Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2008)

Prakticky všechny druhy, typy a úrovně vědomí jsou charakteristické něčím, co není každému hned a nahlédnutelně patrno a co muselo být teprve za určitých předpokladů a okolností objeveno: vědomí je jednak výkon, akt, jednak zaměřenost k něčemu dalšímu, co už není součástí tohoto výkonu ani aktu. Obvykle se o tom mluví (většinou ne zcela upřesněně) jako o tzv. intencionalitě, ale pouze ve vztahu s vědomím (tedy jako intencionalitě vědomí, myšlení, představování atd.), zatímco ve skutečnosti jde o fenomén mnohem širší, vlastně univerzální (a tedy kosmický). Nicméně na tomto místě nám vskutku půjde jen o vědomí, ovšem jen o jednu stránku vědomí, kdy můžeme opravdu mluvit o „prožívání“. Vědomí jakožto výkon (akt) nejen „může“ být prožívání, ale eo ipso jako akt prožíváno je. To však ještě neznamená, že o sobě ví, tj. že si svou aktivitou, své prožívání této aktivity, také uvědomuje, tj. že si je samo sebe vědomo (k tomu dochází až v praereflexi a v reflexi). Ve chvíli, kdy si subjekt určitého aktu vědomí tento svůj akt uvědomuje (tj. kdy se k němu v reflexi vztahuje), je toto uvědomování (tento akt) opět výkonem vědomí (tj. vědomého subjektu), ale tento nový akt (akt reflexe) nesplývá s oním dřívějším aktem, který je v tomto aktu reflexe uvědomován a míněn. Ovšem tak tomu bylo už také v aktu předchozím, tj. také tento „původní“ resp. prvotní akt vědomí se nutně vztahoval k něčemu, s čím nesplýval. A byl-li tento prvotní akt prožíván (a to nutně musel být, byl-li vykonáván), to, k čemu se vztahoval, nebylo součástí výkonu samého, nebylo a nemohlo být součástí ani složkou prožívání samého. Takže vlastním problémem toho, jak vůbec může být akt vědomí prožíván, je přesné odlišení prožívání tohoto aktu a onen vztah k něčemu, co zůstává mimo sám akt: je nebo může být také tento vztah (tj. intencionální vztah) nějak (ještě bez reflexe, tj. bez dalšího aktu) prožíván? Tady jde především o upřesnění toho, jak chápeme a vymezíme samo „prožívání“. Pokud onu pomyslnou hranici odlišení povedeme mezi děním a prožívání dění, pak v případě vědomí takové ještě neprožívané dění není vědomím: něco se děje, ale my si toho nejsme vědomi.
(Písek, 080717-1.)

G. Picht (1965-6)

Wer eine Geschichte der Philosophie in die Hand nimmt und sie vernünftig benutzen will, der muß wissen, was er von ihr erwarten darf und was nicht. Ein Lehrbuch der Geschichte der Philosophie verhält sich zur Sache selbst, nämlich zur Philosophie, nicht anders als ein Lehrbuch der Musikgeschichte zur Sache selbst, nämlich zur klingenden Musik. Sie können aus einem solchen Lehrbuch, ähnlich wie aus einer Musikgeschichte, eine Fülle von Kenntnissen erwerben, die zum Verständnis der Philosophie beziehungsweise der Musik wichtig, ja unentbehrlich sind. Aber so wenig wie die Musik als solche in einer Musikgeschichte zum Klingen kommt, so wenig finden sie in den Büchern über die Philosophie das, worum es doch geht, nämlich die Philosophie als solche. Wie die Musik, so ist auch die Philosophie nicht ein Gegenstand, den man vorfinden und zur Kenntnis nehmen kann. Sie ist vielmehr, ähnlich wie die Musik, ein Geschehen, das sich in unserer Mitte ereignet.
(5969, Kants Religionsphilosophie, Stuttgart 1985, S. 9.)