Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Gerhard Krüger (1949)

So ist und bleibt die Geschichte unser größtes Problem. Wir können nicht umhin, nach ihrem Sinn und Wesen zu fragen, solange wir überhaupt als Menschen existieren. Das hat die Philosophie der Existenz aus der Not heraus mit absoluter Klarheit erkannt und bestätigt. Der Verzicht auf Sinn wäre das Ende: Selbstmord oder Wahnsinn, und selbst das wäre nur mit Fragmenten von Sinn, also in einer sinnlosen Halbheit möglich. Wenn also die Behauptung von Sinn in Geschichte und Gegenwart nur .in der Weise möglich ist, daß. wir im Stande .einer metaphysischen Notwehr verharren, wenn wir also Sinn nur behaupten, obwohl es an sich vielleicht gar keinen gibt, dann entsteht die Frage, ob das Denken der Zukunft nicht einen ga»z anderen Weg einschlagen muß als den, der uns in die ausweglose Enge der Gegenwart hineingeführt hat.
Aber gibt es für das Denken als solches überhaupt einen anderen Weg? Oder zeigt uns dieses dunkelste Problem, daß wir tost glauben müssen? Es geht ja offenbar wirklich über unseren menschlichen Horizont, zu begreifen, was Geschichte eigentlich ist. Unser eigenes Dasein ist in seinem beständigen Scheitern so rätselhaft, daß wir die Lösung vielleicht wirklich, von der anderen Seite, nämlich von der undurchschaubaren Übermacht erwarten müssen, die uns unsere Begriffe immer wieder zerschlägt Und ist nicht eben dies die Behauptung eines Glaubens, der trotz alles Nihilismus immer noch unter uns lebendig ist? Sagt nicht der cbristlicht Glaubt, wir seien irrende, von Gott geschlagene „Sünder, und ruft er uns nicht von unserem eigenmächtigen Denken fort zu einer Offenbarung, in der Gott selbst uns die befreiende Wahrheit sagt? -Wer im Denken der Gegenwart steht, wird nicht leugnen können, daß das Christentum eine sehr ernst zu nehmende Antwort auf unsere grüßte Frage gibt. Diese Antwort könnte sich als die Wahrheit – die definitive Wahrheit – bewähren, wenn man sie glaubt.
(Die Geschichte im Denken der Gegenwart, in: Große Geschichtsdenker, Tübingen 1949, S. 243-44.)

Martin Schnabl (2008)

Rovnice popisující svět okolo nás mají jednu zajímavou vlastnost. Mohou se použít jak k předpovědi budoucnosti (ano, moderní fyzika je plně deterministická), tak i předpovědi – správněji postdikci – minulosti. Dokonce u mnoha systémů je principiálně snazší jít v čase pozpátku a dopátrat se toho, co bylo na počátku.
Vesmír, tak jak ho známe v makroskopických vzdálenostech, lze snadno popsat pomocí Einsteinových rovnic zachycujících zakřivení prostoru způsobené rozmístěním hmoty a energie v něm. Zakřivený prostor zpětně ovlivňuje chování hmoty, jedná se tedy o nelineární systém se zpětnou vazbou. Ač v některých případech lze nalézt řešení jen přibližné, a to s nejvyšším úsilím, pro vesmír jako celek na obrovských vzdálenostech, kde vypadá naprosto homogenní, je možné dobrat se výsledku velice jednoduše a většinou se s ním studenti seznámí již v prvním kurzu z obecné teorie relativity.
(Hledání konzistentní teorie, in: Národní 3 (revue AV ČR), Praha 2008, sešit 3,
str. 5 – 12 (vždy jen na horní polovině stran).

Ladislav Hejdánek (2014)

„Příčinnost“ byla zprvu myšlenkově uchopena, jak se zdá, až ve starém Řecku; v každém případě máme doklady o tom, že vzbudila nejen údiv a překvapení, ale dokonce přímo nadšení některých myslitelů; v tom smyslu můžeme mluvit o objevu kauzality. Zdá se, že nejstarší myslitelé měli za to, že kauzalita se objevuje ve světě plném chaosu, a vítali kauzální souvislosti jako počátek a základ řádu, který proniká světem nahodilých a zmatečných dějů. Není náhodou, že ještě Aristotelés zaznamenává – ovšem s kritickým odmítnutím – rozšířené tehdy představy, že o tom, co se mění, není možná žádná věda (epistémé, tedy vědění), a sám ustavuje v rozporu s touto domněnkou zvláštní teoretickou vědu, zabývající se některými jevy, charakteristickými tím, že spočívají v pohybech, tedy v různých formách změn). Od samého počátku náleželo tedy k ponětí příčinnosti to, že uprostřed změn zůstává něco, co se nemění, nebo aspoň co se nemění nahodile. Časem však nabyla myšlenka příčinnosti (kauzality) nejen na přesvědčivosti, ale jaksi na „sebevědomosti“ a začala být přeceňována. Někteří myslitelé nabyli přesvědčení, že tam, kde příčinné souvislosti neznáme či nevidíme, je to důsledkem naší nevědomosti nebo nepozornosti, našeho nedostatku vědění, ale že nakonec všechno, co se děje, má své určité příčiny, a že samo je naopak zase příčinou toho, co bude následovat. Některé potíže s tím spojené byly pak nějak pomocně řešeny vylepšování pojetí kauzality (tak např. Aristotelés zavedl 4 druhy příčin, apod.) Dnes je situace taková, že už uznáváme, že pankauzalismus neplatí, že vedle vztahů příčinných, kde můžeme přesně určit vztah mezi příčinou a následkem, najdeme ve světě také mnoho přerušení a mezer mezi kauzálními vztahy. A nedošlo k tomu nějakým pouhým kompromisem, ale na základě jakéhopsi přímo vědeckého nahlédnutí, a to v rámci teoretické fyziky (konkrétně kvantové teorie). Ačkoli „(pan)kauzalisté“ ještě zdaleka nevyhynuli a nezmizeli, najdeme dnes už i mezi fyziky takové, kteří si uvědomují, že „kdyby příroda byla zcela kauzalistická či deterministická, svět jako náš by tu vůbec nebyl a být ani nemohl“. Problém je ovšem – po mém soudu – v tom, že naprosto převažuje jakési předsudečné přesvědčení, že jedinou alternativou kauzálního vztahu je nahodilost. A protože největší potíže s přísným determinismem jsou v biologii, má to jeden závažný, takřka fatální důsledek. Od dob krátce před Darwinem a zejména od Darwina samého se v evropském myšlení prosazuje stále víc myšlenka evoluce, a to tak intenzivně a zároveň široce, že už je aplikována i v oborech, kde o životě už ani nelze mluvit, např. v astrofyzice a teoretické fyzikální kosmologii. Očekávali bychom, že biologové budou spíš připraveni na nové způsoby myšlení, neomezující se na vztahy kauzální či deterministické, ale překvapivým rozvojem astrofyziky (ruku v ruce s částicovou fyzikou) byla posílena myšlenka tzv. „nahodilosti“, která se tak stala a nadále zůstává překážkou k ledování jiných než deterministických vztahů.
(Písek, 141228-1.)

Gerhard Krüger (1949)

… das historische Denken geriet in die äußerste Krise, in der es bis jetzt noch verharrt. Ihr philosophischer Ausdruck ist der von Kierkegaard stammende Begriff der Existenz, dessen wir usn bei der Entwicklung unseres Problems schon bedient haben. Die Philosophie der Existenz, die zuerst in Deutschland von Martin Heidegger und von Karl Jaspers – und zwar von jedem auf eine gänzlich verschiedene Art und Weise – entwickelt worden ist, verbreitet sich heute auch in anderen Ländern, zumindesten in Frankreich; sie ist das jüngste Stadium des Denkens der Gegenwart.
Jetzt ist das Problem der Geschichte so dringend, so umfassend und so dunkel gerworden, daß sich der existenzielle Denker genötigt sieht, auf den bisherigen Weg zur Lösung von Grund auf zu verzichten. Da aber auch das existenzielle Denken ein autonomes, modernes Denken ist, das sich in der Geschichte am Element der souveränen Freiheit orientiert, bedeutet sein Verzicht auf den Weg Hegels den Verzicht auf eine Lösung überhaupt. Freilich wird heute immer noch, und gerade heute, nach dem Sinn gefragt: das Wort „Existenz“ zeigt an, daß es jetzt um das Ganze, um die Möglichkeit sinnvollen Daseins als Mensch geht. Aber eben indem diese Möglichkeit der menschlichen Existenz aufhört, selbstverständlich zu sein, indem sie zum Grundproblem wird, zeigt sich die Geschichte in ihrer nackten, undurchdringlichen Schicksalhaftigkeit so beängstigend wir /242/ noch nie. Kann ich überhaupt noch Mensch sein? Und wie kann ich es sein? Diese katastrophale Frage erhebt sich angesichts des Nichts, vor dem wir stehen, wenn wir in die Geschichte scheitern. Wenn aber die menschliche, von Grund auf geschichtliche Existenz ein solches Sein vor dem Nichts ist, dann hat die Geschichte als Ganzes keinen Sinn; dann muß man aufhören, vom Fortschritt und Entwicklung zu reden. Es wird jetzt Ernst damit gemacht, daß wir mitten im Strome stehen und das Ganze nicht vom erreichten Ziele aus überschauen. Allerdings könnte über Existenz und Geschichte gar nicht vernünftig nachgedacht werden, wenn wir selbst nicht schon irgendwie sinnvoll existierten, und wenn nicht auch wir durch den Gang der Geschichte selbst den Abstand von der Vergangenheit bekommen hätten, der uns im Lichte der Gegenwart zum Problem wird. …
(Die Geschichte im Denken der Gegenwart, in: Große Geschichtsdenker, Tübingen 1949, S. 241-42.)

Ladislav Hejdánek (2014)

(revize www)
Determinismus je pseudofilosofické pojetí, že každá událost nebo stav věci (včetně každého lidského rozhodnutí) je nutným následkem předchozích událostí a stavů věcí, které zároveň nemohly způsobit nic jiného.
Znamená to, že vývoj světa je dán kterýmkoli jeho momentálním stavem a příslušnými přírodními zákony. Existuje tedy v každém okamžiku pouze jedna možná budoucnost, a ta je teoreticky zcela předvídatelná. Ergo: pankauzalismus.
Je ovšem ještě jiné pojetí, které sice trvá na tom, že leccos z toho, co se děje, děje se jako determinované, ale připouští, že kromě toho, co je determinováno, se může stát a dít (odehrávat) i leccos jiného, co determinováno není. Připouští tedy možnost indeterminace, tj. neurčenosti (eventuálně nedostatečné, nejednoznačné určenosti), díky které se mohou uprostřed všeho dění objevovat i věci nové, nejen nebývalé, ale ničím a nikým neurčené; obvykle to znamená tolik jako připuštění náhody resp. mnoha náhod, mnohého, co vzniklo nebo k čemu došlo nahodile, náhodou. (A toto náhodné ovšem se může stát novým determinujícím faktorem pro další dění; problémem však i v tomto případě zůstává, v čem vlastně ona determinace spočívá.)
(Písek, 141231-1.)