy nemůže být pouze záležitostí myšlení, ale že v osobě filosofa musí být jeho role filosofa co nejvíc a nejtěsněji spjata s jeho úlohou jako člověka.
(Písek, 100418-1.)