Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

František Xaver Šalda (1931-32)

Slova, kterými jsem zde karakterisoval genia řeckého, nejsou a nemohou ani býti urážkami, rouháním nebo nevděkem; znám velmi dobře, co dluhujeme Helladě. V této skice chtěl jsem jen říci, kde genius řecký selhává a kde si žádá doplnění protichůdným geniem židovským; a proč toto doplnění a tento korektiv jsou právě dnes na čase.
(Genius řecký a genius židovský, in: Zápisník IV, Praha 1931-32, str. 267.)

Ladislav Hejdánek (2000)

Když přistupujeme k textu nějakého myslitele, dochází v pozoruhodnému a zásadně významnému jevu, totiž že na jedné straně je naším cílem porozumět, co ten text říká sám, a že toho nemůžeme dosáhnout jinak, než že sami ustavujeme ve svém porozumění to, co ten text „říká“ nám. Ve své nereflektující a nereflektované běžné praxi mezi obojím nerozlišujeme a to, co text říká nám, obvykle ztotožňujeme s tím, co říká sám. Jakmile však obojí rozlišíme, tj. jakmile připustíme, že naše porozumění textu nemusí být vždy správné a že zejména vlastně nikdy není a nemůže být definitivní, vzniká legitimní otázka: jaká je přísně vzato povaha této podvojnosti, a zejména: jaká je povaha toho, co text sám říká, a to bez ohledu na to, zda jsme mu dobře porozuměli? Jak se vlastně k tomu, co text sám říká, tj. k jeho „smyslu“, dostáváme? Máme snad tento smysl „před sebou“ již v tom okamžiku, kdy před sebou máme sám text (a ten eo ipso vlastně beze smyslu, bez významu)? Jistě je přece každému zřejmé, že tomu tak není: „před sebou“ přísně vzato můžeme mít např. jen papír, potištěný nějakými znaky (písmeny). To znamená, že smysl textu není dán oněmi písmeny, nýbrž je v nich zachycen jen „zašifrovaně“. Bez znalosti šifrovacího klíče ten text nemůžeme ani přečíst, tj. můžeme mít jen podezření resp. hypotézu, že jde o text (např. když máme před sebou řadu znaků, které vůbec neznáme a v nichž se vůbec nevyznáme, že jde o text v neznámém jazyce a psaný neznámým písmem, zejména ve starém, již „mrtvém“ jazyce). Porozumět textu znamená tedy proniknout k jeho „významu“ či „smyslu“, který s jeho vnější (předmětnou) podobou byl spjat při vytváření (psaní) textu, ale k jehož smyslem se nemůžeme setkat přímo, nýbrž jen tak, že se o jeho pochopení aktivně a tudíž „pokusně“ pokusíme. A proto výsledek tohoto našeho pokusu nikdy nebude (a nemůže být) definitivní resp. definitivně a „absolutně“ platný.
(Praha, 000609-1.)

()

Nihil enim est … veritatis luce dulcius. (Cicero Acad. ad Varronem II, 10, 31)
Simplex ratio veritatis. (Cicero, De or. I, 53, 229)
Veritatis simplex oratio est. (Seneca, Ep. 49, 12)
Patet omnibus veritas. (Seneca, Ep. 33, 11)
Satis diserte pro se loquitur veritas. (Publius Syrus, Sent. S. 50)
O magna vis veritatis, quae contra hominum ingenia, calliditatem, sollertiam contraque fictas omnium insidias facile se per se ipsa defendat! (Cicero, Cael. 26, 63)
Veritas temporis filia est. (Gellius, Noct.Att. XII, 11, 7)
Veritatem dies aperit. (Seneca, De ira II, 22, 2)
Vulgoque veritas iam attributa vino est. (Plinius st., Nat XIV, 22 (28), 141)
Quam nocet saepe verum dicere! (Phaedrus, Fab. Appendix 15)
Veritas odium parit. (Ausonius, Ludus, Bias 3)
Vulgus veritatis pessimus interpres. (Seneca, Vit 2, 1)
Veritatem laborare nimis saepe aiunt, exstingui numquam. (Livius, Urb. XXII, 39, 19)
Errore enim veritas originis non amittitur. (Ulpianus, Dig. L, 1, 6)
Veritas visu et mora, falsa festinatione et incertis valescunt. (Tacitus, Ann. II, 39)
Nimium altercando veritas avertitur. (Publius Syrus, Sent. N. 40)
(citováno ex: 6556, Moudrost starých Římanů, Praha 1990, str. 43 nn. – tam jsou i české překlady)