Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Friedrich Nietzsche (1888)

Je známo, že požaduji na filosofovi, aby se stavěl mimo dobro a zlo – aby měl ilusi morálního soudu pod sebou. Tento požadavek vyplývá z názoru, jenž byl mnou poprve formulován: že vůbec není morálních pravd. Morální soud má společné se soudem náboženským to, že věří ve skutečnosti, jichž není. Morálka je pouze výkladem jistých zjevů, přesněji řečeno, nesprávným výkladem. Soud morální, stejně jako náboženský, náleží jistému stupni nevědomosti, na kterém chybí i pojem skutečna, rozlišování mezi skutečným a smyšleným: takže „pravda“ na takovém stupni označuje samé věci, jež zveme dnes „domněnkami“. Potud morálního soudu nelze nikdy bráti doslova: neboť jako soud obsahuje vždy jen protismysl. Jako semiotika je však neocenitel/74/ný: zjevuje, alespoň vědoucím, nejcennější skutečnosti kultur a niter, jež nevěděly s dostatek, aby sebe samy „chápaly“. Morálka je pouze značkovou řečí, pouze symptomatologií: třeba již věděti, oč jde, abychom z ní měli užitek.
(7564, Soumrak model, přel. A.Breska, Votobia, Olomouc 21995.)

Friedrich Nietzsche (1885-86)

2 [128]
I. Grundwiderspruch in der Civilisation und der Erhöhung des Menschen. Es ist die Zeit des großen Mittags, der fruchtbarsten Aufhellung: meine Art von Pessimismus: – großer Ausgangspunkt.
II. Die moral Werthschätzungen als eine Geschichte der Lüge und Verleumdungskunst im Dienste eines Willens zur Macht (des Heerden-Willens) welcher sich gegen die stärkeren Menschen auflehnt
III. Die Bedingungen jeder Erhöhung der Cultur (der Ermöglichung einer Auswahl auf Unkosten der Menge) sind die Bedingungen alles Wachsthums.
IV. Die Vieldeutigkeit der Welt als Frage der Kraft, welche alle Dinge unter der Perspektive ihres Wachsthums ansieht. Die moralischen christlichen Werthurtheile als Sklaven-Aufstand und Sklaven-Lügenhaftigkeit (gegen die aristokratischen Werthe der antiken Welt)
Wie weit reicht die Kunst hinab in das Wesen der Kraft ?
(Nachlaß, in: 4582, SW Bd. 12, München-Berlin 1980, S. 127.) 03-04

Friedrich Nietzsche (1987)

7 [63]
Muß nicht alle Philosophie endlich die Voraussetzungen, auf denen die Bewegung der Vernunft ruht, ans Licht bringen? Unseren Glauben an das Ich, als an eine Substanz, als an die einzige Realität, nach welcher wir überhaupt den Dingen Realität zusprechen? Der älteste „Realismus“ kommt zuletzt ans Licht: zu gleicher Zeit, wo die ganze religiöse Geschichte der Menschheit sich wiedererkennt als Geschichte vom Seelen-Aberglauben. Hier ist eine Schranke: unser Denken selbst involvirt jenen Glauben (mit seiner Unterscheidung von Substanz-Accidens, Thun, Thäter usw.), ihn fahren lassen heißt nicht-mehr-denken-dürfen. /318/
Daß aber ein Glaube, so nothwendig er ist, zur Erhaltung von Wesen, nichts mit der Wahrheit zu thun hat, erkennt manz.B. selbst daran, daß wir an Zeit Raum und Bewegung glauben müssen, ohne uns gezwungen zu fühlen, hier absolute [+++]
(4582, Sämtl. Werke Bd. 12, Nachgel. Fragmente, München/Berlin/New York 1980, S. 318.)

Ladislav Hejdánek (2005)

Velmi rozšířená představa tzv. zpětného působení je založena na základním omylu, totiž že tzv. zpětná vazba je přímým následkem původního působení. Ve skutečnosti ani nejprimitivnější, mechanická zpětná vazba není žádným protažením původního působení: žádný přetlak parního kotle se sám neohlídá, ale prostě vybuchne, když tlak překročí určitou mez. Ventil je samostatným vynálezem, tj. má svůj původ v jiném kontextu – potřebuje zkrátka svého vynálezce. Tím spíše to platí pro „zpětné vazby“ v organickém těle, které jsou ovšem nesrovnatelně komplikovanější. Pozitivistický (a „marxistický“) výklad „zpětného působení“ vědomí (ať už individuálního nebo kolektivního) na „základnu“ nechává nepovšimnutou základní skutečnost toho, že vědomí má svůj vlastní původ a zdroj, který ze „základny“ nevyplývá – když tu žádné vědomí není, tak si je žádná „základna“ nevyprodukuje. Vědomí působí na „základnu“ nikoli „zpětně“, nýbrž ve formě „reakce“, a to reakce velmi specifické, vycházející nejenom z jiného centra, ale zejména z jiné roviny. Reakce ovšem není vždy jen odpovědí na akci jiného aktivního centra, nýbrž může být také odpovědí na rozpoznání a zhodnocení situace nebo některého z jejích aspektů. Takže můžeme uzavřít: reakce nikdy není jen „zpětným“ působení, ale vždycky v ní je také něco z „původní“ aktivity reagujícího subjektu, a zejména to, čím přesahuje pouhou odpověď na „aktivní“ vnější podnět, může být významnější než to, co je takovou pouhou odpovědí. Čím je úroveň, z níž je na nějaké podněty resp. na situaci reagováno, vyšší, tím je důsažnost toho, co přesahuje povahu podnětu, významnější. To je velmi dobře vidět na rozrůstající se míře i zvyšující se úrovni využívání přírodních zdrojů. Ale nejen lidské využívání přírodních zdrojů nemůže být vykládáno jako pouhé reagování na takové „podněty“, jakými jsou zásoby fosilních paliv, ale stejně by bylo absurdní interpretovat „vynález“ rostlinného chlorofylu jako „zpětné“ působení či pouhé pokračování slunečního záření. (Písek, 050329-2.)

Friedrich Nietzsche (1995)

24
Tím, že pátrá kdo po začátcích, stává se rakem. Historik hledí nazpět, posléze i věří nazpět.
(7564, Soumrak model, Votobia, 1995, str. 24.)