Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

František Xaver Šalda (1931-32)

V plísni dní, které se velkou otrávené a bezútěšné, hledáš často zapomenutí u velikých starých mistrů, u silných, čestných duší, které v zbrojné kráse, pod krunýřem, nesly své přesvědčení a svou myšlenku do chladu a zloby času. Hledáš zapomenutí a nalézáš často povzbuzení a rozřešení svých en jistot, jako pod uchladlým popelem najdeš často rozžhavělý palčivý uhlík. Tak jsem nalezl ve starém Spinozovi toto vznešené slovo: „Pax est fortitudo animae.“ „Mír je statečnost duše.“ Jaká přímo božská definice! Jaký svět krásy a pravdy! Jakou žhavou jistotou dýše toto slovo! Statečnosti duše je třeba dnešním pacifistům. Ne akademického řečňování, ne chiliastického blouznění. A statečná je jen /9/ duše dělná, která má odvahu k činnosti, která se neomezuje na horlení proti válce, nýbrž jde na kořeny tohoto zla. A nalézá, že jsou v denních křivdách, v nespravedlnostech den co den páchaných a léta a léta kupených. Poslední náraz přivozuje pak již jen překypění číše; a to je právě válka. Čeliti nespravedlivostem a křivdám všedního života, den co den, hodinu co hodinu, hled, to je jediná cesta, jak udupávat válku v jejích prvních plamíncích. Ale to ovšem není možné bez celospolečenské reformy a přestavby a nejopravdovější vůle k nim a práce pro ně. Kdo nemá míru a pokoje sám ve svém nitru, nemůže jich dáti druhým. To platí nejen pro jednotlivce, nýbrž i pro země a státy. Válka není nic jiného než všechny at nespokojenost vnitřní, všechen ten rozklad a všechna ta slabost a bída a zbabělost a podlost vnitřní léta a léta skládaná a kupená, která jednoho dne vybuchne šílenstvím na vnějšek. Vnitropolitická musí býti nejprve práce opravdových pacifistů, vnitrospolečenská v plné důslednosti a závažnosti tohoto slova. Musí lučavkovitě rozkládat staré slepence obludných představ, symbolů a institucí společenských a od celly, ab ovo, budovat nové, lepší.
(S.O.S., in: Zápisník IV, Praha 1931-32, str. 8-9.)

František Xaver Šalda (1931-32)

Iracionálné prvky ve skutečnosti trvají tedy a jsou neredukovatelné. Již v oboru věd přírodních a exaktních se na ně naráží; sem náleží ... První, co tě napadne, přemýšlíš-li o rázu jevů historických, jest jejich jedinečnost. Jen jednou žil Caesar, Shakespeare, Goethe, Dostojevskij; jen jednou byla tu gotika, renaissance, barok, romantika, symbolism! A všechny nesnáze historie jsou právě v odpovědi na otázku, jak je možná věda o jedinečnostech. A chápeme i historiky – náleží k nim na příklad i u nás známý a milovaný Angličans Strachey – kteří /101/ prohlašují historii prostě za umění; právě ve vystihování a podávání jedinečnosti je to, co spojuje historii s uměním. Zde selhává úplně přírodovědná metoda, sváděti všecko na quanta a tím sjednocovati všecko matematickou metodou.
(Nynější rozpaky literárního dějepisectví, in: 1356, Šaldův Zápisník IV, str. 100-01.)

František Xaver Šalda (1931-32)

Slova, kterými jsem zde karakterisoval genia řeckého, nejsou a nemohou ani býti urážkami, rouháním nebo nevděkem; znám velmi dobře, co dluhujeme Helladě. V této skice chtěl jsem jen říci, kde genius řecký selhává a kde si žádá doplnění protichůdným geniem židovským; a proč toto doplnění a tento korektiv jsou právě dnes na čase.
(Genius řecký a genius židovský, in: Zápisník IV, Praha 1931-32, str. 267.)

Ladislav Hejdánek ()

O spravedlnosti se tradičně mluví jako o (lidské) ctnosti, ačkoliv správně by se v takovém případě mělo mluvit o spravedlivosti. Člověk, který (vždy) jedná (a mluví) v souhlase s tím, co je v daném případě (v dané situace, v dané věci či kauze) spravedlivé, je člověk spravedlivý; naproti tomu právě tím, že jedná (a mluví) spravedlivě, dává průchod spravedlnosti. Spravedlivosti musí být totiž dán průchod, tj. to, co se stane, má a musí být spravedlivé, tj. ve shodě se spravedlností. O tom, co je nebo není spravedlivé, nerozhoduje ani obecné mínění či obecný souhlas, ani zákony, neboť lidí se mohou mýlit (a dokonce se velmi často mýlí), a zákony mohou být nespravedlivé, tj. mohou být překážkou pro uplatňování spravedlnosti. Proto je spravedlnost důležitější než zákony, a důležitější než dodržování zákonů je spravedlivost, což znamená, že dodržování zákonů je až na druhém místě po uplatňování spravedlnosti. Lidská ctnost je právě jen lidská, takže musí mít svá kritéria a svou normu – a tou je spravedlnost. Známé slovo „fiat iustitia, pereat mundus“ je přehnanou formulací myšlenky, že není žádného vyššího zájmu, ve jménu kterého by bylo přípustno omezit či narušit prosazení spravedlnosti. Zároveň však je třeba dodat, že ´neexistuje´ nic takového jako „spravedlnost o sobě“, tj. spravedlnost absolutní ve smyslu oddělenosti od jakékoli konkrétní situace. Spravedlnost je vždy vztažena k situaci, ale je k ní vztažena jako nepředmětná výzva, kterou musí (má) někdo uslyšet a vyslyšet a začít jednat v souhlase s ní. Nejde tedy o žádnou jen všeobecnou orientační nebo jen formální normu, kterou by bylo třeba materiálně naplňovat konkrétním situačním obsahem. Spravedlivost je založena na oné nepředmětné výzvě, na jejím zaslechnutí, na jejím porozumění a uposlechnutí: při tom všem se uplatňují všechny vhodné i nevhodné lidské vlastnosti, takže spravedlivost jakožto lidská ctnost je vždycky jen částečným uplatněním toho, co vyžaduje spravedlnost. Spravedlnost je tedy vždycky adresně a konkrétně zaměřená, a podmínkou jejího zaslechnutí a uposlechnutí je rovněž adresné a konkrétní zaměření do určité situace. Každý pokus pojmově zachytit spravedlnost jako jakýsi konstruovaný model je problematický a může najít své relativní oprávnění pouze jako jakási pomůcka, nikoli jako norma sama. (Písek, 011127-1.)