Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1807)

… Die Kraft des Geistes ist nur so groß als ihre Äußerung, seine Tiefe nur so tief, als er in seiner Auslegung sich auszubreiten und sich zu verlieren getraut. …
(2239, Phänomenologie des Geistes, Leibzig 51949, S. 15 – Vorrede.)

Lucius Annaeus Seneca (-5 - +65)

Epistula LXXVIII.
Toto contra ille pugnet animo; vincetur, si cesserit, vincet, si se contra dolorem suum intenderit. Nunc hoc plerique faciunt, adtrahunt in se ruinam, cui obstandum est. Istud quod premit, quod inpendet, quod urget, si subducere te coeperis, sequetur et gravius incumbet; si contra steteris et obniti volueris, repelletur. …
[Let such a man fight against them with all his might: if he once gives way, he will be vanquished; but if he strives against his sufferings, he will conquer. As it is, however, what most men do is to drag down upon their own heads a falling ruin which they ought to try to support. If you begin to withdraw your support from that which thrusts toward you and totters and is ready to plunge, it will follow you and lean more heavily upon you; but if you hold your ground and make up your mind to push against it, it will be forced back. …]
(…., Ad Lucilium Epistulae morales, London 1970, p. 190 / 191.)

Ladislav Hejdánek (2009)

Už z běžné zkušenosti víme, že každé zacílené, nasměrované jednání má jednak výsledky slabší nebo méně kvalitní, než jsme původně čekali, a že na druhé straně má často výsledky, které jsme nečekali nebo o kterých jsme dokonce vůbec nic netušili. Pokud si to náležitě uvědomujeme, můžeme udělat další krok: naším hlavním cílem se může stát něco, o čem toho víme velmi málo, a my můžeme své jednání vědomě nasměrovat k něčemu, oč nám sice na prvním místě nejde, ale od počátku napjatě čekáme, co se vyjeví z toho, o čem toho víme málo, ale o čem bychom se toho chtěli dozvědět mnohem víc. Je to možné proto, že ani zacílenost nějakého jednání, ale ani zacílenou konkrétního, jednotlivého „činu“ není nikdy jednoduchá a prostá. Proto musíme být v každém jednotlivém případě připraveni na tuto možno (a velmi častou) komplexnost a komplikovanost. Dobrou orientační pomůckou je vždy přesně rozlišit, ke kterému subjektu (z četných, nejčastěji dokonce z mnoha spolupracujících i nespolupracujících, navzájem reagujících i nereagujících, a někdy až téměř inertních subjektů) se ta či ona nasměrovanou či zacílenou skutečně vztahuje, tj. který subjekt své aktivity v daném případě směruje a k jakému cíli je řídí a „seřizuje“. Teprve potom jsme schopni alespoň v něčem a třeba jen zčásti rozpoznat, co výsledkem zacílení ani nasměrování nebylo. A teprve pak bude také s to začít pomalu rozpoznávat, odkud se to, co tam je jinak a navíc, vzalo, zda je to jen „dílo náhody“ (co to je „náhoda“, aby byla schopna nějakého výkonu, nějakého „díla“?), anebo zda to je „dílo“ nějakého jiného subjektu, který se „naskytl“ v „osvětí“ uvažovaného hlavního subjektu, anebo – posléze – zda musíme počítat ještě s něčím, co nelze odbvodit ani z „daností“ a jejich „nahodilých skrumáží“, ani z činnosti a výkonů jiných subjektů, ale vposledu ani z nějakého třeba neuvědomělého a tedy nenasměrovaného, nenaplánovaného „výkonu“ onoho hlavního subjektu, v němž však mohla sice chybět ano naplánovanost, ale nikoli skutečná aktivita, skutečný výkon, skutečné „dělání“. Teprve v tomto posledním případě může jít o „zkušenost“ nového typu, kterou bychom se pak mohli a měli zabývat důkladněji a pečlivěji.
(Písek, 100414-1.)

Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1816)

Co je však třeba říci blíže k těmto úvahám, je především již to, že, ať by se sebevíce lišily, přece mají všechny filosofie to společné, že jsou filosofií. Kdo by tedy studoval či měl nějakou filosofii, pak jestliže to je filosofie, měl by tím přece filosofii. ...
(1667, Úvod k dějinám filosofie, př. K. Slavík, Rovnost, Praha 1952, str. 29.)

Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1816)

...
Naproti tomu dějiny filosofie neukazují ani trvání prostějšího obsahu, k němuž se nic nepřipojuje, ani pouhý proces poklidného přidávání nových poznatků k těm, jichž už bylo dosaženo; nýbrž zdá se, že nám spíše předvádějí pouze neustále se obnovující proměny celku, které nakonec nejsou již spjaty ani společným cílem. Naopak se vytrácí právě sám abstraktní předmět, rozumové poznání, a budova této vědy se nakonec musí rozplynout tak jako domýšlivost a zjalovělé jméno filosofie.
(1667, Úvod k dějinám filosofie, př. K. Slavík, Rovnost, Praha 1952, str. 24.)