LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Ladislav Hejdánek (2014)

Abychom mohli dobře rozlišit mezi tím, co je nějak přístupno z vnějšku, od toho, co z vnějšku přístupno není, ale co nelze jen z toho důvodu prohlásit za nic, za nejsoucí či neexistující, musíme uvážit, jaký jiný „přístup“ lze chápat jako možný, jde-li o to, co sice z vnějšku přístupno není, ale co přece jen můžeme – a dokonce někdy musíme – uznat jako skutečné (a eventuelně – jak bývá dnes považováno za nezbytné – je jako takové i „vykázat“). K tomu ovšem potřebujeme nejprve upřesnit, co to vlastně znamená, když mluvíme o možném přístupu „zvnějšku“. Nejčastěji se tím myslí to, jak zakoušíme skutečnost (či spíše skutečnosti) svými smyslovými orgány, hmatem, zrakem, chutí, čichem a sluchem. Ale ani v těchto případech nejsme přece nikdy omezeni na pouhé pocity, z toho, jak se naše smyslové orgány setkávají (?) s některými skutečnostmi – a vlastně ony se ty naše smysly se skutečnostmi, jak jim pak rozumíme, vlastně asi nesetkávají, ony se těch skutečností, jejichž působení to připisujeme, vůbec nedotýkají, nýbrž opravdu se „dotýkají“ skutečností docela jiných, o který lidé dlouho nic pořádného nevěděli a jejichž důležitost dnes bývá naproti tomu silně přeháněna. Tak zvané „vidění“ je původně jen „působení“ fotonů, dopadajících na naši sítnici; tak zvané slyšení je zachycení zvukových vln naším bubínkem; tak zvané ochutnání nebo ucítění je reakcí některých chuťových nebo čichových buněk v našem těle, nota bene buněk, o kterých při onom smyslovém vnímání vůbec nic nevíme. To vše je prostředkováno a upravováno způsobem, na který nemáme takřka žádný vliv, a my sami se setkáváme jen z výsledky toho, jak jsou reakce buněk našeho těla po nervových drahách předávány a zpracovávány až do onoho výsledku, jemuž říkáme „vjem“, rozumí se vjem něčeho „vnějšího“. Už to, že to všechno nevíme, neznáme a nemáme pod kontrolou, ukazuje na to, jak komplikované cesty vedou od vnějších skutečností přes naše „smysly“ k tomu, čemu říkáme „vědomí“ a k čemu zcela zjevně nemá přístup nejen nikdo jiný (kdo náleží k tomu „vnějšímu světu“), ale dokonce ani my sami – nám se do vědomí dostávají jen výsledky, tedy vlastně jen výtvory naší vnitřní představivosti, díky které si vytváříme ve svém nitru jakési „obrazy“ toho, jak ta vnější skutečnost světa kolem nás asi vypadá. Z tohoto vnitřního světa svých pocitů, představ, myšlenek a vůbec všeho obsahu svého vědomí a myšlení, nemůžeme ovšem nikdy „vystoupit“ a porovnat to s tím, jak ta vnější skutečnost „doopravdy“ vyhlíží. Přinejmenším toto když nahlédneme, musíme si učinit jasno to tom zřetelném a nezaměnitelném rozdílu mezí tím, co je „vnější“ a co „vnitřní“.
(Písek, 140702-3.)

Franz Kafka (1910-23)

Psát deník je výhodné i proto, že si člověk s uklidňující jasností uvědomí změny, jinmž neustále podléhá, na něž ovšem vcelku věří, které tuší a přiznává, které však podvědomě popře vždycky, když má z takového přiznání načerpat naději nebo klid. V deníku najde důkazy toho, že i v situacích, které se dnes zdají nesnesitelné, žil, pozoroval a zapisoval postřehy, že tedy tahle pravice se pohybovala jako dnes, kdy jsme sice moudřejší o možnost přehlédnout tehdejší situaci, ale proto tím spíše si musíme přiznat, jak neohroženě jsme tenkrát bojovali, což se nám dařilo přes všechnu tehdejší neznalost.
(5618, Aforismy, př. Rio Preisner, Čs. spisovatel, Praha 1968, str. 24.)

Franz Kafka (1910-23)

Dokončit sebemenší stať není ani tak těžké proto, že náš cit pro ukončení určitého úseku si žádá ohně, který nelze jen tak vykřesat z toho, co jsme dosud skutečně napsali, nýbrž spíš proto, že i nejmenší stať vyžaduje od autora spokojenost se sebou samým a sebezapomnění, z něhož se bez silného rozhodnutí a vnějšího impulsu nevychází tak snadno na čerstvé povětří všedního dne, a tak člověk spíš od všeho neklidně uteče a nenápadně se odpoutá dřív, než se stať hladce uzavře, takže závěr se pak musí dokončovat zvenčí holýma rukama, které musí nejen pracovat, ale také se něčeho přidržovat.
(5618, Aforismy, př. Rio Preisner, Čs. spisovatel, Praha 1968, str. 24.)

Franz Kafka (1910-23)

Jenom nepřeceňovat to, co jsem napsal, tím se mi stane nedostižným to, co mám ještě napsat.
(5618, Aforismy, př. Rio Preisner, Čs. spisovatel, Praha 1968, str. 26.)

Franz Kafka ()

Ne každý může pravdu vidět, ale každý jí může být.
- – - – - – -
Umění poletuje kolem pravdy, ale s pevným úmyslem neuhořet. Má schopnost objevit v tmavé prázdnotě místo, z něhož lze mocně zachytit paprsek světla, jež předtím nebylo možno rozeznat.
(citováno z překladu Rio Preisnera, in: Tvář 2, 1964, č. 7, str. 8 – tam bez udání původního místa)