Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Hans-Georg Gadamer (1978)

Na tomto základě obraťme nyní pozornost k tomu poslednímu, co právě v diskusi soudobé filosofie vystoupilo úplně do popředí a co se dá pojmy předmětnosti a zpředmětnění také uchopit jen s velikým násilím – totiž k fenoménu řeči. Zdá se mi, že řeč je jedním z nejpřesvědčivějších fenoménů nepředmětnosti, neboť dějový charakter mluvení charakterizuje právě bytostně sebezapomnění. Je v tom vždy už kus technického znetvoření, když moderní tematizace řeči v ní vidí jen instrumentárium, znakový systém, arzenál komunikačních prostředků, jako kdybychom tyto nástroje či prostředky mluvení, slova a vazby měli jakoby v zásobě a pouze je aplikovali na to, s čím se setkáváme. Tady má řecký protějšek odzbrojující evidenci. Pro řeč neměli Řekové vůbec žádné slovo. Měli jen slovo pro jazyk, který vyvolává zvuky – glótta – a slovo pro to, co jazyk sděluje: logos. Logos staví před oči přesně to, k čemu je vnitřní sebezapomenutost řeči bytostně vztažena, totiž ten mluvením evokovaný, do přítomnosti vyzvednutý, díky mluvení disponovatelný a komunikativně sdělitelný svět sám. V mluvení o věcech jsou věci zde, v mluvení a v mluvení spolu se buduje svět a lidská zkušenost světa – a ne v nějakém zpředmětňování, jež se oproti komunikativnímu zprostředkování názorů jednoho s názory druhého dovolává objektivity a chce být věděním pro každého. Artikulace zkušenosti světa v logu, mluvení spolu, komunikativní sedimentace naší zkušenosti světa, zahrnující všechno, co si navzájem můžeme vyměňovat, tvoří jistou formu vědění, jež vedle velkého monologu moderní vědy a rostoucího potenciálu jí nasbíraných zkušeností stále ještě představuje tu druhou polovinu pravdy. Téma konfrontace moderní ideje vědy s myšlenkou řecké filosofie je tak trvale ak/114/tuální. Neboť se tu jedná o zapracování velkolepých výsledků a mocných výkonů moderní zkušenostní vědy i jejího zvládání světa do společenského vědomí, do životní zkušenosti jedince i skupiny.Toto zapracování se však nakonec nemůže zase uskutečňovat metodami moderní vědy a její cestou neustálé sebekontroly; odehrává se v praxi společenského života samého, jež musí vždy znovu do své praktické odpovědnosti zahrnovat všechno, co se dostalo do moci člověka, a hájit ta omezení, která lidský rozum staví vlastní moci a smělosti. Není třeba dokazovat, že i dnešnímu člověku zůstává srozumitelný svět, kde jsme zdomácněli a kde se cítíme doma, tou poslední instancí, vůči níž si odcizený svět moderního průmyslu a techniky může činit nárok jen na služebnou a podružnou funkci.
(Řecká filosofie a moderní myšlení, in: 7910, Člověk a řeč, Výbor textů, přel. Jan Sokol, Praha 1999, str. 113-14.)

Ladislav Hejdánek (2005)

Máme za to, že jediným zdrojem aktivity je (může být) nějaký subjekt; přitom základní formou aktivity je výkon vlastního bytí subjektu. Teprve odtud může být založena akce v pravém smyslu, která znamená jakousi „odnož“ oné základní aktivity sebevýkonu. Tato odnož míří – buď ,nazdařbůh‘ nebo více méně cíleně mimo subjekt, tj. do jeho nejbližšího (a na vyšších úrovních i vzdálenějšího) okolí. Předpokladem „cílenosti“ akce jsou jisté informace, získané v dřívějších akcích (eventuelně – na určitých nižších rovinách života – získané druhově či rodově etc. v dlouhých vývojových etapách a zakódovaných v tzv. instinktech, tj. jakýchsi bio-automatismech). Jakási základní „vnímavost“ vůči okolí musí proto předcházet každé cílenosti aktivit. A protože vnímavost vůči sobě předpokládá přístup subjektu k sobě, a ten zase předpokládá ještě dřívější odstup od sebe (a každou akci můžeme chápat zčásti také jako odstup od sebe resp. sebe-opouštění (z něhož je ovšem obvykle možný návrat k sobě), musíme odlišit dvojí typ zacílenosti (téličnosti), totiž téličnost primární, která je vlastní každé (pravé) události, a téličnost sekundární, která je podmíněna oním odstupem od sebe a pak novým přístupem k sobě. A protože každá (pravá) událost potřebuje ke svému sebe-uskutečnění určité prostředí, v němž může probíhat (jinak končí předčasně, aniž se mohla ve svém dění rozvinout), musíme i onu primární téličnost podmínit jakousi primární či spíše primordiální vnímavostí, bez níž se žádná událost nemůže ustavit jako subjekt. To je značně obtížný problém, ale má svou pozoruhodnost: ona primordiální vnímavost nemůže být založena na žádná akci (tudíž ani na akci nazdařbůh), neboť předchází konstituci subjektu. Tím se dostáváme k tomu, že tento typ vnímavosti může mít fundamentální význam pro naše pochopení povahy subjektu: nemusí nutně jít o vnímavost vůči danostem okolí, ale také vůči tomu, co „dáno“ v přesném slova smyslu není. A pak záleží na tom, zda rozšíříme své pojetí „okolí“ tak, aby tam své místo dostaly i skutečnosti „na-dané“ (a přesto skutečné). To by pak – v tomto případě – znamenalo, že ona primordiální vnímavost, která nepředpokládá ještě ustavení události jakožto subjektu, zahrnuje mimořádně významnou vnímavost vůči tomu, co „přichází“, tedy vůči výzvám budoucnosti. (Písek, 050724-2.)

Ladislav Hejdánek (2012)

Zacílenost, resp. směřování k nějakému cíli (německy Zielstrebigkeit, lze také mluvit o „téličnosti“ nebo o „finalitě“) je od časů Aristotelových chápána tak, že jde o nějaké předem dané cíle; není-li cíl předem dán, nelze o žádné „téličnosti“ mluvit. Proti tomuto myšlenkovému „zatížení“ (zjevně redukujícímu) je třeba otevřít zcela specielní problematiku „téličnosti“ tam, kde „cíl“ (télos, finis) není předem dán, takže nemůže být chápán jako „příčina“ pohybu k němu směřujícího (tj. causa finalis), kde však v žádném případě „postup dění“ nelze jednoznačně odvozovat z toho, co předcházelo či předchází, tedy z minulosti. To, že nelze všechno vysvětlovat striktně kauzálně (ve smyslu caus efficiens), uznává už velké množství myslitelů, snad dokonce většina, ale nikdo nebo málokdo to domýšlí tím směrem, že je třeba se pokusit zkoumat rozdíl mezi pouhou „nahodilostí“ (resp. celými sériemi „nahodilostí“) a jakousi „téličností“ nového, odlišného typu, kde příslušný „cíl“ („výsledek“) není předem „dán“, tj. není o něm rozhodnuto v minulosti, nýbrž rozhoduje se o něm „na pochodu“, kterýžto pochod ani sám ovšem není pouhou náhodou, jen nahodilým výsledkem, nýbrž výsledkem onoho télického směřování.
(Písek, 120309-2.)

Ladislav Hejdánek (2013)

Už jednou jsem kdysi uvedl jako příklad vlak, který je schopen jízdy, ale má pod sebou jen určitou délku kolejí, takže když se chce vydat kupředu ještě dál, než mu to koleje dovolují, musí tu část kolejí, kterou nechal za sebou, rozebrat a pak sestavit do pokračování vpředu, a tak stále (dost pomalu) dál. A při tomto vždy novém stavění kolejí před sebou se může občas dát víc vpravo nebo víc vlevo, ale nic víc. Ty koleje tam nepochybně jsou, a představují velké omezení, ale to omezení není absolutní. – Kdybychom měli ten podivný příklad ještě dopracovat, museli bychom soustředi svou pozornost kromě na kolej také na ten vlak sám. Ten vlak totiž nemůže (a zejména celou tu strašně dlouho dobu, které je zapotřebí k onomu rozebírání a novému sestavování omezeného počtu kolejí resp. kolejnic) zůstat beze změna, bez oprav a bez úprav, dokonce bez vylepšování atd. Vlastně tomu je tak, že z velké části musí být čas od času rozebírán a sestavován znovu a jinak, někdy snad lépe. Nu, a tak nějak to vypadá s tím, čemu se od jisté doby říká „vývoj“, aniž by to už znamenalo to, co to znamenalo původně: jen rozvíjení toho, co tam v zavinuté podobě je odedávna. Na tom našem příkladu je zřejmé, že pohyb vlaku po kolejích, ale i jeho proměňování při té pomalé jízdě má v sobě jistou zacílenost, sličnost, avšak takovou, pro kterou sám cíl, sám télos není předem dán, předem stanoven, ale že celý ten „vývoj“ trati i vývoj vlaku po té posunující či přesunující se trati jedoucího má jistou „vůli“, jistý rozsah otevřených možností, díky kterým se tu a tam objevuje vždy také něco nového, co nejenom že nebylo „původně“ v plánu, ale v plánu ani být nemohlo, protože ten terén se jakoby vynořoval teprve v průběhu jízdy a musel být rozpoznáván a kolejnice musely být kladeny tak, aby po nich pak mohl vlak opravdu jet a nezastavit se před nepřekonatelnou překážkou nebo neskončit v nějaké propasti apod. (Ovšem pro doplnění obrazu „vývoje“ by bylo zapotřebí počítat s mnoha vlaky a s nejrůznějšími jejich cestami, z nichž některé byly úspěšné, zatímco jiné nikoli.)
(Písek, 130826-2.)

Hans-Georg Gadamer (1978)

Chceme-li rozdíl, který se nám zde otevřel, ukázat na jediném slově, tak je to slovo „předmět“. Přinejmenším v původně cizích /111/ slovech objekt a objektivita se nám zdá samozřejmým předpokladem poznání, že poznáváme „předměty“, že je poznáváme na způsob objektivního poznání v jejich vlastním bytí. Otázka, kterou nám antická tradice a antické dědictví kladou, je, nakolik jsou tomuto zpředmětňujícímu jednání stanoveny nějaké hranice. Existuje nějaká principiální nepředmětnost, jež přístupu moderní vědy z vnitřní věcné nutnosti uniká? Na několika ukázkách bych rád ilustroval, že aktuálním a trvalým dědictvím řeckého myšlení je skutečně vědomí hranic tohoto zpředmětňování.
Vůdčím příkladem na toto téma se mi zdá být zkušenost těla. To, čemu říkáme „tělo“, jistě není res extensa karteziánského určení tělesa, corpus. Způsob, jak se tělo ukazuje, není jen matematická rozlehlost a zpředmětnění se patrně bytostně vymyká. Neboť jak se člověk s tělesností setkává? Nesetkává se s ní jako s čímsi, co stojí proti němu, a tedy v její možné předmětnosti, jen když je narušeným fungováním? Když se tedy hlásí jako porucha vydanosti vlastnímu živobytí v nemoci, v nevolnosti a tak dále. Konflikt mezi přirozenou zkušeností těla, tímto tajemným procesem nepostřehnutelnosti, když je nám dobře a jsme zdrávi, a námahou ovládání nevolnosti skrze zpředmětnění, zakouší každý, kdo se ocitne v situaci objektu, v situaci pacienta léčeného technickými prostředky. Výrazem sebepochopení naší moderní lékařské vědy je, že chce prostředky moderní vědy zvládat poruchy tělesnosti, tj. vzdorující tělesnost, jež se nabízí zpředmětnění.
Ve skutečnosti je pojem „předmětnosti“ a „předmětu“ onomu bezprostřednímu porozumění, jímž se člověk snaží ve světě zdomácnět, tak cizí, že pro něj Řekové charakteristicky vůbec žádný výraz neměli. Sotva dovedli mluvit dokonce i o „věci“. Co v celé této oblasti jako řecké slovo užívali, je slovo pragma. Toto cizí slovo nám není zcela neznámé. …
(Řecká filosofie a moderní myšlení, in: 7910, Člověk a řeč, Výbor textů, přel. Jan Sokol, Praha 1999, str. 110-11.)