Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1807)

Co je vůbec známé, je právě proto, že je známé, nepoznáno. Je nejobvyklejším sebeklamem i klamáním druhých, předpokládáme-li při poznávání něco jako známé a strpíme-li, aby se to tak předpokládalo; při všem mluvení kolem věci se takové vědění nehne z místa a neví, jak na tom jest. Subjekt a objekt atd., bůh, příroda, schopnost rozvažování, smyslovost atd. berou se bez prohlídky za dobře známý a platný základ a tvoří pevné orientační body, z nichž vycházíme a k nimž se vracíme. Pohyb prochází mezi nimi, nehybnými, sem a tam a odbývá se tedy jen na jejich povrchu. Tak spočívá též chápání a zkoumání v tom, že se ověřuje, zdali každý to vše nachází ve své představě, zda se mu to tak zdá a zda je mu to známo či ne.
(2098, Fenomenologie ducha, př. J. Patočka, Praha 1960, str. 68.)

Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1807)

Denken? Abstrakt? – Sauve qui peut! Rette dich, wer kann! So höre ich schon einen vom Feinde erkauften Verräter ausrufen, der diesen Aufsatz dafür ausschreit, daß hier von Metaphysik die Rede sein werde. Denn Metaphysik ist das Wort, wie abstrakt und beinahe auch Denken, ist das Wort2, vor dem jeder mehr oder minder wie vor einem mit der Pest Behafteten davonläuft.
...
--------------------
² W: „Denken das Wort ist“ – Ms. „Denken ist das Wort“.
(Wer denkt abstrakt? in: 6952, Jenaer Schriften, Suhrkamp 21990, Werke 2, S. 575.)

Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1807)

Již analysa představy, jak se obvykle prováděla, nebyl ničím jiným než zrušením formy obeznámenosti, kterou představa má. Rozbor představy v její původní prvky znamená, že ... Ale toto odloučení, toto neskutečno samo je bytostný moment; neboť konkretum se pohybuje jen z toho důvodu, že se rozkládá a činí se neskutečným. Činnost rozlučovací je síla a práce schopnosti rozvažování, oné nejpodivuhodnější a největší, ba dokonce absolutní moci. Kruh, který uzavřen odpočívá v sobě a který jako substance podpírá své momenty, je vztah bezprostřední, a nebudí tedy podiv. Ale že případek jako takové, oddělen od svého obvodu, že to, co je vázáno a je skutečné pouze ve své souvislosti s odlišným, nabývá vlastního jsoucna a oddělené svobody, /69/ toť nesmírná moc záporna; je to energie myšlení, čistého já. Smrt – chceme-li tak nazvati onu neskutečnost – jest to nejstrašlivější, a udržeti to, co je mrtvé, vyžaduje největší síly. Krása, jež nemá sílu, nenávidí rozvažování, poněvadž rozvažování na ní chce něco, co tato krása nesvede. Leč nikoli život, který se leká smrti a zachovává se čistým od vší zkázy, nýbrž život, který umí vydržet smrt a v ní se udržeti, jest život ducha. Nabývá své pravdy jen pod podmínkou, že b absolutní rozervanosti najde sama sebe. Touto mocí není jako činnost kladná, jež nepřihlíží k zápornu (jako když o něčem říkáme, že to nic není nebo že to je nesprávné, načež jsme s tím hotovi a přecházíme od toho pryč k něčemu jinému); nýbrž je touto mocí pouze pod podmínkou, že pohlíží zápornu do tváře, že u něho prodlévá. Toto prodlévání jer ona kouzelná moc, která záporno převrací v bytí. – Je to táž moc, která byla shora nazvána subjektem, jenž tím, že ve svém živlu dává jsoucno pouhému určení, překonává abstraktní bezprostřednost, tj. takovou, která pouze jest, a tím je pravou substancí, jsoucnem či tou bezprostředností, která nemá zprostředkování mimo sebe, nýbrž která jím jest.
(2098, Fenomenologie ducha, př. J. Patočka, Praha 1960, str. 68-69.)

Josef Tvrdý (1937)

162. Máme-li mluviti o pojmu, nutno si napřed všimnouti poměru soudu k pojmu. Stará logika se tu dostávala do nesnází, které ještě viděti na logice Fr. Krejčího, podle níž soud jest vztahem, resp. synthesou pojmů. Odtud vyplývá, že pojem jest před soudem a že tedy základním elementem logiky jest pojem. Tj. také stanovisko zakladatelů logiky Sokrata, Platona i Aristotela a vede nutně k metafysickému hledisku v logice, které vidíme např. u Hegla a Croceho. Je-li pojem před soudem, pak soud nemění nic na obsahu pojmu, nýbrž uvádí jen pojmy ve vztah. Obsah pojmů získáváme intuicí a jest evidentní. Avšak tento názor vedoucí k evidenci a intuici jest nesprávný, neboť jak ukázal H. Höffding,¹⁸ uváděním ve vztah se vztahy a pojmy mění a pojem přibírá pak obsah toho, co bylo vyzískáno soudem. Pojem nesmíme totiž ztotožňovati s logickým předmětem, který jest hypotheticky (relativně) neměnný a jehož metafysikové v logice zneužívají k zavádění metafysiky do logiky, ztotožňujíce jej s pojmem. ... Pojem není před soudem, nýbrž až po soudu. Proto konáme soudy, abychom získali přesné pojmy. Kdybychom přesné pojmy měli napřed, konání soudů by bylo zbytečné. Skutečné tvůrčí myšlení děje se v soudech, myšlení v pouhých pojmech, jak ukazují staré snahy po dělení, jež nalézáme v Platonových dialozích Parmenidu, Sofistu a Politiku, má ráz schematisování a dogmatismu. ...
- – -
¹⁸ Höffding Harald, La pensée humaine 1911.
(0004, Logika, Praha 1937, str. 84.)

Ladislav Hejdánek (2012)

Pokusíme-li se dopídit smyslu toho, co napsal ve své poznámce Walter Benjamin, musíme nejprve do textu něco vložit. (Tak se ukazuje, že z hermeneutického hlediska jde nejen o to, „najít v textu, co tam není“, ale také vložit do textu – resp. „za“ text – něco, co tam nejenom nebylo a není, ale co tam autor (nejspíš) ani nechtěl vložit, nicméně co bude fungovat jako reagens; chemické reagens totiž také ve zkoumané látce nebylo, ale pomůže nám odhalit, co v ní bylo a je.) Co to tedy může znamenat, řekneme-li, že pojmy nelze myslet (německy: Begriffe lassen sich überhaupt nicht denken)? První, co nám (bez ohledu na Benjamina) napadne, je nemyslitelnost pojmů, tj. nemožnost mínit „pojem“ jakožto „pojem“, nebo také ještě jinak: že neexistuje „pojem pojmu“, ba ani „myšlenka pojmu“. Což je ovšem nesmysl; z běžné hovorové praxe víme, že můžeme mluvit o pojmech (nebo o nějaké určitém pojmu), a že tím něco vskutku míníme, tj. že to není jen flatus vocis bez obsahu, bez významu. Pokusme se proto – v zájmu zkoumání – upřesnit nějak tu myšlenku, že nelze myslet pojem, asi tak, že tedy nelze učinit pojem míněným předmětem. To by znamenalo, že pojem musíme označit za ne-předmět. (A nesmělo by to znamenat, že „pojem“ je nic.) A můžeme jít ještě dál: německá formulace, že „Begriffe lassen sich überhaupt nicht Denon“, by znamenala asi tolik, že k bytostné povaze pojmů náleží, že se sebou nenechají zacházet jako s pouhými předměty, tj. že to nepřipustí. Protože k bytostné povaze pojmů náleží, že nejsou „pasivními“ objekty, nýbrž že je buď „nemáme“ (že nám jsou cizí a nepřístupné), nebo že na nás mají vliv, že s námi „cvičí“, že nás „vedou“ či „postrkují“ někam. To ovšem zcela odporuje tomu, co je vždy považováno za přednost pojmovosti, totiž že naše myšlení má v pojmech oporu jako v něčem pevném, k čemu je možno se vždy znovu vracet jako k „témuž“. Jestliže tedy v jednom případě jsou pojmy hybné nejenom samy, ale že vedou k hybnosti i nás a naše myšlení, zatímco na druhé straně jsou považovány za tak pevné, že přetrvají věky (např. pravoúhlý trojúhelník Thaletův nebo Pythagorův je stále týž, i když jej míníme dnes po dvou a půl tisících letech), je zřejmé, že pokaždé míníme něco jiného. Proto je na místě obojí rozlišit a užívat i jiných termínů: jako „pojem“ označíme (pojmenujeme) to „hybné“, co působí i na hybnost našich myšlenkových aktů, zatímco to pevné, k čemu se „pojem“ vztahuje tak, že je ponechá týmž (resp. že umožní, aby jako totéž bylo „rekonstruováno“ a tím aktualizováno právě jako „totéž“, pojmenujeme jako „intencionální předmět“ (tj. konstruovaný objekt, tedy myšlenkový model).
(Písek, 120125-1.)