Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2008)

Pokus znovu (a jinak) založit tzv. první filosofii (philosophia prima, HÉ PRÓTÉ FILOSOFIA) byl zamýšlen již vícekrát, a byl dokonce vskutku podnikán (např. programově Husserlem, u nás o tom jen referuje Patočka a komentuje to, sám se o to nepokoušel). To uvádím jen proto, aby nebylo pochyb o formální legitimitě podobných pokusů. Naší otázkou bude na prvním místě, je-li něco takového možné, za jakých podmínek a s jakými záměry. (V podstatě jde o stejné otázky, jaké si klade Patočka ve svých výkladech – viz 7243, Úvod do fenomenologické filosofie, str. 98n., ovšem zapojené do odlišných kontextů.) První naší námitkou je výtka jisté předsudečnosti v chápání významu onoho adjektiva „první“ jakožto základní a zakládající (a pak nesoucí a nosný). Patočka to formuluje (a interpretuje tím, jak má za to, pojetí Husserla samotného) tak, že filosofie „má restituovat starý ideál philosophia prima, ideál jednotícího, jednotného lidského vědění“ (str. 98). Ona předsudečnost spočívá v nadále trvající závislosti na starořecké myšlence ARCHÉ jako první a vlastně jediné pravé skutečnosti. ARCHÉ je však třeba reinterpretovat méontologicky, tj. jako „ne-jsoucí“, ale k „nastávání určenou“ a tedy „přicházející“ ryzí nepředmětnost – kterou my nazýváme „Pravda“ (jako „to pravé“). Při uskutečňování (zprostředkovaném akcemi, aktivitami) se přicházející a uskutečňované „to pravé“ vždycky střetá s určitou „situací“, do které je jakoby „vrženo“ a s níž se musí nějak vyrovnat (s níž musí „uzavřít kompromis“ – a tím ve větší nebo menší míře podlehnout jistému poškození, degradaci, někdy i dostat se na nesprávnou „cestu“ – k tomu „kompromisu“ náleží nejen brát v úvahu skutečnosti, které jsou „okolo“, ale také tu „skutečnost“, jíž je sám uskutečňující „subjekt“ – neboť každá akce, každá aktivita je výkonem nějakého subjektu resp. nějakých subjektů.)
(Písek, 080203-1.)

Jan Patočka (1969-70)

V tomto smyslu si Husserl představoval, že filosofie bude moci restituovat starý ideál philosophia prima, ideál jednotícího, jednotného lidského vědění. Viděli jsme jak se to Husserl snažil provést ... To je idea fenomenologie jako philosophia prima, která Husserlovi tanula na mysli.
Husserlova philosophia prima soustředila v sobě nejrozmanitější momenty filosofické tradice, mimo jiné transcendentální motiv Kantovy filosofie. Husserlova fenomenol,orgie chce být transcendentální fenomenologií, protože jejím předmětem nejsou předměty empirické reflexe, nýbrž předměty reflexe, jež podává zkušenost v její nejzákladnější a nejobsáhlejší formě, kde každý předmět se dostavuje před zrak této naprosto radikální reflexe, tedy také předmět věd o subjektu. Snažili jsme se v minulých hodinách podat podrpbnou a do kořene jdoucí kritiku této ideje fenomenologie tím, že jsme podrobili kritice celé základní pojmosloví Husserlovy transcendentální fenomenologie a odmítli metodu zachycení naší zkušenosti v originárně zachycující reflexi.
Otázka, která na nás v této situaci doléhá, je nyní toto: co znamená toto kritické odmítnutí Husserlovy transcendentální fenomenologie? Transcendentální fenomenologie je pro nás slepá ulička. Ale znamená to, že padl rovněž celý Husserlův podnik, totiž zajistit filosofii pomocí základní disciplíny, nějaké philosophia prima, dát jí zase předmět, obsah a metodu? Padla tím celá fenomenologie? Je odmítnutí transcendentální fenomenologie zároveň pádem fenomenologie jako philosophia prima? Musí být tato pretenze také opuštěna? Nemusí eventuálně na místo fenomenologie nastoupit jiná disciplína v této pretenzi, je-li vůbec ještě dnes možné filosofii opakovat? To je jeden z problémů, v nichž teď stojíme.
Jaký byl filosofický svorník té naší kritiky? Jaký byl základní motiv, kolem kterého se kritika točila? Těch kritik byla celá řada. /99/...
(7243, Úvod do fenomenologické filosofie, Praha 2003, str. 98-99.)

G. Picht (1965-6)

Wer eine Geschichte der Philosophie in die Hand nimmt und sie vernünftig benutzen will, der muß wissen, was er von ihr erwarten darf und was nicht. Ein Lehrbuch der Geschichte der Philosophie verhält sich zur Sache selbst, nämlich zur Philosophie, nicht anders als ein Lehrbuch der Musikgeschichte zur Sache selbst, nämlich zur klingenden Musik. Sie können aus einem solchen Lehrbuch, ähnlich wie aus einer Musikgeschichte, eine Fülle von Kenntnissen erwerben, die zum Verständnis der Philosophie beziehungsweise der Musik wichtig, ja unentbehrlich sind. Aber so wenig wie die Musik als solche in einer Musikgeschichte zum Klingen kommt, so wenig finden sie in den Büchern über die Philosophie das, worum es doch geht, nämlich die Philosophie als solche. Wie die Musik, so ist auch die Philosophie nicht ein Gegenstand, den man vorfinden und zur Kenntnis nehmen kann. Sie ist vielmehr, ähnlich wie die Musik, ein Geschehen, das sich in unserer Mitte ereignet.
(5969, Kants Religionsphilosophie, Stuttgart 1985, S. 9.)