LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Here you will find a digitized image of Hejdánek's original filing cabinet. Its total volume is many thousand tickets. We publish them in parts as we handle them. At the moment we have worked out what prof. Hejdánek himself developed electronically. However, much work remains on paper cards. In addition to Hejdánek's extracts from reading, the filing cabinet also includes his own thought work from recent years, which cannot be found elsewhere.


<<    <   3 / 36   >    >>
records: 178

Modlitba

Søren Kierkegaard (1813-55)
Beten ist nicht sich selbst reden hören, sondern verstummen, so lange verstummen und warten, bis der Betende Gott hört.
(Die Lilie auf dem Felde und der Vogel unter dem Himmel – IV, 423)
(3916, Religion der Tat [Auswahl], Kröner, Leipzig 1930, S. 97.)
date of origin: březen 2005

Filosofie (a „abeceda“)

Martin Heidegger (1946)
Es ist an der Zeit, daß man sich dessen entwöhnt, die Philosophie zu überschätzen und sie deshalb zu überfor¬dern. Nötig ist in der jetzigen Weltnot: weniger Philoso¬phie, aber mehr Achtsamkeit des Denkens; weniger Lite¬ratur, aber mehr Pflege des Buchstabens.
Das künftige Denken ist nicht mehr Philosophie, weil es ursprünglicher denkt als die Metaphysik, welcher Name das gleiche sagt. Das künftige Denken kann aber auch nicht mehr, wie Hegel verlangte, den Namen der «Liebe zur Weisheit» ablegen und die Weisheit selbst in der Gestalt des absoluten Wissens geworden sein. Das Denken ist auf dem Abstieg in die Armut seines vorläufigen Wis¬sens. Das Denken sammelt die Sprache in das einfache Sa¬gen. Die Sprache ist so die Sprache des Seins, wie die Wol¬ken die Wolken des Himmels sind. Das Denken legt mit seinem Sagen unscheinbare Furchen in die Sprache. Sie sind noch unscheinbarer als die Furchen, die der Landmann langsamen Schrittes durch das Feld zieht.
(Über den Humanismus, in: 2226, Platons Lehre von der Wahrheit, Bern 1947, S. 119.)
date of origin: duben 2000

Řeč (e Sprache) - původ

Karl Jaspers (1947)
a) Die Frage nach dem Ursprung der Sprache. Ursprung kann gemeint sein entweder als der Sinn der Sprache im Sein oder als der Anfang des Sprachwerdens. Die Sinnfrage geht auf das zeitlose Wesen der Sprache, die genetische Frage auf die zeitliche Herkunft.
aa) Sinnfrage. Der Sinn der Sprache wird klar entweder durch immanente Wesensforschung oder durch metaphysische Erhellung des Sprachgrundes:
1. Immanent zeigt sich …
2. Dem transzendierenen Suchen erscheint die Sprache als …
(3326, Von der Wahrheit, München 1958, S. 441.)
date of origin: březen 2005

Skutečnosti které „nejsou“

Friedrich Nietzsche (1888)
Je známo, že požaduji na filosofovi, aby se stavěl mimo dobro a zlo – aby měl ilusi morálního soudu pod sebou. Tento požadavek vyplývá z názoru, jenž byl mnou poprve formulován: že vůbec není morálních pravd. Morální soud má společné se soudem náboženským to, že věří ve skutečnosti, jichž není. Morálka je pouze výkladem jistých zjevů, přesněji řečeno, nesprávným výkladem. Soud morální, stejně jako náboženský, náleží jistému stupni nevědomosti, na kterém chybí i pojem skutečna, rozlišování mezi skutečným a smyšleným: takže „pravda“ na takovém stupni označuje samé věci, jež zveme dnes „domněnkami“. Potud morálního soudu nelze nikdy bráti doslova: neboť jako soud obsahuje vždy jen protismysl. ...
(7564, Soumrak model, př. Alfons Breska 1913, Votobia, str. 73.)
date of origin: březen 2007

Vnější a vnitřní | Vnitřní a vnější | Nitro, niternost

Jan Patočka (1946)
... Ale v průběhu válečného běsnění nebylo ani této útěchy, a znamenalo to snad abdikaci člověka? Bylo /131/ to prožívání rozeklané, ale nikoli nemyslné. Co se prožívalo uprostřed bouře, byla odhodlanost na všecko na jedné, bezměrná bezvýznamnost lidského jednotlivého života, jeho nesmírná „lehkost“ na druhé straně. Jednotlivec se pohyboval mezi těmito pozicemi, které nějak podstatně náležejí k sobě: na jedné straně pouhá nepatrná položka věcná, na druhé něco, co nelze vnitřně zlomit, nýbrž jen vnějškově odstranit. Teprve toto změření vnějšího vnitřním a vnitřního vnějším dává celou tvrdost a nevyhnutelnost válečného boje. Tak se nám opět vrací pojem nitra; ale jevilo se tu nitro jen a jen jako „síla nazíraná zevnitř“? Jak by však potom bylo možné, čeho svědky jsme byli přese všecku řídkost: že právě v pádu, v oběti uprostřed boje, bez dosažení výsledku, tedy mimo ospravedlnění tímto výsledkem, může člověk být oslaven a naplněn? Z tohoto hlediska i ona nesmírná lehkost a křehkost lidského fakta nabývá zvláštního smyslu. Není to pouhá vnější nahodilost; je to mez, za kterou již nelze člověka přistihnout – a tudíž stíhat, pronásledovat; mez, na které se zůstává stát, a kdo na ní setrvává nezlomen, nerozdělen se svým posledním smyslem, naplnil sama sebe tak, jak člověku vůbec možno: zůstal svoboden. Tuto ryze vnitřní celistvost s ním prožíváme u vědomí vlastní slabosti, chaotičnosti a zahanbenosti. Odtud též ona zvláštní slabost a marnost všech oslav a vzpomínek po dosaženém výsledku; v jeho bezpečné stínu se ztrácí největší kus pravdivosti takových životů v hlubokém smyslu naplněných.
Ideologie, programy, myšlenky, nápady, pojetí přicházejí a odcházejí; idea člověku zůstává. Ale tato idea není ani učený výtvor konstruktivního rozumu, ani pohádka nějakého postranního světa. Je tím, co člověku věčně zbývá, kdykoli situace, do níž je postaven, se mu objeví jako základní ohrožení celého jeho vnitřního bytí. Nemohla neosvítit ani tuto válku. Chceme, aby osvětlovala i tento mír, jeho boj o nového člověka, o přebudování jeho společenských vztahů. A vše, co se v tomto směru děje, budiž touto idejí souzeno!
(Ideologie a život v ideji, in: Umění a čas I., Spisy 4, Pha 2004, str. 130-31.)
date of origin: červenec 2007