Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1807)

Již analysa představy, jak se obvykle prováděla, nebyl ničím jiným než zrušením formy obeznámenosti, kterou představa má. Rozbor představy v její původní prvky znamená, že ... Ale toto odloučení, toto neskutečno samo je bytostný moment; neboť konkretum se pohybuje jen z toho důvodu, že se rozkládá a činí se neskutečným. Činnost rozlučovací je síla a práce schopnosti rozvažování, oné nejpodivuhodnější a největší, ba dokonce absolutní moci. Kruh, který uzavřen odpočívá v sobě a který jako substance podpírá své momenty, je vztah bezprostřední, a nebudí tedy podiv. Ale že případek jako takové, oddělen od svého obvodu, že to, co je vázáno a je skutečné pouze ve své souvislosti s odlišným, nabývá vlastního jsoucna a oddělené svobody, /69/ toť nesmírná moc záporna; je to energie myšlení, čistého já. Smrt – chceme-li tak nazvati onu neskutečnost – jest to nejstrašlivější, a udržeti to, co je mrtvé, vyžaduje největší síly. Krása, jež nemá sílu, nenávidí rozvažování, poněvadž rozvažování na ní chce něco, co tato krása nesvede. Leč nikoli život, který se leká smrti a zachovává se čistým od vší zkázy, nýbrž život, který umí vydržet smrt a v ní se udržeti, jest život ducha. Nabývá své pravdy jen pod podmínkou, že b absolutní rozervanosti najde sama sebe. Touto mocí není jako činnost kladná, jež nepřihlíží k zápornu (jako když o něčem říkáme, že to nic není nebo že to je nesprávné, načež jsme s tím hotovi a přecházíme od toho pryč k něčemu jinému); nýbrž je touto mocí pouze pod podmínkou, že pohlíží zápornu do tváře, že u něho prodlévá. Toto prodlévání jer ona kouzelná moc, která záporno převrací v bytí. – Je to táž moc, která byla shora nazvána subjektem, jenž tím, že ve svém živlu dává jsoucno pouhému určení, překonává abstraktní bezprostřednost, tj. takovou, která pouze jest, a tím je pravou substancí, jsoucnem či tou bezprostředností, která nemá zprostředkování mimo sebe, nýbrž která jím jest.
(2098, Fenomenologie ducha, př. J. Patočka, Praha 1960, str. 68-69.)

Friedrich Nietzsche (1884-1885)

Heil euch, biedere Engländer
Eurem Darwin heil, verständ er
Euch so gut wie als sein Vieh!
Billig ehrt ihr Engeländer
Euren Darwin hoch, verständ er
Auch nicht mehr als Zucht von Vieh.
Heißt die Majestät verletzen
Majestatem genii !
Nur – zu Goethen ihn zu setzen
28 [46]
(Nachgelassene Fragmente, in: 4581, Sämtliche Werke 11, Colli-Montinari, München 1980, S. 308 u. 333.)

A. Halder – M. Müller (1988)

existenziell (lat.), das unmittelbare Dasein eines Einzelnen, bestimmten Menschen betreffend, im Unterschied zu existenzial = (fundamental-)ontologisch zum Dasein des Menschen als solchem gehörig.
(6920, Philosophisches Wörterbuch, Freiburg etc. 1993 [11988], S. 86.)

Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1807)

Es ist nun zu sehen, welche Gestalt das Innere und Äußere in seinem Sein hat. Das Innere als solches muß ebensosehr ein äußeres sein und eine Gestalt haben wie das Äußere als solches; denn es ist Gegenstand oder selbst als seiendes und für die Beobachtung vorhanden gesetzt.
(2239, Phänomenologie des Geistes, ed. Hoffmeister, Leipzig 51949, S. 199.)

Ladislav Hejdánek (2014)

Pochybovat je dobré, ale musí mít dobrý smysl (tj. nesmí to být jen jakési „naladění“, „nálada“, ale musí pracovat a důvody, argumenty). A co je nejdůležitější: pochybovat lze jen o něčem, a musí být jasné, o čem. Nějaké tvrzení, třeba jen navrhované, předpokládané, hypotetické, musí stát na počátku každého pochybování. A jak už nám to zkušenost přináší, toho, o čem lze pochybovat, bývá obvykle mnoho, není to jediná věc; a proto je také důležité si z toho všeho vybrat jen něco, a napříště zase něco jiného, odlišného; a výsledky pochybování je nutno si pamatovat, abycho se nepouštěli znovu do pochybování tam, kde už jsme k něčemu došli. Proto je takové pochybování vždycky vázáno na určitou situaci, jež má svou minulost, a o té musme vědět. A nejde jen o naši osobní minulost a o zkušenosti z našeho osobního pochybování, ale musíme také co možno vědět o minulosti určitého pochybování, týkajícího se nějakého určitého tvrzení, pojetí, konceptu. To je dobré jednak proto, že nemusíme podrobovat novému zkoumání a pochybování něco, o čem lze už mít jisté povědomí nebo lépe vědění z dějin, tj. z myšlení a pochybování dřívějších myslitelů; právě proto má dobrý smysl jistá obeznámenost s dějinami myšlení, s dějinami kritického pochybování, tj. s dějinami filosofie. Ale každé takové již provedení pochybování si musíme „nastudovat“, tj. musíme jím projít až do detailů, abychm mohli spolehnout na jeho výsledky do té míry, jako bychom to se vší pečlivostí prováděli a provedli sami. A protože nemůžeme, jak řečeno, pochybovat o všem najednou, musíme se rozhodnout, co ze svého pochybování – alespoň v tomto případě a alespoň prozatím – vynecháme, o čem pochybovat právě teď nebudeme. A právě toto rozhodnutí musí být provedeno nejen vědomě (tj. musíme o něm vědět, musíme si ho být vědomi), ale také zdůvodněně. A v tomto případě ono „zdůvodnění“ neznamená jen odkaz na nějaké precendenty, z nichž jakoby samo vyplývá. Musíme je právě naopak chápat jako své vlastní kritické rozhodnutí, jako svou volbu. Může to být volba dočasná, ale musíme na ní nějakou dobu stavět, musíme ji držet jako jakýsi – byť prozatímní a dočasný – „základ“ a „předpoklad“. A to je pak začátek jakési osobní „tradice“ a „svébytnosti“, na které pak můžeme (a musíme) pracovat dále, a to opět kriticky, takže takové rozhodnutí můžeme po čase i revidovat _ ale nikdy to nemůžeme udělat jen tak nahodile, na základě momentálního nápadu, ale pečkivě, důkladně, metodicky.
(Písek, 140714-1.)