Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2003)

Jsoucna (pravá, tj. vnitřně integrovaná) mají svůj vlastní časový rozsah, a to znamená, že se v žádném okamžiku neukazují celá, jako celek, nýbrž jen ve své okamžité podobě. (Pro přesnost je třeba ještě dodat, že se sice ukazují ve své okamžité vnější podobě ze všech stran, ale nelze je ze všech stran vidět; vidění je ovšem na perspektivě založená aktivita subjektu, který k tomu, co se ukazuje, odněkud přistupuje, aby na to reagoval, kdežto to, že se nějaké jsoucno „ukazuje“, nevyžaduje žádnou asistenci jakéhokoli pozorujícího subjektu.) Vnitřní (tj. vlastní) integrita pravého jsoucna je garantem, že určitá série okamžitých „úkazů“ jsoucna „dává (nějaký) smysl“; pokud nejde o jsoucno vnitřně integrované, ale o hromadu, pak garantem setrvalosti vnějšího vzezření je setrvalost nahromaděných složek nepravého jsoucna, přičemž „logika“ případných změn spočívá jen v mnohem později odhalovaných „zákonitostech“, zatímco „smysl“ tu – i potom – chybí. Zároveň je třeba připomenout, že je přinejmenším problematické mluvit o tom, že se nějaká hromada „ukazuje“, neboť tu chybí garant jednoty příslušného „úkazu“. Ze subjektivního hlediska (z hlediska subjektu) je nesnadno rozlišit, kdy jde o integrovaný „úkaz“ a kdy jde o hromadu „úkazů“, které pak vnímáme jakoby „celkově“, přičemž garantem oné „celkovosti“ vidění jsme my a ne úkazy samy. Ovšem tam, kde už přistupuje k úkazům (celé sérii úkazů atd.) subjekt, nejde už o pouhé sebeukazování jsoucna, nýbrž o aktivní pokusy o vnímání „něčeho“, přičemž to „něco“ je integrováno mj. na základě „zkušeností“ z dřívějších dob a z jiných situací. To znamená, že ani v případě, že pravé jsoucno se ukazuje jako celek alespoň ve své okamžité podobě, žádný subjekt nemůže tuto celkovost přímo vnímat, ale musí ji uhodnout, předpokládat a pak (někdy složitě) ověřovat. Tento konstruktivní přístup vede k vyjevování jsoucna, přičemž v „jevu“ je vždycky daleko víc než v kterémukoli příslušném „úkazu“. Cílem je ovšem především, aby to, co se ukazuje, se vyjevilo jako něco, co dává smysl, tj. aby jev (fenomén) mohl být legitimně a s náležitým odůvodňováním přiřazen k určité množině úkazů, jež mohou být právem chápány jako úkazy jednoho a téhož (pravého) jsoucna. (Písek, 030731-1.)

Gabriel Marcel (1968)

Ano, je třeba pochopit, že naděje a poutnictví nejsou dvě rozdílné věci, ale že naděje způsobuje, že chůze není je pouhou bludnou poutí. Mám velice rád jedno z vašich vyjádření: „být“, říkáte, „to je být na cestě“. To je naděje, to ona dává celému vašemu hledání ono tempo, onen krok tápající a jistý zároveň, protože labyrint existence a paprsek naděje, který jím prochází, tvoří nerozlučitelnou jednotu vaší konkrétní filosofie. Myslím také na jednu z vašich formulací: „Věřím v tebe pro nás“. Naděje se stále vrací, ale pod zkušeností a ne nad ní, dá-li se to tak říci.
(7130, Paul Ricoeur – Gabriel Marcel, Rozhovory, Brno 1999, s. 77.)

Gabriel Marcel (1968)

… Je pravda, že vztah filosofie a dramatu je u mě tak úzký a důvěrný, jak jen může být.
Mám-li shrnout své myšlení, řekl bych, že má filosofie je existenciální natolik, nakolik je zároveň divadlem, tj. dramatickým výtvorem. Když jsem v posledních letech přemýšlel nad svým dílem, velice /34/ mě zaujala skutečnost, že existence – nebo, chcete-li, existující subjekt – může být skutečně promýšlena jen tam, kde je jí dáno slovo. V opačném případě hovoříme o existujícím subjektu, pomocí slov zdůrazňujeme jeho hodnotu jakožto subjektu, ale prakticky už tím, že o něm mluvíme, ho nevyhnutelně objektivujeme a následkem toho deformujeme.
Rozumí se, že toto je pohled a posteriori. Ve skutečnosti jsem vůbec nepostupoval takto chronologicky – …
(7130, Paul Ricoeur – Gabriel Marcel, Rozhovory, Brno 1999, s. 33-34.)

Gabriel Marcel (1968)

… Mimoto jsem rád, že jste hovořil o roli příkladů v mém díle myslím, že jejich role je opravdu velice důležitá.
Kolikrát jsem jen řekl, že myšlení, které se neopírá o příklady, vždycky riskuje, že se ztratí ve vzduchoprázdnu, že se nechá zmást určitou jazykovou strukturou, která je jaksi předzjednaná. Dát příklad, to pro mě znamená v jistém smyslu dokázat sobě samému a dokázat také svému partnerovi v dialogu, že mluvím o něčem, že nemluvím do prázdna. Skoro bych řekl, že příklad plní funkci jakési závlahy.
(7130, Paul Ricoeur – Gabriel Marcel, Rozhovory, Brno 1999, s. 41.)

Gabriel Marcel (1968)

Označení, které by nejlépe charakterisovalo váš postoj na všech těchto úrovních a tváří v tvář všem těmto nebezpečím, je filosof bdělý, stojící na stráži. /67/
Ano, ostatně je to označení, kterého jsem použil ve svém projevu ve Frankfurtu – ten jste před chvílí připomněl. Myslím, že je to základní funkce, slovo funkce však nemá příliš rád; řekněme spíše úkol, který filosofovi přísluší: Zajímat se o dění a takříkajíc bdít nad vývojem způsobu myšlení, protože dobře víme, že každý z nás je neustále vystaven nebezpečí, že znovu upadne, řekněme, do morálky stáda, do konformismu, do morálky čistě iracionální. A v tomto bodě jsem zajedno s filosofy minulosti a s lidmi, které jsem znal a hluboce si jich vážil, jako byl například Léon Brunschvicg. Jakkoli velké jsou rozdíly, které kladou do protikladu moje a jeho myšlení, je to člověk, na kterého budu vždy myslet s určitým pocitem úcty.
(7130, Paul Ricoeur – Gabriel Marcel, Rozhovory, Brno 1999, s. 66-67.)