Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Friedrich Nietzsche (1888)

Die posthumen Menschen werden schlechter verstanden, aber besser gehört als die zeitgemäßen. Oder, strenger: sie werden nie verstanden – und eben daher ihre Autorität !
(Nachgelassene Fragmente, in: 4583, SW Bd. 13, S. 479.)

Robert Silverberg ((1974))

• – Ako teda chceš dať svojmu životu väčší zmysel? — spýtal sa Munsey.
• – Neviem. Nemám nijakú predstavu, čo by mi pomohlo. Ale viem, viem, ktorí ľudia žijú zmysluplným životom.
• – Ktorí?
• – Tvorcovia, Harry. Ľudia, ktorí dajú veciam tvar, ktorí ich vyrobia, ktorí im vdýchnu život. Beethoven, Rembrandt, doktor Salk, Einstein, Shakespeare, ľudia tohto druhu. Nestačí len žiť. Dokonca nestačí ani mať dobrú náladu a jasnú myseľ. Človek musí čímsi prispievať k súčtu výdobytkov ľudstva, čímsi naozajstným, hodnotným. Musí dávať. Mozart. Nevvton. Kolumbus. To boli ľudia schopní načrieť do žriedla tvorby, tam dolu, do toho vriaceho chaosu prvotnej energie, a vytiahnuť odtiaľ čosi, dať tomu tvar a stvoriť niečo jedinečné a nové. Nestačí / zarábať peniaze. Nestačí ani vyrábať ďalších Breckenridgeov alebo Munseyov. Chápeš ma, Harry? Žriedlo tvorby. Zásobáreň života, ktorou je boh. Myslel si si niekedy, že veríš v boha? Zobudil si sa uprostred noci a povedal si si: Áno, áno, predsa len Niečo jestvuje, už verím, verím! Nemám teraz na mysli chodenie do kostola, dúfam, že mi rozumieš. Chodenie do kostola nie je v súčasnosti ničím iným ako podmieneným reflexom, niečím ako cukaním, tikom. Mám na mysli vieru. Vieru. Stav osvietenia. Nemám na mysli ani boha ako starca s dlhou bielou bradou, Harry. Myslím tým čosi abstraktné, silu, moc, prúd, zdroj energie tvoriaci základ všetkého a všetko spájajúci. Tým zdrojom je boh. Boh je tým zdrojom. Predstavujem si to žriedlo ako akési more roztavenej lávy pod zemskou kôrou: je tam, plné horúčavy a sily, je prístupné pre všetkých, ktorí poznajú cestu. Do tohto žriedla načrel Platón, Van Gogh, Joyce, Schubert, El Greco. Len niekoľko šťastlivcov vie, ako k nemu preniknúť. Väčšine z nás sa to nepodarí. Väčšine sa to nepodarí. Pre tých, ktorým sa to nepodarí, je boh mŕtvy. Čo je ešte horšie – pre nich ani nikdy nežil. Božemôj, aké je to strašné byť zajatcom doby, keď sa všetci stále krútia dokola ako oživené mŕtvoly, odrezané od energie ducha; hanbia sa čo i len uznať, že podobná energia jestvuje. Nenávidím to. Nenávidím celé toto smradľavé dvadsiate storočie, vieš o tom? Dáva ti to celé nejaký zmysel? Vyzerám veľmi opitý? Uvádzam ťa do rozpakov, Harry? Harry? Harry?
(7276, Deti vesmírnej noci, prel. I.Slobondík, Bratislava 1989, str. 266-67.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Milý Martine,
jsem rád, že jsi Fenomenologii celou přečetl (dokonce dvakrát, a aspoň česky). Ale rovnou na tom zmíněném citátu vidíš, jak Patočka překládal – např. „Das Wahre“ je u něho „pravda“ – on to hned zjednodušil a zároveň významově posunul (pro Hegela není „Wahrheit“ a „das Wahre“jedno a totéž!). Ve filosofii je dobré mít český překlad po ruce, ale nikdy překladu nesmíš moc věřit. Ale ani obracet formulaci naruby (jak to dělají formální logici a považují to za přípustné) se nesmí, a zejména k tomu navíc dávat jiná slovíčka. „Eben so sehr“ znamená „právě tolik“ či ještě spíš „právo tak mnoho“, nikoli „právě tak“ – ta nivelizace už sama zkresluje. A proto se to nesmí obracet, má to přece dějinný kontext. Jak Ty to překládáš, to ospravedlňuje staré chápání (totiž že subjekt byl chápán jako substance, takže to můžeme dělat tak trochu i my – vůbec ti nedochází, že to není srovnatelné, tj. že šlo o zcela jiný pojem), zatímco Hegel říká, že „to pravé“ je třeba nyní, když už se na to konečně začínáme dívat jinak než celá dosavadní tradice, musíme „to pravé“ chápat „rovněž tak silně, stejně tak mocně“ jakožto subjekt, jako se to dosud mocně (a mylně) chápalo jako substance. A jak se to dosud chápalo jako substance? Jako „pouze substance“, neboť sám subjekt byl přece chápán jako substance. A tak jestliže nyní se stejným důrazem a se stejnou silou budeme chápat „to pravé“ jako subjekt (v novém smyslu, kdy už subjekt pro nás není žádná substance, nýbrž něco jiného, ne-substance resp. non-objekt, neboť až dosud „subiectum“ znamenalo „obiectum“!), znamená to „eben so sehr“ stejně tak výlučné chápání, jako bylo výlučné to dosavadní chápání, které „to pravé“ mělo výlučně za „substanci“ čili „objekt“. – Zajisté, to je můj výklad, ale ten má svou logiku, kterou mohu kdykoli a každému, kdo chce poslouchat, demonstrovat (a vyargumentovat). – Musíš si uvědomit, že já jsem se vlastně poprvé setkal s konceptem opozice „předmětné a nepředmětné“ právě u Hegela; jen proto jsem byl „připraven“, abych si povšiml toho termínu u Patočky, který to vždycky všecko spíš změkčuje! (Dokladem toho může být má dissertace, kde jsem se vůči Hegelovi právě distancoval. Jenže jsem se nedomníval – jak to děláš Ty – že distancovat se mohu nejlépe, když ho nebudu pořádně číst. Pravý opak je pravdou: když něco pořádně nečteš, tak se od toho nemůžeš ani pořádně distancovat – a ono to do tebe proniká, ani nevíš jak. Já jsem hodně dlouho neměl rád Heideggera; nejmenoval jsem ho, ale polemizoval jsem proti němu ve starém článku o Hromádkově pojetí pravdy, Patočka to zjistil, přesvědčoval mne, že to je nedorozumění, že Heidegger to vlastně myslí podobně jako já. A pak se ten můj text diskutoval ve Filosofickém ústavu po dobu několika týdnů, ne-li měsíců (tehdy jsem o tom vůbec nevěděl, až mnohem později mi to řekl Zumr). A Patočka se k tomu i dál vracel, takže to později od Patočky slyšel ještě i Kouba. A právě proto jsem pak musel toho Heideggera číst stále víc a víc, a zejména ho promýšlet, abych docela přesně věděl, proč s ním nesouhlasím a v čem (zatímco v jiných směrech ho docela sprostě vykrádám, ale s plným vědomím, že mu už nemohu propadnout, že ho jen „svobodně používám“).
No, tak promiň žvanivému dědkovi, který neví, jak přestat.
(Z e-mailu Martinu Šimsovi, 22. ledna 2008, 15:39; Písek, 080122-1.)

Friedrich Nietzsche (1888)

Je známo, že požaduji na filosofovi, aby se stavěl mimo dobro a zlo – aby měl ilusi morálního soudu pod sebou. Tento požadavek vyplývá z názoru, jenž byl mnou poprve formulován: že vůbec není morálních pravd. Morální soud má společné se soudem náboženským to, že věří ve skutečnosti, jichž není. Morálka je pouze výkladem jistých zjevů, přesněji řečeno, nesprávným výkladem. Soud morální, stejně jako náboženský, náleží jistému stupni nevědomosti, na kterém chybí i pojem skutečna, rozlišování mezi skutečným a smyšleným: takže „pravda“ na takovém stupni označuje samé věci, jež zveme dnes „domněnkami“. Potud morálního soudu nelze nikdy bráti doslova: neboť jako soud obsahuje vždy jen protismysl. ...
(7564, Soumrak model, př. Alfons Breska 1913, Votobia, str. 73.)

Thomas M. Disch (1940-)

… Len zriedkakedy sa spoločnosť odpútala od svojej minulosti tak dokonale ako my. Slade tvrdí, že ho zaujíma len skutočnosť, že existujeme takpovediac bez dejín a nemáme inú minulosť, len tu svoju. Nazdává sa, že v priebehu nášho putovania sa práve toto stane najvýraznejšou črtou nášho bytia.
(Věci zabudnuté, in: 7276, Deti vesmírném noci, Slovenský spisovatel, Bratislava 1989, str. 218.)