Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Wikipedie ()

(1883–1969)
Beznaděj je vlastně porážkou. Nesmíme se jí oddat, dokud jsme ještě schopni něco dělat.
Církve jsou pro všechny, filosofie pro jedince.
Člověk dnes stojí před alternativami: zánik člověka, nebo jeho proměna.
Filosofie prohlubuje praktickou soudnost... Používejme filosofický způsob myšlení jako světlo, s jehož pomocí získáváme v konkrétních situacích lepší orientaci o podstatných věcech.
Jsme smrtelní tam, kde nemilujeme, nesmrtelní tam, kde milujeme.
Když vidím, jak jiní trpí, je to, jako by trpěli za mě.
Masová výchova vedla k zaslepenosti a bezmyšlenkovitosti, aby v opojené oddanosti byl člověk všeho schopen a nakonec přijal smrt a zabíjení, masové umírání v boji strojů za samozřejmé.
Otázka viny je spíše otázkou, kterou klademe sami sobě, než otázkou, kterou nám kladou druzí.
Proto je vše, co filosofie vyjadřuje, tak chudé a suché. Je totiž třeba k tomu doplnění vlastním bytím toho, kdo naslouchá.
Věda, to je neustálá kritika všech výsledků, vlastních stejně jako cizích, zpochybnění pokroku; protivědecké je obávat se, že nás vlastní pochybnosti paralyzují.

Gabriel Marcel (1968)

Ano, je třeba pochopit, že naděje a poutnictví nejsou dvě rozdílné věci, ale že naděje způsobuje, že chůze není je pouhou bludnou poutí. Mám velice rád jedno z vašich vyjádření: „být“, říkáte, „to je být na cestě“. To je naděje, to ona dává celému vašemu hledání ono tempo, onen krok tápající a jistý zároveň, protože labyrint existence a paprsek naděje, který jím prochází, tvoří nerozlučitelnou jednotu vaší konkrétní filosofie. Myslím také na jednu z vašich formulací: „Věřím v tebe pro nás“. Naděje se stále vrací, ale pod zkušeností a ne nad ní, dá-li se to tak říci.
(7130, Paul Ricoeur – Gabriel Marcel, Rozhovory, Brno 1999, s. 77.)

Gabriel Marcel (1968)

… Je pravda, že vztah filosofie a dramatu je u mě tak úzký a důvěrný, jak jen může být.
Mám-li shrnout své myšlení, řekl bych, že má filosofie je existenciální natolik, nakolik je zároveň divadlem, tj. dramatickým výtvorem. Když jsem v posledních letech přemýšlel nad svým dílem, velice /34/ mě zaujala skutečnost, že existence – nebo, chcete-li, existující subjekt – může být skutečně promýšlena jen tam, kde je jí dáno slovo. V opačném případě hovoříme o existujícím subjektu, pomocí slov zdůrazňujeme jeho hodnotu jakožto subjektu, ale prakticky už tím, že o něm mluvíme, ho nevyhnutelně objektivujeme a následkem toho deformujeme.
Rozumí se, že toto je pohled a posteriori. Ve skutečnosti jsem vůbec nepostupoval takto chronologicky – …
(7130, Paul Ricoeur – Gabriel Marcel, Rozhovory, Brno 1999, s. 33-34.)

Gabriel Marcel (1968)

… Mimoto jsem rád, že jste hovořil o roli příkladů v mém díle myslím, že jejich role je opravdu velice důležitá.
Kolikrát jsem jen řekl, že myšlení, které se neopírá o příklady, vždycky riskuje, že se ztratí ve vzduchoprázdnu, že se nechá zmást určitou jazykovou strukturou, která je jaksi předzjednaná. Dát příklad, to pro mě znamená v jistém smyslu dokázat sobě samému a dokázat také svému partnerovi v dialogu, že mluvím o něčem, že nemluvím do prázdna. Skoro bych řekl, že příklad plní funkci jakési závlahy.
(7130, Paul Ricoeur – Gabriel Marcel, Rozhovory, Brno 1999, s. 41.)

Gabriel Marcel (1968)

Označení, které by nejlépe charakterisovalo váš postoj na všech těchto úrovních a tváří v tvář všem těmto nebezpečím, je filosof bdělý, stojící na stráži. /67/
Ano, ostatně je to označení, kterého jsem použil ve svém projevu ve Frankfurtu – ten jste před chvílí připomněl. Myslím, že je to základní funkce, slovo funkce však nemá příliš rád; řekněme spíše úkol, který filosofovi přísluší: Zajímat se o dění a takříkajíc bdít nad vývojem způsobu myšlení, protože dobře víme, že každý z nás je neustále vystaven nebezpečí, že znovu upadne, řekněme, do morálky stáda, do konformismu, do morálky čistě iracionální. A v tomto bodě jsem zajedno s filosofy minulosti a s lidmi, které jsem znal a hluboce si jich vážil, jako byl například Léon Brunschvicg. Jakkoli velké jsou rozdíly, které kladou do protikladu moje a jeho myšlení, je to člověk, na kterého budu vždy myslet s určitým pocitem úcty.
(7130, Paul Ricoeur – Gabriel Marcel, Rozhovory, Brno 1999, s. 66-67.)