Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Karl Jaspers (1947)

a) Die Frage nach dem Ursprung der Sprache. Ursprung kann gemeint sein entweder als der Sinn der Sprache im Sein oder als der Anfang des Sprachwerdens. Die Sinnfrage geht auf das zeitlose Wesen der Sprache, die genetische Frage auf die zeitliche Herkunft.
aa) Sinnfrage. Der Sinn der Sprache wird klar entweder durch immanente Wesensforschung oder durch metaphysische Erhellung des Sprachgrundes:
1. Immanent zeigt sich …
2. Dem transzendierenen Suchen erscheint die Sprache als …
(3326, Von der Wahrheit, München 1958, S. 441.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Ludwig Wittgenstein začíná svůj Tractatus logico-philosophicus několika tvrzeními (či „tezemi“) o „světě“. Je to zvláštní začátek, a divný je také způsob, jak o světě mluví. Nemám však nyní v úmyslu vyhledávat v tom nedostatky a vážné chyby. Spíš mi jde o to, jak by se to dalo provést jinak. Odmítneme-li objektivace nejen jako počátek „světa“, ale i jako počátek našeho (nebo číhokoli jiného) pojetí světa resp. porozumění světu (tam, kde ještě o pojetí nelze mluvit), je zřejmé, že od samého počátku je na nás (ale ve skutečnosti na každém „subjektu“ v nejširším smyslu), abychom nějak reagovali na to, co je kolem nás, jakmile to začínáme registrovat jako „něco“, tj. jakmile nám to „dává smysl“, takže to můžeme uložit do své „zkušenosti“. Svět je tedy pro nás především a v naprosto první fázi světem našich prvních zkušeností; není to tedy svět „objektivní“, který bychom mohli nějak hypostazovat a hypoteticky předpokládat. Je to svět námi postupně „osvojovaný“, svět, v kterém se – podle okolností – cítíme někdy více, někdy méně „doma“, kterému přivykáme, ale který zároveň mám tendenci si přizpůsobovat, upravovat jej, a to nejen prakticky, ale také ve svém pochopení. Teprve v momentě, kdy jsme schopni o své „adaptaci“ ke světu i o „přizpůsobení“ svého „obrazu“ světa zapochybovat a podrobit je kritickému přezkoušení, v němž předpokládáme, že je skutečný svět něčím, v čem se musíme stále lépe a za pomoci nových přístupů do hloubky i do detailů vždy přesněji a náročněji orientovat, jsme schopni tu a tam vykročit za hranice svých přizpůsobení a svých adaptací a zaměřit se na „svět sám“. Wittgenstein to odmítá, a poněkud nelegitimně prohlašuje, že svět je „vše, co je zkrátka tak“, aby to ihned dovyložil, že je určen „fakty“ – a míní tím (aspoň doufám) to, co je výsledkem našeho „dělání“ (facere, factum est), tj. co je námi (ať už individuálně nebo kolektivně) „uděláno“. Tady je strašně důležité pochopit, jak nezbytná je cesta tzv. objektivace, kdy se vskutku pokoušíme poznat věci, jak jsou. A zároveň je neméně zapotřebí pochopit, že to nemůžeme úspěšně dělat jinak, než za pomoci „dělání“, tj. praxe. Proto nikdy nemůžeme svět redukovat na to „všechno, co tak zkrátka jest“, ale vždycky musíme pomatovat na to, že my (a to nejsme jen my sami osobně, ale my lidé vůbec, a také my živé organismy vůbec, a my subjekty vůbec – bez tohoto domýšlení se dopouštíme omylů) k tomu světu náležíme, že tedy vlastně – vposledu ! – nic není „prostě jen tak“, nýbrž že všechno je tak, protože to na sebe takto „reaguje“ (nebo nereaguje), takže to zásadně může být i jinak, byť jen v malých dávkách a zprvu jen v detailech.
(Písek, 081205-2.)

Ladislav Hejdánek (2010)

„Svět“ je pro každý subjekt (tedy nejen pro lidský subjekt) otevřen pouze částečně (Patočka zaváděl do češtiny – po vzoru Heideggerově – rozdíl mezi pouhou „odemčeností“ a skutečnou „otevřeností“). Bělohradský kdysi v souvislosti s „dílem“ a jeho případnou „světovostí“ mluvil o tom, že „světovost díla je v tom, že se v něm uskutečňuje tato převaha světa nad pouhým prostředím“. Chceme-li mluvit co nejpřesněji, nemůžeme tu užít slova „převaha“, protože svět nemůže mít „převahu“ nad prostředím (a vůbec nad ničím), protože jeho význam nespočívá v jeho „váze“. Přiměřenější by snad mohlo být mluvit o tom, že svět „převládá“ – ale tam zase číhá jiná nesnáz: svět není ve skutečnosti tím, co „vládne“, neboť je sám „ovládán“. Právě proto není a nemůže být „otevřenost“ světa jeho vlastní dílem, jeho výkonem, jako akcí nebo aktivitou. Svět se sám neotvírá, ale je nám otvírán tím, že se k nám přibližuje to, co nám jej otvírá resp. v čem se nám otvírá, v čem a čeho prostřednictvím k nám jeho otevřenost přichází. A to, co takto „vládne“ nejen nad tímto otvíráním, ale i nad naším „otvíráním se“ této přicházející otevřenosti, a co vládne vposledu všemu, tedy i světu samému, není ani „něco“, ani „někdo“, protože to není „subjekt“. Je to „pravda“ (či spíše „Pravda“) jako ryzí nepředmětnost (a každý subjekt má předmětnou stránku), která k nám přichází tak, že nám otvírá „svět“, ovšem nejprve tak, že nám odemyká tu část světa, do které jsme zasazeni a s níž se postupně seznamujeme, takže se v ní začínáme cítit jako „doma“. Tím se ovšem vlastně uzavíráme do oné „omezenosti prostředí“, přesněji, do omezenosti „osvětí“ (chápaného jako „osvojený svět“, případně osvojená část svět, aspekt světa). A z této „omezenosti osvětí“, v němž se nám sice svět „odemyká“ resp. v němž nám začíná být „odemčen“, se může začít osvobozovat zase jen díky z budoucnosti přicházející a nás oslovující „Pravdě“, která „vládne“ světu (i nám), a které je proto jediná s to nám svět (zase jen postupně) otvírat. Takže naše otevřenost vůči světu je nutně podmíněna naší otevřeností vůči přicházející Pravdě. –
Na tomto místě můžeme ještě (proti Bělohradskému) dodat, že zapomíná na tu rozhodující „podmínku“ světovost určitého díla. Je to jen poloviční pravdy (a tedy velká chyba), když se řekne, že „světové je takové dílo, které nelze potkat beztrestně, které nás mění tím, že mu rozumíme“ (Bělohradský). Nevhodné je už to slovo „beztrestně“, protože analogicky by muselo platit, že se ani s Pravdou nemůžeme setkat „beztrestně“; je to „trest“, když nás osloví Pravda a my jsme ochotni ji zaslechnout a poslechnout? Může to snad někdy být i bolestné, ale těžko to lze označit za „trest“, protože je v tom vždycky „vysvobození“. Každé lidské dílo, zejména mocné, nás jistě mění tím, že (a jak) mu rozumíme; s tím lze souhlasit, to je konec konců úkolem každého uměleckého díla. Ale to, zda nás mění k lepší nebo k horšímu, nezáleží vposledu ani na tom dílu samém (a ani na jeho autorovi), nýbrž na tom, zda a jak účinně slouží tomu, aby nás více a lépe oslovila sama Pravda, takže teprve v jejím světle se změní náš přístup ke světu, a ovšem tím i my sami.
(Písek, 100305-1.)

William Shakespeare (1564-1616)

Horacio. Pro všechny svaté ! To je nad můj rozum.
Hamlet. Tak o tom nerozumuj ! Více, věř,
je toho na zemi a na nebesích,
než se vám filosofům ve snu zdá !
(Hamlet, př. E.A.Saudek, in: 3995, Spisy – Tragedie I., Praha 1958, str. 307.)