Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Friedrich Nietzsche (1888)

37.
Du läufst voran? – Thust du das als Hirt? oder als Ausnahme? Ein dritter Fall wäre der Entlaufene ... Erste Gewissensfrage.
38.
Bist du echt? oder nur ein Schauspieler? Ein Vertreter? oder das Vertretene selbst? – Zuletzt bist du gar bloß ein nachgemachter Schauspieler ... Zweite Gewissensfrage.
40.
Bist du einer, der zusieht? oder der Hand anlegt? – oder der wegsieht, bei Seite geht ... Dritte Gewissensfrage.
41.
Willst du mitgehn? oder vorangehn? oder für dich gehen? ... Man muß wissen, was man will und daß man will. – Vierte Gewissensfrage.
(Sprüche und Pfeile)
(5880, Götzen-Dämmerung, N.-Werke, Bd. 10, Leipzig 1906, S. 237.)

Ladislav Hejdánek (2011)

Bez minulosti, tj. bez navázání na minulost (třeba i bez aktivní distance od ní) je i nejlepší a nejsprávnější myšlenka odsouzena k jalovosti nebo jen k malému vlivu, neboť je nucena začínat opět od počátku. Navázat na minulost však neznamená jen tu minulost přetahovat do přítomnosti (trahere znamená však přece táhnout!). Pokud tzv. tradování, tradice znamená jen uchovávání něčeho minulého, vystavuje se nevyhnutelně pomalejšímu nebo rychlejšímu upadání a vyprazdňování, degradování toho, co je jakoby tradováno. Ovšem ono „pouhé přetahování“ ve skutečnosti ani není možné, protože je vždy vystaveno aktivitě toho, kdo „přetahuje“, tj. kdo traduje a skrze tradici navazuje – a tím navazováním to minulé, již nejsoucí, jakoby oživuje a vnáší do aktuální přítomnosti. A tak to tradování vždycky znamená jakési ovlivňování onoho „oživovaného“ a „aktualizovaného“, takže to vždy závisí na tom tradujícím. V tom smyslu je zřejmé, že ono tradované není a ani nemůže být pouze přetahováno (už jen proto, že „už není“ jsoucí, takže nemůže být prostě uchopeno a přetaženo v čase), ale že musí být na základě jakýchsi reliktů, zbytků znovu vyloženo, re-interpretováno. A k dobré, správné, pravé (a nutně nové, aktuální) interpretaci je nezbyté se nějak „opřít“ o to, oč se opíralo to minulé, nyní reinterpretované a tím tradované. Pokud jakákoli nová interpretace, tj. také o tradování usilující interpretace, nenajde cestu k tomu, k čemu se vztahovalo kdysi i to, co je dnes tradováno (a reinterpretováno), musí nutně docházet k „úpadku“, přinejmenším k oslabení, ale také třeba k misinterpretaci, zvrhlé, falešné interpretaci, spočívající k tradování vnější podoby (např. formule) onoho tehdejšího uchopení a pochopení, jež se ovšem původně vztahovalo k něčemu dalšímu (už i tehdy nepředmětnému, nikoli tedy ke starší „formuli“), na místě pokusu o to, vztáhnout se k tomu rozhodujícímu, totiž k tomu, čím bylo osloveno a inspirováno už ono tehdejší (dnes již minulé a tedy nejsoucí) pochopení, a co hlavně má být cílem jakéhokoli navázání na minulost. Bez minulosti a bez navázání na ni není možné nové pochopení „toho pravého“; ale ono navázání se nemá a nemůže, nesmí omezit na přetažení tehdejšího porozumění, nýbrž má a musí jít o nové, aktuální pochopení toho, k čemu se (jakožto k nejsoucímu, protože nepředmětnému) vztahovalo tehdejší chápání a porozumění.
(Písek, 110407-1.)

()

Nihil enim est … veritatis luce dulcius. (Cicero Acad. ad Varronem II, 10, 31)
Simplex ratio veritatis. (Cicero, De or. I, 53, 229)
Veritatis simplex oratio est. (Seneca, Ep. 49, 12)
Patet omnibus veritas. (Seneca, Ep. 33, 11)
Satis diserte pro se loquitur veritas. (Publius Syrus, Sent. S. 50)
O magna vis veritatis, quae contra hominum ingenia, calliditatem, sollertiam contraque fictas omnium insidias facile se per se ipsa defendat! (Cicero, Cael. 26, 63)
Veritas temporis filia est. (Gellius, Noct.Att. XII, 11, 7)
Veritatem dies aperit. (Seneca, De ira II, 22, 2)
Vulgoque veritas iam attributa vino est. (Plinius st., Nat XIV, 22 (28), 141)
Quam nocet saepe verum dicere! (Phaedrus, Fab. Appendix 15)
Veritas odium parit. (Ausonius, Ludus, Bias 3)
Vulgus veritatis pessimus interpres. (Seneca, Vit 2, 1)
Veritatem laborare nimis saepe aiunt, exstingui numquam. (Livius, Urb. XXII, 39, 19)
Errore enim veritas originis non amittitur. (Ulpianus, Dig. L, 1, 6)
Veritas visu et mora, falsa festinatione et incertis valescunt. (Tacitus, Ann. II, 39)
Nimium altercando veritas avertitur. (Publius Syrus, Sent. N. 40)
(citováno ex: 6556, Moudrost starých Římanů, Praha 1990, str. 43 nn. – tam jsou i české překlady)

Friedrich Nietzsche (1884-1885)

Heil euch, biedere Engländer
Eurem Darwin heil, verständ er
Euch so gut wie als sein Vieh!
Billig ehrt ihr Engeländer
Euren Darwin hoch, verständ er
Auch nicht mehr als Zucht von Vieh.
Heißt die Majestät verletzen
Majestatem genii !
Nur – zu Goethen ihn zu setzen
28 [46]
(Nachgelassene Fragmente, in: 4581, Sämtliche Werke 11, Colli-Montinari, München 1980, S. 308 u. 333.)

Ladislav Hejdánek (2012)

Heidegger (in Sein u. Zeit, §§ 65, 73) má za to, že „Vergangen nenen wir Seiendes, das nicht mehr vorhanden ist“. Zde je nutno se tázat, proč a v jakém smyslu můžeme to, co už pominulo a tedy „není“, považovat za „jsoucí“. Jaký je rozdíl mezi jsoucím aktuálně přítomným a „jsoucím“, které už není, protože pominulo? Heidegger užívá termínu „vorhanden“; tento termín (podobně jako blízký termín „zuhanden“) poukazuje k „ruce“ (Hand), tedy jednak k hmatu (smyslově), jednak k možnosti se dotknout, zasáhnout, ovlivnit, tedy k dělání, k praxi. To, co už pominulo a tedy už není, je charakterizováno jako „nicht mehr vorhanden“, tedy po rozšíření na významy s „rukou“ spjaté, jako to, co už nemůžeme zasáhnout, do čeho už nemůžeme zasáhnout. To ovšem stejně platí o tom, k čemu ještě nedošlo, co nenastalo, k čemu teprve (snad) dojde nebo může dojít. Ani to ovšem není „vorhanden“, ale může za jistých okolností (určitého vývoje událostí atd.) někdy později „vorhanden“ být, zatímco to, co pominulo, už nikdy „vorhanden“ být nemůže. Tento rozdíl vedl třeba J.B.Kozáka k často opakovanému tvrzení, že minulost je tou jedinou skutečností, která se v tomto světě nemění, protože už do ní nijak nelze zasáhnout. To vše (Heidegger i Kozák) mne ovšem málo přesvědčuje; je vůbec možné, aby nějaké „jsoucí“ (Seiendes) nebylo v našem dosahu, tj. v dosahu naší ruky, našeho „dělání“, naší praxe, ale navzdory tomu bylo možno je považovat za jsoucí? Není to jen naše domněnka, naše konstrukce, náš výmysl? Je-li něco z toho, co kdysi bylo, ale pominulo, nějakým způsobem „jsoucí“, proč by nemohlo být také jiným způsobem „jsoucí“ také něco z toho, co se ještě nestalo, k čemu nedošlo, ale k čemu má teprve dojít? Není aspoň něco z toho, k čemu má (snad) dojít, přece jen o něco skutečnější, jinak a víc „jsoucí“ než to, co už pominulo a nikdy znovu aktuálně přítomné nebude? Jestliže přiznáme nějakou „jsoucnost“ tomu, co sice kdysi bylo „aktuálně jsoucí“ (tj. s Heideggerem řečeno: co bylo vorhanden), proč chceme upírat jakoukoli jsoucnost něčemu, co sice ještě nikdy nebylo „aktuálně jsoucí“, ale co se přece jenom může (možná, snad) aktuálně jsoucím stát? Není z toho zřejmé, že „ještě nejsoucí“ je na tom se jsoucností přece jen o něco lépe, než co sice aktuálně jsoucí sice již bylo, ale už nikdy aktuálně jsoucím nebude?
(Písek, 120605-1.)