Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

()

Nihil enim est … veritatis luce dulcius. (Cicero Acad. ad Varronem II, 10, 31)
Simplex ratio veritatis. (Cicero, De or. I, 53, 229)
Veritatis simplex oratio est. (Seneca, Ep. 49, 12)
Patet omnibus veritas. (Seneca, Ep. 33, 11)
Satis diserte pro se loquitur veritas. (Publius Syrus, Sent. S. 50)
O magna vis veritatis, quae contra hominum ingenia, calliditatem, sollertiam contraque fictas omnium insidias facile se per se ipsa defendat! (Cicero, Cael. 26, 63)
Veritas temporis filia est. (Gellius, Noct.Att. XII, 11, 7)
Veritatem dies aperit. (Seneca, De ira II, 22, 2)
Vulgoque veritas iam attributa vino est. (Plinius st., Nat XIV, 22 (28), 141)
Quam nocet saepe verum dicere! (Phaedrus, Fab. Appendix 15)
Veritas odium parit. (Ausonius, Ludus, Bias 3)
Vulgus veritatis pessimus interpres. (Seneca, Vit 2, 1)
Veritatem laborare nimis saepe aiunt, exstingui numquam. (Livius, Urb. XXII, 39, 19)
Errore enim veritas originis non amittitur. (Ulpianus, Dig. L, 1, 6)
Veritas visu et mora, falsa festinatione et incertis valescunt. (Tacitus, Ann. II, 39)
Nimium altercando veritas avertitur. (Publius Syrus, Sent. N. 40)
(citováno ex: 6556, Moudrost starých Římanů, Praha 1990, str. 43 nn. – tam jsou i české překlady)

Friedrich Nietzsche (1884-1885)

Heil euch, biedere Engländer
Eurem Darwin heil, verständ er
Euch so gut wie als sein Vieh!
Billig ehrt ihr Engeländer
Euren Darwin hoch, verständ er
Auch nicht mehr als Zucht von Vieh.
Heißt die Majestät verletzen
Majestatem genii !
Nur – zu Goethen ihn zu setzen
28 [46]
(Nachgelassene Fragmente, in: 4581, Sämtliche Werke 11, Colli-Montinari, München 1980, S. 308 u. 333.)

A. Halder – M. Müller (1988)

existenziell (lat.), das unmittelbare Dasein eines Einzelnen, bestimmten Menschen betreffend, im Unterschied zu existenzial = (fundamental-)ontologisch zum Dasein des Menschen als solchem gehörig.
(6920, Philosophisches Wörterbuch, Freiburg etc. 1993 [11988], S. 86.)

Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1807)

Es ist nun zu sehen, welche Gestalt das Innere und Äußere in seinem Sein hat. Das Innere als solches muß ebensosehr ein äußeres sein und eine Gestalt haben wie das Äußere als solches; denn es ist Gegenstand oder selbst als seiendes und für die Beobachtung vorhanden gesetzt.
(2239, Phänomenologie des Geistes, ed. Hoffmeister, Leipzig 51949, S. 199.)

Ladislav Hejdánek (2011)

Myšlenka, že metafyzika není jen záležitostí minulosti (a že tedy je možno a dokonce nutno se nejen bez ní obejít, ale dokonce ji usilovně potírat), ale že musí projít jakýmsi „vzkříšením“, se mi nejeví jako plně vystihující naši myšlenkovou situaci. Především je třeba si vyjasnit, jaký obsah a význam dáváme slovu „metafyzika“; je charakteristické, že ti, kde metafyziku usilovně odmítají a popírají, jsou vždy znovu přistihováni, jak je jejich myšlení neseno docela určitou „metafyzikou“, a navíc velmi nekultivovanou, protože neuvědomělou. Ale je tu ještě jiný neméně důležitý moment: termín „metafyzika“ nebyl původně ražen jako filosofický koncept, nýbrž jako pomocný termín knihovnický; filosoficky byl interpretován teprve dodatečně, a to s velkým zpožděním. A proto také nebyl a ani nemohl být interpretován v aristotelském duchu, ale v některých ohledech dokonce vysloveně proti etymologickým konotacím příslušných starších slov (s významy ještě předfilosofickými), zejména fysis, ale i meta). Křísit dnes „metafyziku“ nelze ani s odvoláním na Aristotela, ale ani na pozdější, zejména středověké, scholastické chápání; a už vůbec ne tu, kterou zavrhovali a odmítali myslitelé novověcí a tzv. moderní. Protože však ony „návraty“ nejsou možné – a ani by nedávaly dost smysl – je třeba považovat sám termín „metafyzika“ za uvolněný a pokusit se mu dát význam, který by dnes mohl obstát. To však v žádném případě nelze chápat jako nějaké „vzkříšení“ něčeho, co už předtím upadlo a odumřelo, nýbrž jako zcela nový pokus, postavený na nových základech a respektující novou myšlenkovou, konkrétně filosofickou situaci na konci 20. a počátku 21. století.
(Písek, 110823-2.)