Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Hans-Georg Gadamer (1978)

Na tomto základě obraťme nyní pozornost k tomu poslednímu, co právě v diskusi soudobé filosofie vystoupilo úplně do popředí a co se dá pojmy předmětnosti a zpředmětnění také uchopit jen s velikým násilím – totiž k fenoménu řeči. Zdá se mi, že řeč je jedním z nejpřesvědčivějších fenoménů nepředmětnosti, neboť dějový charakter mluvení charakterizuje právě bytostně sebezapomnění. Je v tom vždy už kus technického znetvoření, když moderní tematizace řeči v ní vidí jen instrumentárium, znakový systém, arzenál komunikačních prostředků, jako kdybychom tyto nástroje či prostředky mluvení, slova a vazby měli jakoby v zásobě a pouze je aplikovali na to, s čím se setkáváme. Tady má řecký protějšek odzbrojující evidenci. Pro řeč neměli Řekové vůbec žádné slovo. Měli jen slovo pro jazyk, který vyvolává zvuky – glótta – a slovo pro to, co jazyk sděluje: logos. Logos staví před oči přesně to, k čemu je vnitřní sebezapomenutost řeči bytostně vztažena, totiž ten mluvením evokovaný, do přítomnosti vyzvednutý, díky mluvení disponovatelný a komunikativně sdělitelný svět sám. V mluvení o věcech jsou věci zde, v mluvení a v mluvení spolu se buduje svět a lidská zkušenost světa – a ne v nějakém zpředmětňování, jež se oproti komunikativnímu zprostředkování názorů jednoho s názory druhého dovolává objektivity a chce být věděním pro každého. Artikulace zkušenosti světa v logu, mluvení spolu, komunikativní sedimentace naší zkušenosti světa, zahrnující všechno, co si navzájem můžeme vyměňovat, tvoří jistou formu vědění, jež vedle velkého monologu moderní vědy a rostoucího potenciálu jí nasbíraných zkušeností stále ještě představuje tu druhou polovinu pravdy. Téma konfrontace moderní ideje vědy s myšlenkou řecké filosofie je tak trvale ak/114/tuální. Neboť se tu jedná o zapracování velkolepých výsledků a mocných výkonů moderní zkušenostní vědy i jejího zvládání světa do společenského vědomí, do životní zkušenosti jedince i skupiny.Toto zapracování se však nakonec nemůže zase uskutečňovat metodami moderní vědy a její cestou neustálé sebekontroly; odehrává se v praxi společenského života samého, jež musí vždy znovu do své praktické odpovědnosti zahrnovat všechno, co se dostalo do moci člověka, a hájit ta omezení, která lidský rozum staví vlastní moci a smělosti. Není třeba dokazovat, že i dnešnímu člověku zůstává srozumitelný svět, kde jsme zdomácněli a kde se cítíme doma, tou poslední instancí, vůči níž si odcizený svět moderního průmyslu a techniky může činit nárok jen na služebnou a podružnou funkci.
(Řecká filosofie a moderní myšlení, in: 7910, Člověk a řeč, Výbor textů, přel. Jan Sokol, Praha 1999, str. 113-14.)

Anton Pavlovič Čechov (1889)

Vím, o čem budu přednášet, ale nevím, jak budu mluvit, čím začnu a jak skončím. V hlavě nemám ani jednu hotovou větu. Ale sotva se rozhlédnu po posluchárně (je postavena amfitheatrálně) a řeknu stereotypní: „V minulé přednášce jsme skončili u …“ , hned chrlím ze sebe věty a všechno jde jako po másle. Mluvím neudržitelně rychle a s vášnivým zaujetím, takže se zdá, že není na světě moci, která by mohla proud mé řeči přerušit. Aby byla přednáška dobrá, tj. aby nebyla nudná a posluchači z ní měli užitek, k tomu je zapotřebí kromě nadání ještě praxe a zkušenosti, člověk musí mít velmi jasnou představu o vlastních silách, o posluchačích i o celém thematu přednášky. Kromě toho musí mít přednášející stále rozum v hrsti, být neustále ve střehu a ani na okamžik nesmí ztratit přehled.
Když dobrý dirigent tlumočí skladatelovu myšlenku, dělá dvacet věcí najednou: čte partituru, mává taktovkou, sleduje zpěváka, dává znamení hned bubnům, hned zas lesním rohům atd. Totéž dělám já, když přednáším. Před sebou mám půl druhého sta zcela různých obličejů a tři sta očí, které mi přímo hledí do tváře. Mým úkolem je zvítězit nad touto mnohohlavou saní. Mám-li po celou přednášku jasnou představu /331/ o tom, jak pozorně a s jakým porozuměním mne sleduje, pak je úplně v mé moci. Druhý můj nepřítel sedí ve mně samém. Jsou to všechny ty nekonečně různé formy, jevy i zákony a jimi podmíněné množství vlastních i cizích myšlenek. Každou chvíli musí z toho nesmírného materiálu obratně vyhmátnou to nejdůležitější a nejpotřebnější a stejně rychle, jak moje řeč plyne, musím svou myšlenku zahalit do takové formy, která by byla přístupná chápavosti saně a vzbuzovala její pozornost; přitom je třeba pečlivě dbát toho, aby myšlenky nebyly podávány v tom sledu, jak se hrnou, ale v určitém seskupení, nezbytném pro správnou komposici obrazu, který chci nakreslit. Dále se snažím, abych mluvil spisovně, definice aby byly stručné a přesné, věty pokud možno prosté a uhlazené. Stále se musím mírnit a pamatovat, že mám k disposici jen hodinu a čtyřicet minut. Zkrátka, není to malá práce. Zároveň musím být učencem, pedagogem i řečníkem a zle je, když řečník nabude převahy nad pedagogem a učencem nebo naopak.
Přednáším čtvrt hodiny, půl hodiny, a tu najednou zpozoruji, že studenti začínají bloudit očima po stropě nebo hledí na …
(Nudná historie, in: Povídky III., 1887-1889, Praha 1954, str. 330-31.)

Hans-Georg Gadamer (1978)

Chceme-li rozdíl, který se nám zde otevřel, ukázat na jediném slově, tak je to slovo „předmět“. Přinejmenším v původně cizích /111/ slovech objekt a objektivita se nám zdá samozřejmým předpokladem poznání, že poznáváme „předměty“, že je poznáváme na způsob objektivního poznání v jejich vlastním bytí. Otázka, kterou nám antická tradice a antické dědictví kladou, je, nakolik jsou tomuto zpředmětňujícímu jednání stanoveny nějaké hranice. Existuje nějaká principiální nepředmětnost, jež přístupu moderní vědy z vnitřní věcné nutnosti uniká? Na několika ukázkách bych rád ilustroval, že aktuálním a trvalým dědictvím řeckého myšlení je skutečně vědomí hranic tohoto zpředmětňování.
Vůdčím příkladem na toto téma se mi zdá být zkušenost těla. To, čemu říkáme „tělo“, jistě není res extensa karteziánského určení tělesa, corpus. Způsob, jak se tělo ukazuje, není jen matematická rozlehlost a zpředmětnění se patrně bytostně vymyká. Neboť jak se člověk s tělesností setkává? Nesetkává se s ní jako s čímsi, co stojí proti němu, a tedy v její možné předmětnosti, jen když je narušeným fungováním? Když se tedy hlásí jako porucha vydanosti vlastnímu živobytí v nemoci, v nevolnosti a tak dále. Konflikt mezi přirozenou zkušeností těla, tímto tajemným procesem nepostřehnutelnosti, když je nám dobře a jsme zdrávi, a námahou ovládání nevolnosti skrze zpředmětnění, zakouší každý, kdo se ocitne v situaci objektu, v situaci pacienta léčeného technickými prostředky. Výrazem sebepochopení naší moderní lékařské vědy je, že chce prostředky moderní vědy zvládat poruchy tělesnosti, tj. vzdorující tělesnost, jež se nabízí zpředmětnění.
Ve skutečnosti je pojem „předmětnosti“ a „předmětu“ onomu bezprostřednímu porozumění, jímž se člověk snaží ve světě zdomácnět, tak cizí, že pro něj Řekové charakteristicky vůbec žádný výraz neměli. Sotva dovedli mluvit dokonce i o „věci“. Co v celé této oblasti jako řecké slovo užívali, je slovo pragma. Toto cizí slovo nám není zcela neznámé. …
(Řecká filosofie a moderní myšlení, in: 7910, Člověk a řeč, Výbor textů, přel. Jan Sokol, Praha 1999, str. 110-11.)