Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Karel Floss (2011)

... A dál říká [Ratzinger – lvh], že nad tím je třeba se zamyslit, tím by se mnoho prohrálo, a je naopak třeba jít do hloubky.
Co ale mezitím udělal? Povolil znovu starou latinskou liturgii. Tvrdí, že je třeba se vrátit k církevním otcům, kteří jsou svatým pětisetletím, od Krista do Augustina. On tomu říká sacrum quinque saeculum, pět svatých staletí, kdy se spo/141/jili, ale nejenom historicky, nýbrž navždy pragmaticky, Kristus s Platónem, tedy Řecko s křesťanstvím a židovským odkazem.
Ale to je dobře, ne? Návrat k otcům.
To je dobře. Lidé, jako u nás Hejdánek, Trojan a další, dělají všechno pro to, aby se to rozpojilo, aby bylo řecké pojmosloví upozaděno. A tomu trochu – a teď pozor! – nahrává Küng, v duchu osvícenství a dalšího pokroku, taky Nietzscheho, Heideggera a dalších v tom smyslu, že toto pozdější řecké pojmosloví zatemňuje pravý odkaz křesťanství. Když si přečteš Trojanovu knihu „Ježíšův příběh – výzva pro nás“, je tam jako první cíl uvedeno zbavit se metafyziky. Má to ovšem souvislost s Hejdánkovým pojetím nepředmětného myšlení, ale zatím je to všechno zřejmě nedomyšlené.
Nepředmětné myšlení mi ovšem vždycky přišlo jako krajně nešťastný kocept, když to řeknu jemně.
Jo, já vím. Takže prostě ...
Na druhou stranu ta teze ohledně metafyziky a že Řekové osemenili křesťanství filosofií, to jsou přece strašně staré námitky. To už se tady říkalo stokrát: že na vině je už Pavel, co Pavel, dokonce už Jan Evangelista, pak řečtí církevní otcové, potom Augustin a další a další.
V jejich pohledu jde o to, vysledovat, z čeho všeho je třeba vysvléct křesťanskou zvěst, aby byla ta pravá, aby zněla správně ... A teď se dostávám k jádru: ...
(Bůh vždycky zatřese stavbou, (rozhovor se Sylvou Fischerovou), Vyšehrad, Praha 2011, str. 140-41.)

Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1807)

Co je vůbec známé, je právě proto, že je známé, nepoznáno. Je nejobvyklejším sebeklamem i klamáním druhých, předpokládáme-li při poznávání něco jako známé a strpíme-li, aby se to tak předpokládalo; při všem mluvení kolem věci se takové vědění nehne z místa a neví, jak na tom jest. Subjekt a objekt atd., bůh, příroda, schopnost rozvažování, smyslovost atd. berou se bez prohlídky za dobře známý a platný základ a tvoří pevné orientační body, z nichž vycházíme a k nimž se vracíme. Pohyb prochází mezi nimi, nehybnými, sem a tam a odbývá se tedy jen na jejich povrchu. Tak spočívá též chápání a zkoumání v tom, že se ověřuje, zdali každý to vše nachází ve své představě, zda se mu to tak zdá a zda je mu to známo či ne.
(2098, Fenomenologie ducha, př. J. Patočka, Praha 1960, str. 68.)

Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1807)

Denken? Abstrakt? – Sauve qui peut! Rette dich, wer kann! So höre ich schon einen vom Feinde erkauften Verräter ausrufen, der diesen Aufsatz dafür ausschreit, daß hier von Metaphysik die Rede sein werde. Denn Metaphysik ist das Wort, wie abstrakt und beinahe auch Denken, ist das Wort2, vor dem jeder mehr oder minder wie vor einem mit der Pest Behafteten davonläuft.
...
--------------------
² W: „Denken das Wort ist“ – Ms. „Denken ist das Wort“.
(Wer denkt abstrakt? in: 6952, Jenaer Schriften, Suhrkamp 21990, Werke 2, S. 575.)

Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1807)

Již analysa představy, jak se obvykle prováděla, nebyl ničím jiným než zrušením formy obeznámenosti, kterou představa má. Rozbor představy v její původní prvky znamená, že ... Ale toto odloučení, toto neskutečno samo je bytostný moment; neboť konkretum se pohybuje jen z toho důvodu, že se rozkládá a činí se neskutečným. Činnost rozlučovací je síla a práce schopnosti rozvažování, oné nejpodivuhodnější a největší, ba dokonce absolutní moci. Kruh, který uzavřen odpočívá v sobě a který jako substance podpírá své momenty, je vztah bezprostřední, a nebudí tedy podiv. Ale že případek jako takové, oddělen od svého obvodu, že to, co je vázáno a je skutečné pouze ve své souvislosti s odlišným, nabývá vlastního jsoucna a oddělené svobody, /69/ toť nesmírná moc záporna; je to energie myšlení, čistého já. Smrt – chceme-li tak nazvati onu neskutečnost – jest to nejstrašlivější, a udržeti to, co je mrtvé, vyžaduje největší síly. Krása, jež nemá sílu, nenávidí rozvažování, poněvadž rozvažování na ní chce něco, co tato krása nesvede. Leč nikoli život, který se leká smrti a zachovává se čistým od vší zkázy, nýbrž život, který umí vydržet smrt a v ní se udržeti, jest život ducha. Nabývá své pravdy jen pod podmínkou, že b absolutní rozervanosti najde sama sebe. Touto mocí není jako činnost kladná, jež nepřihlíží k zápornu (jako když o něčem říkáme, že to nic není nebo že to je nesprávné, načež jsme s tím hotovi a přecházíme od toho pryč k něčemu jinému); nýbrž je touto mocí pouze pod podmínkou, že pohlíží zápornu do tváře, že u něho prodlévá. Toto prodlévání jer ona kouzelná moc, která záporno převrací v bytí. – Je to táž moc, která byla shora nazvána subjektem, jenž tím, že ve svém živlu dává jsoucno pouhému určení, překonává abstraktní bezprostřednost, tj. takovou, která pouze jest, a tím je pravou substancí, jsoucnem či tou bezprostředností, která nemá zprostředkování mimo sebe, nýbrž která jím jest.
(2098, Fenomenologie ducha, př. J. Patočka, Praha 1960, str. 68-69.)

Ladislav Hejdánek (1970)

Křesťanství, křesťanská zvěst ovšem nemůže být počátkem, zdrojem filosofie, nemůže se stát výchozí pozicí filosofie, protože v sobě fakticky určité filosofické či předfilosofické prvky již obsahuje. Tyto prvky jsou tak málo závazné (i pro věřícího křesťana) jako přírodovědecké, historické (dějinné) nebo vůbec světonázorové momenty, které v křesťanství jsou; mohou být dějinně zařazeny i klasifikovány, popsány atd. Tyto prvky mohou být předmětem filosofícké kritiky, ale nemohou být považovány za normu filosofie, ani „křesťanské“ filosofie. Z toho vyplývá: žádná, ani sebekřesťanštější filosofie není a nemůže být původně křesťanská, tj. nemá i nemůže mít jednou provždy své definitivní zakotvení a místo 'křesťanské zvěsti. Z historické zkušenosti víme, jak často stály tzv. křesťanské kategorie dokonce po dlouhá staletí v největším napětí s vlastním kérygmatem a že mohly být nahrazeny teprve ve chvíli, kdy byly objeveny jiné, přiměřenější. Křesťanská filosofie nemůže být proto založena tak, že bychom navázali na filosofické prvky, kterých už jednou bylo k interpretaci kérygmatu použito a které jsou v některých případech identifikovatelné i v Písmu totéž platí o prvcích kritiky filosofie, dobově podmíněných stejně jako filosofické prvky, proti nimž se obracejí). Naopak je filosofie povolána k tomu, aby tyto prvky odhalovala, identifikovala, historicky zařadila a hodnotila, aby tak napomohla plastičtějšímu porozumění tomu, co je v křesťanské zvěsti podstatné.
Filosofie také nemůže svou křesťanskost konstruovat; nemůže konstruovat filosofickými prostředky ani některé partie křesťanského učení, ani podezdívku, na níž by kérygma mohlo spočinout, z níž by pak myšlenková stavba křesťanského učení mohla vyrůstat. To je jen pozitivní pojetí „přirozenosti“ nebo jeho obdoba. Podstata filosofie je hermeneutická: filosofie promyšlenou stavbou celé své teorie, celého svého myšlenkového aparátu usiluje vždy postihnout něco, co není filosofickou konstrukcí, ale v čem je zakotven smysl filosofického podnikání. Ne tedy konstruovat, vy¬tvářet, formovat, ale postihnout, pojmout, porozumět, zmocnit se (ve smyslu přijmout moc) a sloužit (tj. tuto moc uplatnit správným směrem) – to je cílem i podstatou filosofie. Nepřehlédnutelnou součástí této hermeneutické funkce je ustavičná kontrola sebe samé, reflexe, vždy znovu zkoumající povahu a základ filosofického podniku samotného. Proto také již počátek „křesťanské“ filosofie musí být filosofický, musí to být filosofie. Již na začátku jsme řekli, že neexistuje žádná mimofilosofická instance, která by filosofii zakládala. Není to nic v křesťanství ani nic z toho, co je obsahem křesťanské zvěsti, co by zakládalo filosofii jako takovou. Z křes¬ťanství, ba dokonce ze samotné víry žádná filosofičnost nevyplývá; křesťanství k filosofii samo ze svých zdrojů nevede. Proto žádná filosofie nemůže být označena jako křesťanská na základě nějaké legitimace o původu, zdrojích a poslání této formy systematické reflexe.
(Filosofie a víra, habilit. práce, tiskem in: Filosofie a víra, Praha 1990, str. 86-87.)