LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

František Xaver Šalda (1935-36)

Básnické dílo není dotvořeno tou chvílí, kdy je dopsáno. Literární historie velmi neprávem obmezuje se na to, že nám vypisuje jen genesi díla, čímž rozumí jeho vytvoření od prvních podnětů a popudů až do jeho hmotného dohotovení. Druhá, a často větší a nesnadnější část úkolu, ji čeká: vypsat, jak dílo se obměňovalo v mysli těch generací následujících, které se jím zabývaly, které z něho žily, které se jím sytily a živily. To je druhá část životopisu díla – a ta velmi často, ano pravidlem, bývá zanedbávána. U Máchy bije to zvláště do očí, jak se po jeho smrti jeho dílo rozrostlo a rozkošatělo, právě jako hořčičné seménko paraboly Ježíšovy, v mohutný, bohatě rozvětvený a rozkošatělý strom. Svůj život nemáme jen pro sebe, jako ho nemáme ze sebe; ani básnický život nepatří jeho nositeli, ale přerůstá jej nesmírně. I náš duch je v jistém vztahu a po jistém smyslu jen slupka, která chová živé semeno – jen je jakási plecha obilná, z níž vypadne zrno; plecha odpadne, ale zrno se ujme v prsti nových a nových dob a rozroste se v bohatství tvarů, o němž se ti nesnilo.
Po generaci vrstevníků Máchových, které byl Máj „škvárem“, které Máj „na kritiku ještě nedozrál“, přišly generace nové, které hleděly na dílo Máchovo zcela jinak: novýma očima. Přitahovalo je právě svými ná/156/pověďmi, tvárnými i myšlenkovými možnostmi v něm ukrytými. Čtly nejen to, co bylo napsáno v jeho řádcích, ale i mezi jeho řádky. Nová pokolení nalézala v něm namnoze ne-li celé odpovědi, alespoň náznaky odpovědí na otázky, které je mučily, na otázky jejich doby, jejich dne, jejich chvíle. Každá nová doba dává nový smysl starým dílům, pokud ovšem jsou hodnotná – je jejich vlastní prubířský kámen, na němž se přezkoušívá jejich životná nosnost a průkaznost. Rozvíjí a dopovídá jejich smysl. Skutečnost historická je něco neuzavřeného, její perspektiva se prohlubuje a přestavuje s každým novým úkolem, s každý novým výtvorem, který přináší nový čas.
(Hořčičné semeno Máchovo, in: 7424, Zápisník VIII, 1935-36, Praha 21994, fotoreprint, str. 155-56.)

František Xaver Šalda (1935)

… Dvě pravdy, dvě morálky, dvojí svědomí, dva systémy měřítek, to je mi pitvorná nehoráznost, ne-li něco horšího. Svědomí není ani individuálistické, ani kolektivistické, a pravda právě buď je, anebo není; a je-li, je vždycky jedna a universálná. Pravda jako mravnost je mi v usilování, v nejopravdovějším usilování celé bytosti, přiblížit se co nejvíce absolutnu, překonávat a překonávat stále a stále odpor determinismu a relativismu. To je mi sama podstata jak pravdy, tak mravnosti i svědomí. Člověk se rodí spoutaný v řetězech okolností, zděděných názorů a forem determinovaných prostředím a do smrti musí se z nich vybavovat a osvobozovat. Osvobozující se bytost a bytost věřící v možnost osvobození jest mi bytost /110/ mravná; každá jiná nemravná. Nevěřím tedy, že jsou nutné dva systémy měřítek, abychom pochopili ruskou svobodu. …
(Dopis Boh. Mathesiovi, in: 3162, Šaldův Zápisník, Praha 1934-35, s. 109-110.)

František Xaver Šalda (1919)

... Stále ještě se pokládá u nás za vědu spíše vykramařování mrtvé učenosti než umění správně položiti a rozřešiti naléhavý životný prpobvlém a pomoci tak vývoji v jeho tísni o krůček kupředu ...
(Epilog jubilea Jiráskova, in: 2125, Kritické projevy 11, Praha 1959, s. 228.)

Barbara Day (2007)

Osmnáctého června 1977 se Stoppard vrátil do Československa poprvé od doby, co jej s rodinou opustil v roce 1938. Pro „disidenty“ to byla hluboce symbolická příležitost. O více než čtyři roky později, v srpnu 1981, filozof Ladislav Hejdánek informoval Alana Montefioreho a Catherine Audardovou z Nadace Jana Husa o tom, jaký druh návštěvy ze Západu by si přáli na „podzemní univerzitě“. Řekl jim, že „takového hosta nejvíce ocenili spisovatelé... Návštěva Toma Stopparda byla inspirací, která trvala ještě další dva roky.“ [pozn.: Alan Montefiore a Catherine Audard, zpráva o návštěvě Prahy v srpnu 1981, citována v Barbara Day, The Velvet Philosophers, Claridge Press, Londýn 1999.]
Když tom Stoppard dorazil do Prahy, prošel komplexní procedurou, aby se zbavil tajné policie, před Hradem přestoupil z jednoho auta do druhého a usadil se vedle tlumočníka Gerryho Turnera (A. G. Brain). (Turner se skromně domnívá, že byl pro tuto poctu vybrán, protože kanadský člen Plastic People Paul Wilson byl krátce předtím deportován.) Vydali se na výlet, který si účastníci pamatují jen nejasně. Setkal se s Ludvíkem Vaculíkem u něj ve Všenorech; aby si mohli svobodněji promluvit, vzal jej Vaculík do nádražního bufetu v Řevnicích. V jednu chvíli byl přítomen Petr Pithart a také Pavel Landovský (v „otlučeném bílém saabu“). Stoppard se „v levné ‚rybárně‘ poblíž Václavského náměstí“ setkal s Hejdánkem a také s Pavlem Kohoutem, Janem Vladislavem a Karolem Sidonem. Karel Bartošek jej doprovodil na poměrně neučesanou debatu a tiskovou konferenci ve stylové konstruktivistické vile. Podle Jana Patočky ml. Bartošek těsně předtím vzal Stopparda na bleskovou projížďku po horkých místech v Praze, ze které se Stoppard vrátil v lepší kondici než Bartošek. A především se poprvé a na mnoho let jedinkrát setkal s Václavem Havlem, který byl měsícem předtím propuštěn. Během následujících dvou měsíců Stoppard ze získaného materiálu utkal dlouhý článek publikovaný v New York Review of Books „Praha: příběh chartistů“. [pozn.: Tom Stoppard, „Prague: the Story of the Chartists, New York Review of Books, 4. srpna 1977] S téměř nepochopitelným vědomím toho, co znamená život v totalitním režimu, dal dohromady vše, co se dověděl o vzniku Charty, o Janu Patočkovi a o Plastic People, se svými vlastními zkušenostmi.
(Tom Stoppard a neoficiální kultura v Československu, in: RozRazil č. 6, 2007, str. .)

František Xaver Šalda (1919)

1. Mimochodem řečeno: Proč Otec Perdrix a proč ne Tatík Korotvička? Musíme se konečně naučit pokládat překladatelství za to, čím jest: za umění, a to znamená svobodnou tvorbu. Nahrazovati otročinu filologického doslovného pensa svobodnou tvorbou v duchu a pravdě. Ne mechanicky překládat, nýbrž organicky přebásňovat a po případě i dobásňovat. Tedy jménu, které má v původním díle výraznou symboliku, stvořit cosi rovnocenného v češtině. Tedy například neopsat pohodlně titul /302/ románu Voltairova Candide, nýbrž odvážit se a pokusit se o to, nalézti mu obdobu: třeba Jelimánek. Nic tak nesvědčí o posavadním otročím duchu českém jako naše běžná, úzkostlivě nemyslivá a netvořivá a stínově plazivá praxe překladatelská.
(O čestné chudobě, in: 2125, Kritické projevy 11, Praha 1959, str. 101-02.)