Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2009)

Místo povídání o „sloužení“ a o „službě“ je možná srozumitelnější, když budeme mluvit o odpovědnosti. Tam lze zřetelněji rozlišit, kdy jsme odpovědni za něco nebo za někoho, a kdy jsme odpovědni před něčím nebo někým. A zároveň je mnohem názornější a přehlednější, že jde vždy o odpovědnost v určité situaci, v nějaké věci, záležitosti, že nejde a nemůže jít o odpovědnost všestrannou, za všechny a za všechno (to ostatně vlastně nemohlo nikdy platit ani v případě služebničení, nevolničení a otročení). Proto formulace „odpovědnost za svět“ je rozhodně přehnaná, vyhnaná do extrému; přesto však má někdy legitimní smysl, když dochází k tomu, že důraz na situačnost je záminkou k omezování a zužování rozsahu odpovědnosti, tj. k nějakému stanovení mezí, za nimiž už naše (má) odpovědnost jakoby končí. (Klasickým příkladem je jakási subordinace odpovědností ve smyslu „dělal jsem jen to, co bylo mou profesní povinností, co mi bylo nařízeno někým, jehož odpovědnost byla vyšší“.)
(Písek, 100827-2.)

Jan Patočka (1975)

Vznik tohoto moderního (neplatónského) racionalismu je složitý. Dalekosáhlý význam v něm má nedořešenost problému, který převzala křesťanská epocha od antiky : překonání každodennosti a orgiasmu. Platónské řešení bylo zavrženo křesťanskou theologií, ale tato theologie sama přijala dalekosáhlé prvky tohoto platónsky zahájeného řešení. /110/
Platónský racionalismus, platónská snaha podřídit i samu odpovědnost předmětnosti působí v podzemí křesťanského pojetí dále. Theologie sama spočívá na „přirozeném“ fundamentu a „nadpřirozené“ se chápe jako naplnění „přirozeného“.
Distance vůči „přírodě“, která již není tím, v čem člověk stojí, nýbrž od čeho je oddělen svým jediným bezprostředním vztahem, vztahem k Bohu, umožňuje nyní pohled na tuto „přírodu“ jako na „objekt“.
(Kacířské eseje …, in: 7190, Péče o duši III, Praha 2002, str. 109-10.)

Jan Patočka (1970)

Reflexe, o které tu je řeč, nemůže být nesporně reflexí prostě konstatující, … Reflexe je ovšem určena k tomu, aby viděla v přítomnosti to, co má tendenci nám unikat. Proto patří k jejímu smyslu opravdu danost, přítomnost viděného. Bylo by však nepřesné redukovat reflexi na pouhou danost, pouhou jistotu viděného. K danosti toho, čím jsme a jako co se musíme spatřovat, abychom od svých možností faktických mohli přejít ke své možnosti pravé (kde nejsme v područí svých nahodilých, faktických zájmů – zaujetí), patří zodpovědnost za to, čím jsem dosud byli a čím hodláme být. Ani naše přítomnost, to, co na soběmůžeme konstatovat, se nevymyká tomuto zákonu časového napětí, které pochází z žití v možnostech, jímž podstatně jsme.
Není tedy možné najít ani podstatné struktury vlastního života, není možné pochopit, co je vlastní já, odhlédneme-li od této jeho bytostné historičnosti, bytostné možnosti a odpovědnosti a redukujeme-li je na čistý předmět. Redukcí na předmět jistého uchopení je však celý kartezianismus. Kartezianismus je fascinován …
(3681, Přirozený svět v mediaci svého autora po třiatřiceti letech, in: Přirozený svět jako filosofický problém, Praha 21970, str. 162.)

Hans Driesch (1924)

Slovem bůh označujeme ten pojem, který jakožto pojem svou logickou podstatou v sebe zahrnuje logickou podstatu všech skutečné[skutečnost] pokrývajících pojmů, tak jako pojmová podstata kuželosečka (v sebe zahrnuje) logickou podstatu paraboly, kružnice, elipsy a hyperboly. Pojem bůh je tedy myšlen jako „nerozvinutý, ale rozvinutí schopný pojem“ (byt obsahově ještě neurčený), neboť nerozvinutými, ale rozvinutí schopnými pojmy mají být míněny takové pojmy, které, tak jako matematické, jakožto rody v sobě skrytě zároveň nesou [obsahují] druhy.
Předmět „Bůh“ by pak byl tím skutečným předmětem, který v sobě obsahuje možnost existence všech skutečných předmětů ve všech fázích skutečného [skutečnosti], časového i bezčasého, jakož i zákon posloupnosti oněch fází, a který onu možnost převádí do skutečnosti.
Tento pojem boha můžeme formovat (utvářet), jak si přejeme. Otázka po „Boží existenci“ je však tato: existuje a nakolik existuje tímto pojmem boha míněný nejvýš skutečný předmět Bůh?
--------------------
*) Ordnungslehre, 2. vyd., str. 133 a j.
(1573, Metaphysik, Breslau 1924, S. 88-89.)

Hans Driesch (1924)

Wir bezeichnen mit dem Worte Gott denjenigen Begriff, welcher als Begriff, seinem logischen Wesen nach, das logische Wesen aller das Wirkliche deckenden Begriffe so in sich umfaßt, wie das Begriffswesen Kegelschnitt das logische Wesen von Parabel, Kreis, Ellipse und Hyperbel. Der Begriff Gott wird also als „unentwickelter entwickelbarer Begriff“ gedacht (obschon nicht eigentlich inhaltlich gesetzt), denn unentwickelte entwickelbare Begriffe sollen solche Begriffe heißen, welche, wie die mathematischen, als Gattungen die Spezies gleichsam verborgen in sich tragen*).
Der Gegenstand „Gott“ wäre derjenige wirkliche Gegenstand, welcher die Möglichkeit der Existenz aller wirklichen Gegenstände in allen Phasen des Wirklichen, zeitlichen wie zeitlosen, sowie das Gesetz der Abfolge jener Phasen in sich enthält und jene Möglichkeit in Wirklichkeit umsetzt.
Den Begriff Gott können wir formen, wie wir es wünschen. Die Frage nach der „Existenz Gottes“ ist vielmehr diese: Existiert und inwiefern existiert der durch einen Gottesbegriff gemeinte höchstwirkliche Gegenstand Gott?
--------------------
*) Ordnungslehre, 2. Aufl., S. 133 und sonst.
(1573, Metaphysik, Breslau 1924, S. 88.)