Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek ()

Vzpomínáme-li dnes dokonce nekulatého, 93. výročí narození velkého českého myslitele, není to – bohužel – pro jeho velikost myslitelskou, ale pro jiné věci. Je to, žel, běžné i u jiných českých velikánů. Hus je v našich očích veliký, protože nasadil život a nechal se raději upálit, než aby odvolal své názory. Ale jeho názory už nás nezajímají. Česká spisovatelka to před lety řekla dokonce výslovně. Komenský je velký emigrant, také světově proslulý pedagog, ale jeho nejvýznamnější díla nečteme. Na Masaryka vzpomínáme jako na politika a zakladatele první republiky, ale jako myslitel nás moc nezajímá. A Jan Patočka je především mučedník odporu proti normalizačnímu režimu. Zůstanu-li jen u zmíněných českých velikánů, za všechno mluví skutečnost, že ani v jednom případě zatím nebyly vydány všechny jejich spisy. Nebýt ještě za Rakouska nakladatele Laichtera a editora Tobolky, dodnes bychom asi neměli sebrané politické spisy Karla Havlíčka, dalšího českého mučedníka, ačkoliv už jsou jen v knihovnách a nedostupné běžnému čtenáři (ten dostává jen „vybrané“, vždy podle okolností). Čím je tedy Patočka skutečně významný a nikoli pouhým reprezentatem, pouhým symbolem a postavou vytvořenou k obrazu našemu a našich momentálních potřeb a politického užitku, který se ovšem mění a posléze pomíjí?
Pro mne je Jan Patočka první český filosof, který do naší země vnesl nový styl myšlenkové práce. Tomuto stylu se musel nejprve někde naučit. Na své učitele a vzory měl štěstí. Jeho velkým učitelem byl Moravan Edmund Husserl, německý resp. německo-židovský krajan Masarykův. Toho však Patočka místy korigoval Martinem Heidegerem, aniž by ovšem příliš podlehl sugestivnímu vlivu tohoto největšího žáka Husserlova. Novému stylu tohoto myšlení, které nezasáhlo jen filosofii, ale ještě řadu dalších oborů vědeckých, se říká fenomenologické. Sám Husserl prohlásil, že fenomenologie je jen metoda, ale u mnoha jeho žáků a následovníků vidíme, jak se pokoušejí z této metody udělat celou filosofii. To sice po mém soudu není přijatelné, ale bez ohledu na to se fenomenologické myšlení stalo jedním ze dvou největších filosofických proudů našeho končícího století – tím druhým proudem je analytická filosofie. A Patočka má tu obrovskou zásluhu, že vnesl tento způsob myšlení do našich poměrů nikoli jako pouhý prostředník nebo epigon, nýbrž jako svébytný myslitel a pro mne zejména jako naprosto nesrovnatelný interpret. Tím udal vzor, nastavil míru českému myšlení, a to bez ohledu na to, zda se dáme jeho cestou nebo nikoli. Jan Patočka se tak stal úkolem a závazkem: kdo se nevyrovná s jeho myšlením, sám se odsuzuje k druhořadosti, i kdyby jakkoli nadbíhal novým módám. K prvnímu zpytování českého myslitelského svědomí či spíše jakémusi „účtování“ (neboť svědomí jest zpytovati stále) dojde za sedm let. Táži se, zda to dopadne s námi lépe než letos, kdy stopadesáté výročí Masarykova narození proběhlo téměř prázdně.
(příprava na rozhovor v rozhlase, neupotřebeno – Praha, 000529-1.)

Ladislav Hejdánek ()

V lidských dějinách došlo k řadě zcela fundamenálních vývojových proměn. Zřejmě na samém začátku se před-člověk stává člověkem prostřednictvím komplexu rituálů, neboť jimi vstupuje do zvláštního světa, který už není pouhou přírodou. Jde ovšem o rituály vynalezené (na rozdíl od rituálů, jak je nalézáme už ve světě animálním, kde jsou založeny na instinktech a na nich závislých reflexech). Mimořádného významu se časem dostalo rituálním hlasovým skřekům, které po dlouhé době kultivační přípravy daly zrod slovu, jazyku. Významnou proměnou prošla jazyková komunikace, když člověk přešel od hlasových signálů k prvním formám narativity, pochopitelně stále ještě rituálního resp. mytického charakteru. Teprve narativita dovolila onomu novému, ne-přírodnímu světu (spíše osvětí) se ustavit v jakési pseudo-integritě. Mytická vyprávění a dokonce některá zvláště významná slova si podržovala dlouho magický charakter. Člověk vědomě žil jen v tomto novém světě magických slov a jejich významů; všechno, co nemohl pominout, ale čeho si musel nějak všímat, muselo být pojmenováno a tak dostat své řádné místo ve světě jazyka. Ale časem se jeho svět stále víc komplikoval, a stále víc se komplikovaly také jeho aktivity. Mýtus neudržel s tímto vývojem krok a nedokázal všechnu tu složitost podržet v rámci své pseudo-jednoty. Tak se postupně nejrůznější aktivity, ale také souvislosti mezi těmito aktivitami a tím, co bychom z pozice vnějšího pozorovatele nazvali „reálným světem“, buď vůbec do světa mýtu nestačily zapojit, anebo po přechodném zapojení opět ze světa mýtu odpadaly. Tak došlo v rozpolcení lidského života i světa na dvojí sféru, totiž na svět sakrální, posvátný resp. svátostný na jedné straně a svět profánní na straně druhé. To byla velmi významná proměna dosavadního stavu. A na tuto novou situaci rozpolcenosti či schizoidnosti pak navázalo dvojí úsilí o její překonání a tedy o nové sjednocení. Ve staré hebrejské tradici, která vyústila v prorockou linii, šlo především o zpochybnění veškerých posvátných skutečností i aktivit tam, kde se rozcházely se srdečností vztahu k druhému člověku a s lidskými povinnostmi vůči němu. Proti posvátných kultům a kultickým praktikám všeho druhu byly v této tradici zdůrazňovány závazky vůči slabým, potlačeným a nespravedlivě poškozeným. Ve staré řecké tradici šlo o hledání nové jednoty v poznání jsoucího, zejména pak v hledání a rozpoznávání nutností. V hebrejské tradici si dobře mohlo vystačit s narativitou, ovšem ta musela být bytostně přeznačena. V řecké tradici došlo k pronikavému vynálezu pojmů a pojmovosti, což ovlivnilo na staletí evropské způsoby myšlení. (Písek, 000202-1.)

Gabriel Marcel (1968)

Role smrti je v mých dramatech naprosto prvořadá, v jistém smyslu též role nemoci; to je ostatně věc, kterou mi dost bizarně vytkl Pierre Aimé Touchard ve své knize Dionýsos: podle něj jsem nemoci a smrti vyhradil příliš mnoho místa. Přiznávám, že mě to pobavilo, protože nevěřím, že bychom kdy mohli nemoci a smrti vyhradit dosti význačné místo: tady jsme v samém srdci našeho údělu a našeho tajemství.
(7130, Paul Ricoeur – Gabriel Marcel, Rozhovory, Brno 1999, s. 39.)

Franz Kafka (1910-23)

Už nikdy psychologii !
(5618, Aforismy, př. Rio Preisner, Čs. spisovatel, Praha 1968, str. 19.)

Frank Herbert (1966)

Pochopení v něm vyvolalo současně strach a ohromení. Otočil se, došel k propusti do servisní místnosti, otevřel ji a ohlédl se na Flatteryho.
„Rádžo,“ řekl. „My nejsme vědomí.“
„Cože? Co?“ Tu se Timberlake probudil ze sna, protřel si oči a upřeně pohlédl na Bickela.
„Dosud jsme se neprobudili,“ dodal Bickel.
„Dosud jsme se neprobudili.“
Flatteryho ta slova po celou hlídku pronásledovala.
(Vyslanci do prázdna, Praha 2005, str. 156.)