Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1807)

Denken? Abstrakt? – Sauve qui peut! Rette dich, wer kann! So höre ich schon einen vom Feinde erkauften Verräter ausrufen, der diesen Aufsatz dafür ausschreit, daß hier von Metaphysik die Rede sein werde. Denn Metaphysik ist das Wort, wie abstrakt und beinahe auch Denken, ist das Wort2, vor dem jeder mehr oder minder wie vor einem mit der Pest Behafteten davonläuft.
...
--------------------
² W: „Denken das Wort ist“ – Ms. „Denken ist das Wort“.
(Wer denkt abstrakt? in: 6952, Jenaer Schriften, Suhrkamp 21990, Werke 2, S. 575.)

Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1807)

Již analysa představy, jak se obvykle prováděla, nebyl ničím jiným než zrušením formy obeznámenosti, kterou představa má. Rozbor představy v její původní prvky znamená, že ... Ale toto odloučení, toto neskutečno samo je bytostný moment; neboť konkretum se pohybuje jen z toho důvodu, že se rozkládá a činí se neskutečným. Činnost rozlučovací je síla a práce schopnosti rozvažování, oné nejpodivuhodnější a největší, ba dokonce absolutní moci. Kruh, který uzavřen odpočívá v sobě a který jako substance podpírá své momenty, je vztah bezprostřední, a nebudí tedy podiv. Ale že případek jako takové, oddělen od svého obvodu, že to, co je vázáno a je skutečné pouze ve své souvislosti s odlišným, nabývá vlastního jsoucna a oddělené svobody, /69/ toť nesmírná moc záporna; je to energie myšlení, čistého já. Smrt – chceme-li tak nazvati onu neskutečnost – jest to nejstrašlivější, a udržeti to, co je mrtvé, vyžaduje největší síly. Krása, jež nemá sílu, nenávidí rozvažování, poněvadž rozvažování na ní chce něco, co tato krása nesvede. Leč nikoli život, který se leká smrti a zachovává se čistým od vší zkázy, nýbrž život, který umí vydržet smrt a v ní se udržeti, jest život ducha. Nabývá své pravdy jen pod podmínkou, že b absolutní rozervanosti najde sama sebe. Touto mocí není jako činnost kladná, jež nepřihlíží k zápornu (jako když o něčem říkáme, že to nic není nebo že to je nesprávné, načež jsme s tím hotovi a přecházíme od toho pryč k něčemu jinému); nýbrž je touto mocí pouze pod podmínkou, že pohlíží zápornu do tváře, že u něho prodlévá. Toto prodlévání jer ona kouzelná moc, která záporno převrací v bytí. – Je to táž moc, která byla shora nazvána subjektem, jenž tím, že ve svém živlu dává jsoucno pouhému určení, překonává abstraktní bezprostřednost, tj. takovou, která pouze jest, a tím je pravou substancí, jsoucnem či tou bezprostředností, která nemá zprostředkování mimo sebe, nýbrž která jím jest.
(2098, Fenomenologie ducha, př. J. Patočka, Praha 1960, str. 68-69.)

Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1807)

Es ist nun zu sehen, welche Gestalt das Innere und Äußere in seinem Sein hat. Das Innere als solches muß ebensosehr ein äußeres sein und eine Gestalt haben wie das Äußere als solches; denn es ist Gegenstand oder selbst als seiendes und für die Beobachtung vorhanden gesetzt.
(2239, Phänomenologie des Geistes, ed. Hoffmeister, Leipzig 51949, S. 199.)

Ladislav Hejdánek (2013)

Tradičně se o „jednotlivinách“ a „jednotlivém“ uvažuje v protivě vůči tzv. obecninám a obecnému. Nám půjde o něco jiného, což vyžaduje příslušné osvětlení. Problém „obecnosti“ teď necháme stranou a soustředíme se jen na ono „jednotlivé“. Máme-li upřesnit rozdíl mezi hromadou a celkem, půjde přece v obou případech o hromady jednotlivé, tedy „konkrétní“ (ovšem nikoli ve smyslu původním, tedy o srostlice), jakož ovšem i o celky jednotlivé, tedy konkrétní (nyní v plném původním slova smyslu). Naše otázka tedy bude znít: kdy a za jakých okolností můžeme považovat resp. považujeme hromadu za jednotlivost? Hromada je ex definitione mnohost; jak by tedy mohla být chápána jako jednotlivost? (Obecnost však rovněž předpokládá mnohost: abychom mohli vytknout nějakou vlastnost, nějaký znak apod. jako „obecný“, musíme předpokládat mnohost „jednotlivin“, které se touto vlastností či tímto znakem vyznačují, tj. navzájem se podobají). Každý celek je jednotlivostí, ale nemusí být jedinečný, nýbrž může vedle sebe mít množství podobných celků. To, čím se sobě takové celky podobají, je jejich „obecným“ rysem, charakterem, vlastností. Celek se nestává celkem tím, že je jedinečný a tedy v ničem (nebo v něčem) nepodoben jiným, nýbrž tím, že je „jeden“. Na druhé straně však i tam, kde je podobnost určitých celků obrovská, nemusí tím být (a skutečně není) narušena jedinečnost každého z nich. Ovšem takováto jedinečnost je pouze nepravá resp. je nižšího řádu (každý atom vodíku resp. každé jádro vodíku, navzdory obrovské podobnosti s jinými jádry vodíku – i když to vše záleží na naší rozlišovací schopnosti – je jedinečný v tom smyslu, že na témž místě v témž čase nemůže být víc než právě jeden jediný atom resp. jedno jediné jádro tohoto atomu; ovšem umístění v čase a prostoru, tj. situovanost, není v pravém smyslu vlastností, v našem případě vlastností určitého jádra – už jenom proto, že tato jeho situovanost se proměňuje). Nicméně k jednotlivým atomům nemáme náležitý přístup, takže předpoklad „totožnosti“ všech atomů téhož druhu je v nejlepším případě jen metodický či praktický, ale nikoli nepochybný a nezpochybnitelný. Obecná zkušenost s „věcmi“, zejména pak živými (tj. živými bytostmi) nám říká, že dokonalá „identita“ v tomto světě neexistuje. Takže je „jedinečné“ vlastně vůbec všechno jednotlivé. Jsme ovšem zvyklí tomuto druhu jedinečnosti nevěnovat náležitou pozornost, pokud nejde o lidi, o známé, tedy o konkrétního člověka.
(Písek, 130629-2.)

Ladislav Hejdánek (2013)

Ze zkušenosti víme, že věci (skutečnosti) se nám „ukazují“ jako jednotlivé, a to i když se zároveň vždycky „ukazují“ spolu s jinými a tedy v určitých souvislostech. Tzv. „jednotlivost“ různých věcí (skutečností) je však také různá: některé souvislosti se nám jeví jako nahodilé, jiné jako naprosto nezbytné, a některé také jako více nebo méně pravděpodobné. Latinské slovo „individuum“ znamená to, co je „nedělitelné“. To může vést k četným nesnázím a omylům, neboť dříve nebo později zjistíme, že téměř všechno, co se jeví jako jednotlivé, lze dělit (např. rozbít na několik kusů). Ale ne vždy je výsledkem takového rozbití či rozdělení jen vznik několika dalších, menších „jednotlivin“, podobných té původní. Kámen nebo cihlu můžeme rozbít, a výsledkem je několik menších kamenů a nebo několik kusů cihly. Někdy opravdu potřebujeme několik menších kamenů, ale kusy cihel nám většinou k ničemu nejsou. Když však „rozbijeme“ (rozřežeme, rozsekáme) nějaký organismus, třeba strom nebo zvíře, výsledkem je cosi zcela odlišného, totiž záhuba či zničení onoho stromu nebo zvířete. Někdy i to může být užitečné, např. když řezník porcuje zabité zvíře na díly a na maso, ale tím není smazán onen zásadní výsledek, totiž uhynutí resp. zabití zvířete. V jistém smyslu i taková kýta je jednotlivina, ale je to zcela jiný druh jednotliviny než původní zvíře, ještě živé. Zvíře (jako ostatně téměř většina organismů) je „nedělitelné“ v tom smyslu, že není dělitelné bez zásadní ztráty, totiž živé integrity, jímž se zvíře jako celek vyznačovalo. Strom nebo zvíře jsou „celkem“; celek je nedělitelný v tom smyslu, že po rozdělení (rozsekání) přestává být celkem. To neznamená, že nemůže být rozbit, rozsekán na něco menšího. Ale zatímco kámen může být rozbit na menší kameny, organismus nemůže být rozsekán na menší organismy (výjimky jako schopnost regenerace rozsekaného nezmara zatím nechme stranou; malý kámen nikdy nedoroste na větší, pokud nejde o „růst“ krystalický).
(Písek, 130529-1.)