Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1807)

… Die Kraft des Geistes ist nur so groß als ihre Äußerung, seine Tiefe nur so tief, als er in seiner Auslegung sich auszubreiten und sich zu verlieren getraut. …
(2239, Phänomenologie des Geistes, Leibzig 51949, S. 15 – Vorrede.)

Lucius Annaeus Seneca (-5 - +65)

Epistula LXXVIII.
Toto contra ille pugnet animo; vincetur, si cesserit, vincet, si se contra dolorem suum intenderit. Nunc hoc plerique faciunt, adtrahunt in se ruinam, cui obstandum est. Istud quod premit, quod inpendet, quod urget, si subducere te coeperis, sequetur et gravius incumbet; si contra steteris et obniti volueris, repelletur. …
[Let such a man fight against them with all his might: if he once gives way, he will be vanquished; but if he strives against his sufferings, he will conquer. As it is, however, what most men do is to drag down upon their own heads a falling ruin which they ought to try to support. If you begin to withdraw your support from that which thrusts toward you and totters and is ready to plunge, it will follow you and lean more heavily upon you; but if you hold your ground and make up your mind to push against it, it will be forced back. …]
(…., Ad Lucilium Epistulae morales, London 1970, p. 190 / 191.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Thrasylos prý – podle Diogéna Laertského – byl autorem výroku: „Řeč je stínem činu.“ (4291, str. 66.) S mnohem větším oprávněním bychom mohli říci, že „text“ je „stínem řeči“ (přesněji promluvy). O čem však v žádném z těchto tří případů nelze pochybovat, je nutno jak čin, tak řeč (promluvu) – a ovšem také text interpretovat, správně vyložit v příslušných souvislostech, v kontextu, a to hned dvojím. Jednak tak, aby původní kontext činu (nebo promluvy či zápisu promluvy resp. myšlenky) nebyl narušen nebo dokonce nahražen jiným, zejména však aby vše bylo právě interpretací zapojeno do nového kontextu, totiž porozumivého a vhodného k porozumění. A protože není mezi tím vším vlastně zásadního rozdílu, protože také „slovo je čin“ (a tedy „promluva je čin“), musíme uzavřít, že řeč (promluva) je jen někdy pouhým „stínem činu“, ale jindy se může sama stát mocnějším činem než jakýkoli fakticky provedený čin, neboť může vést nikoli k jednomu konkrétnímu činu, ale k mnoha činům, a to k mnoha činům mnohých, neboť promluva je schopna oslovit mnohé daleko spíše než jeden konkrétní čin. Což ovšem vůbec neznamená, že každá promluva je něčeho takového schopna, že každá promluva je „čin“ (ostatně ani každý čin není takovým opravdovým „činem“).
(Písek, 080507-2.)

Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1816)

Co je však třeba říci blíže k těmto úvahám, je především již to, že, ať by se sebevíce lišily, přece mají všechny filosofie to společné, že jsou filosofií. Kdo by tedy studoval či měl nějakou filosofii, pak jestliže to je filosofie, měl by tím přece filosofii. ...
(1667, Úvod k dějinám filosofie, př. K. Slavík, Rovnost, Praha 1952, str. 29.)

Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1816)

...
Naproti tomu dějiny filosofie neukazují ani trvání prostějšího obsahu, k němuž se nic nepřipojuje, ani pouhý proces poklidného přidávání nových poznatků k těm, jichž už bylo dosaženo; nýbrž zdá se, že nám spíše předvádějí pouze neustále se obnovující proměny celku, které nakonec nejsou již spjaty ani společným cílem. Naopak se vytrácí právě sám abstraktní předmět, rozumové poznání, a budova této vědy se nakonec musí rozplynout tak jako domýšlivost a zjalovělé jméno filosofie.
(1667, Úvod k dějinám filosofie, př. K. Slavík, Rovnost, Praha 1952, str. 24.)