Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Friedrich Nietzsche (1888)

Die posthumen Menschen werden schlechter verstanden, aber besser gehört als die zeitgemäßen. Oder, strenger: sie werden nie verstanden – und eben daher ihre Autorität !
(Nachgelassene Fragmente, in: 4583, SW Bd. 13, S. 479.)

Robert Silverberg ((1974))

• – Ako teda chceš dať svojmu životu väčší zmysel? — spýtal sa Munsey.
• – Neviem. Nemám nijakú predstavu, čo by mi pomohlo. Ale viem, viem, ktorí ľudia žijú zmysluplným životom.
• – Ktorí?
• – Tvorcovia, Harry. Ľudia, ktorí dajú veciam tvar, ktorí ich vyrobia, ktorí im vdýchnu život. Beethoven, Rembrandt, doktor Salk, Einstein, Shakespeare, ľudia tohto druhu. Nestačí len žiť. Dokonca nestačí ani mať dobrú náladu a jasnú myseľ. Človek musí čímsi prispievať k súčtu výdobytkov ľudstva, čímsi naozajstným, hodnotným. Musí dávať. Mozart. Nevvton. Kolumbus. To boli ľudia schopní načrieť do žriedla tvorby, tam dolu, do toho vriaceho chaosu prvotnej energie, a vytiahnuť odtiaľ čosi, dať tomu tvar a stvoriť niečo jedinečné a nové. Nestačí / zarábať peniaze. Nestačí ani vyrábať ďalších Breckenridgeov alebo Munseyov. Chápeš ma, Harry? Žriedlo tvorby. Zásobáreň života, ktorou je boh. Myslel si si niekedy, že veríš v boha? Zobudil si sa uprostred noci a povedal si si: Áno, áno, predsa len Niečo jestvuje, už verím, verím! Nemám teraz na mysli chodenie do kostola, dúfam, že mi rozumieš. Chodenie do kostola nie je v súčasnosti ničím iným ako podmieneným reflexom, niečím ako cukaním, tikom. Mám na mysli vieru. Vieru. Stav osvietenia. Nemám na mysli ani boha ako starca s dlhou bielou bradou, Harry. Myslím tým čosi abstraktné, silu, moc, prúd, zdroj energie tvoriaci základ všetkého a všetko spájajúci. Tým zdrojom je boh. Boh je tým zdrojom. Predstavujem si to žriedlo ako akési more roztavenej lávy pod zemskou kôrou: je tam, plné horúčavy a sily, je prístupné pre všetkých, ktorí poznajú cestu. Do tohto žriedla načrel Platón, Van Gogh, Joyce, Schubert, El Greco. Len niekoľko šťastlivcov vie, ako k nemu preniknúť. Väčšine z nás sa to nepodarí. Väčšine sa to nepodarí. Pre tých, ktorým sa to nepodarí, je boh mŕtvy. Čo je ešte horšie – pre nich ani nikdy nežil. Božemôj, aké je to strašné byť zajatcom doby, keď sa všetci stále krútia dokola ako oživené mŕtvoly, odrezané od energie ducha; hanbia sa čo i len uznať, že podobná energia jestvuje. Nenávidím to. Nenávidím celé toto smradľavé dvadsiate storočie, vieš o tom? Dáva ti to celé nejaký zmysel? Vyzerám veľmi opitý? Uvádzam ťa do rozpakov, Harry? Harry? Harry?
(7276, Deti vesmírnej noci, prel. I.Slobondík, Bratislava 1989, str. 266-67.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Když Hegel ve Fenomenologii ducha mluví – zdánlivě pozitivně – o „substanci“ , má potřebu zřetelně naznačit svou distanci od starého pojetí. Tak např. (2239, S. 20) mluví o „živé substanci (die lebendige Substanz), a pokračuje, že to je „bytí, které je vpravdě subjektem, nebo – což znamená totéž – které je vpravdě skutečné“ (Die lebendige Substanz ist ferner das Sein, welches in Wahrheit Subjekt, oder was dasselbe heiβt, welches in Wahrheit wirklich ist, ...). Z toho je zřejmé, že jediná substance, o které lze říci, že je „skutečná“ tj. není to jen – dnes bychom řekli – naše představa nebo náš myšlenkový, pojmový konstrukt), že substance živá, a to znamená subjekt. A z toho je také zároveň patrno, že subjekt je vpravdě skutečný. „Stejnost“ substance nespočívá tak v její neměnnosti (není to to, co „stojí pod“, quid substat), ale je to stejnost, která se sama musí stále znovu ustavovat, obnovovat (je to tedy „diese sich wiederherstellende Gleichheit“, tamtéž), protože to není žádná „původní stejnost jako taková, nebo bezprostřední stejnost jako taková“ (nicht eine ursprüngliche Einheit als solche, oder unmittelbare als solche). A právě proto pouze takováto „živá substance“, která je po pravdě (vpravdě, ve skutečnosti, doopravdy) subjektem (a tedy nikoli „substancí“ v tradičním, starém pochopení), je „tím pravým“ (ist das Wahre). „Pravost“ substance, která je ve skutečnosti subjektem, spočívá právě v tom, že není ničím původním ani bezprostředním, ale naopak něčím zprostředkovaným, neboť toto zprostředkování není ničím jiným než pohybující se (proměňující se) stejností, totožností se sebou i samou, je reflexí sebe samé (Denn die Vermittlung ist nichts anders als die sich bewegende Sichselbstgleichheit, oder sie ist die Reflexion in sich selbst, das Moment des fürsichseienden Ich, die reine Negativität oder ... das einfache Werden. – S. 21.) Je tedy zřejmé, že tím je vlastně „substance“ ve starém pojetí odmítnuta, kriticky odložena až – možná – zavržena. Proti substanci (a ovšem také esenci) je postaveno „stávání se“, proti „esse“ stojí „fieri“, veškerý důraz je položen na nové chápání smyslu starého slova „subiectum“, neboť už nejde o „objekt“ ve smyslu toho, co stojí nebo leží pod měnícím se povrchem, nýbrž jde o měnící se základ, který teprve vracením se k sobě je schopen se ustavit jako „subjekt“, jako „já“ a soustředit v sobě „skutečnost“ par excellence, protože nejde o nic ovlivněného, způsobeného, odvozeného z něčeho vnějšího, cizího, nýbrž o něco, co se ustavuje samo svým „stáváním se“, svou aktivitou a návratem z této aktivity zpět k sobě.
(Písek, 080122-2.)

Friedrich Nietzsche (1888)

Je známo, že požaduji na filosofovi, aby se stavěl mimo dobro a zlo – aby měl ilusi morálního soudu pod sebou. Tento požadavek vyplývá z názoru, jenž byl mnou poprve formulován: že vůbec není morálních pravd. Morální soud má společné se soudem náboženským to, že věří ve skutečnosti, jichž není. Morálka je pouze výkladem jistých zjevů, přesněji řečeno, nesprávným výkladem. Soud morální, stejně jako náboženský, náleží jistému stupni nevědomosti, na kterém chybí i pojem skutečna, rozlišování mezi skutečným a smyšleným: takže „pravda“ na takovém stupni označuje samé věci, jež zveme dnes „domněnkami“. Potud morálního soudu nelze nikdy bráti doslova: neboť jako soud obsahuje vždy jen protismysl. ...
(7564, Soumrak model, př. Alfons Breska 1913, Votobia, str. 73.)

Thomas M. Disch (1940-)

… Len zriedkakedy sa spoločnosť odpútala od svojej minulosti tak dokonale ako my. Slade tvrdí, že ho zaujíma len skutočnosť, že existujeme takpovediac bez dejín a nemáme inú minulosť, len tu svoju. Nazdává sa, že v priebehu nášho putovania sa práve toto stane najvýraznejšou črtou nášho bytia.
(Věci zabudnuté, in: 7276, Deti vesmírném noci, Slovenský spisovatel, Bratislava 1989, str. 218.)