Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2003)

Podle pozdějších antických zpráv se snad všichni presokratici zabývali otázkou tzv. FYSIS (a psali prý jako své snad stěžejní dílo spis PERI FYSEÓS). Protože se žádné takové dílo do pozdějších (a zejména našich) dob nedochovalo, je třeba uvažovat o tom, co je vlastně na zmíněném tématu tak přitahovalo a snad i dráždilo. Můžeme se toho jistě nanejvýš domýšlet, ale musíme se přece jen pokoušet svůj výklad opřít o něco aspoň relativně pevnějšího. Nepochybně zajímavá je Aristotelova zmínka o tom, že někteří filosofové mají za to, že o tom, co se mění, není možno nic vědět, tj. že o tom není možná žádná EPISTÉMÉ (vědění, věda); naproti tomu on sám považuje FYSIKU za jednu z teoretických věd a tím součást „první filosofie“ (PRÓTÉ FILOSOFIA). Z toho by pak vyplývalo, že oborem, kterému Aristotelés přisoudil tak významné místo mezi vědami (ovšemže stále ještě filosofickými vědami), je právě ta tématika, která dříve spadala do zkoumání a pojednání, nazývaných PERI FYSEÓS. Pozoruhodnost tohoto myslitelského činu je o to větší, že se tím s jistotou předpokládá, že je možná THEORIA, tedy pohled, zírání, nazírání v případě pohybu. Sám se Aristotelés dostal do obtíží, když podrobil kritice pojetí pohybu (a zdroje pohybu), jak je znal od svého učitele a zejména z dialogu Timaios (a zde se Aristotelés kriticky vymezuje, jako by vskutku šlo o pojetí Platónovo a nikoli nějakého pozdního pythagorejce). Ústy Timaiovými zde Platón původ pohybu (tj. jeho zdroj, počátek, ARCHÉ) vidí jako dvojí: jednak je tu odvěký zdroj v beztvarém pohybu (resp. v pohybující se beztvarosti), jednak v aktivním pohybu prabožského řemeslníka (demiurga), který cíleně a důmyslně vybírá ideje jakožto nějaké praformy, aby je vtiskl do onoho beztvarého pohybu, kde zůstanou na nějaký přechodný čas jejich otisky (odliky). Proti oběma zdrojům pohybu má Aristotelés zásadní námitky: výklad o demiurgovi je pouhý mýtus (a tedy žádná věda), a pojetí „beztvarého pohybu“ je nesmyslné, protože vnitřně rozporné (na beztvarosti, proti které Aristotelés ovšem nic nemá, a na které naopak – poté, co ji zbaví pohybu – trvá ve svém pojetí HYLÉ); pohyb přece není než změna tvarů, bez takové změny tvaru nelze o pohybu vůbec hovořit. Protože však se pohybem vyznačuje právě FYSIS (která je snad jen druhem pohybu, vedle pohybu místního, i když ovšem ,předmětem‘ FYSIKY je podle Aristotela prostě „to, čeho je mnoho a co se pohybuje“), stál Aristotelés znovu před problémem počátku pohybu. A „vyřešil to tak, že jako počátek pohybu ustanovil nepohyb, totiž nehybnost, neměnnost Prvního Hybatele. A právě to dnes už naprosto nestačí a nemůže stačit; stojíme znovu před otázkou počátku, zdroje pohybu, a proto potřebujeme nové pojetí FYSIS. (Praha, 031224-2.)

Robert Silverberg ((1974))

• – Ako teda chceš dať svojmu životu väčší zmysel? — spýtal sa Munsey.
• – Neviem. Nemám nijakú predstavu, čo by mi pomohlo. Ale viem, viem, ktorí ľudia žijú zmysluplným životom.
• – Ktorí?
• – Tvorcovia, Harry. Ľudia, ktorí dajú veciam tvar, ktorí ich vyrobia, ktorí im vdýchnu život. Beethoven, Rembrandt, doktor Salk, Einstein, Shakespeare, ľudia tohto druhu. Nestačí len žiť. Dokonca nestačí ani mať dobrú náladu a jasnú myseľ. Človek musí čímsi prispievať k súčtu výdobytkov ľudstva, čímsi naozajstným, hodnotným. Musí dávať. Mozart. Nevvton. Kolumbus. To boli ľudia schopní načrieť do žriedla tvorby, tam dolu, do toho vriaceho chaosu prvotnej energie, a vytiahnuť odtiaľ čosi, dať tomu tvar a stvoriť niečo jedinečné a nové. Nestačí / zarábať peniaze. Nestačí ani vyrábať ďalších Breckenridgeov alebo Munseyov. Chápeš ma, Harry? Žriedlo tvorby. Zásobáreň života, ktorou je boh. Myslel si si niekedy, že veríš v boha? Zobudil si sa uprostred noci a povedal si si: Áno, áno, predsa len Niečo jestvuje, už verím, verím! Nemám teraz na mysli chodenie do kostola, dúfam, že mi rozumieš. Chodenie do kostola nie je v súčasnosti ničím iným ako podmieneným reflexom, niečím ako cukaním, tikom. Mám na mysli vieru. Vieru. Stav osvietenia. Nemám na mysli ani boha ako starca s dlhou bielou bradou, Harry. Myslím tým čosi abstraktné, silu, moc, prúd, zdroj energie tvoriaci základ všetkého a všetko spájajúci. Tým zdrojom je boh. Boh je tým zdrojom. Predstavujem si to žriedlo ako akési more roztavenej lávy pod zemskou kôrou: je tam, plné horúčavy a sily, je prístupné pre všetkých, ktorí poznajú cestu. Do tohto žriedla načrel Platón, Van Gogh, Joyce, Schubert, El Greco. Len niekoľko šťastlivcov vie, ako k nemu preniknúť. Väčšine z nás sa to nepodarí. Väčšine sa to nepodarí. Pre tých, ktorým sa to nepodarí, je boh mŕtvy. Čo je ešte horšie – pre nich ani nikdy nežil. Božemôj, aké je to strašné byť zajatcom doby, keď sa všetci stále krútia dokola ako oživené mŕtvoly, odrezané od energie ducha; hanbia sa čo i len uznať, že podobná energia jestvuje. Nenávidím to. Nenávidím celé toto smradľavé dvadsiate storočie, vieš o tom? Dáva ti to celé nejaký zmysel? Vyzerám veľmi opitý? Uvádzam ťa do rozpakov, Harry? Harry? Harry?
(7276, Deti vesmírnej noci, prel. I.Slobondík, Bratislava 1989, str. 266-67.)

Tomáš Garrigue Masaryk (1898)

Opakuji tedy, že se nám svět a dějstvo – život – nesmí rozprsknout v herakleitovský déšť, nesmíme ve světě vidět jen vývoj, nýbrž i věci, to, co se vyvíjí. Svět není samý pohyb a samý vývoj. Marx neprávem v jediné abstrakci pohybu viděl pravou mortem immortalem. Já se proti němu držím jeho objektivismu, stavím proti jeho historismu a evolucionismu realism.
(0065-I, Otázka sociální sv. I, Čin, Praha 1946, str. 177.)

Henri Bergson (1932)

... Co se to ale stalo? Jakým způsobem se spravedlnost vynořila ze společenského života, uvnitř kterého nejasně spočívala, povznesla se nad něj, výše než všechno ostatní, a stala se kategorickou a transcendentní? Připomeňme si tón a akcent izraelských proroků. To jejich hlas slyšíme, když se /57/ stala a byla strpěna velká nespravedlnost. Z hloubi staletí pozvedají svůj protest. Spravedlnost se sice od jejich dob podstatně rozšířila. Ta, kterou kázali, se týkala především Izraele; jejich rozhořčení nad nespravedlností, to byl Jahvův hněv nad neposlušným lidem nebo nad nepříteli tohoto vyvoleného lidu. Pokud některý z nich jako Izajáš mohl pomýšlet na univerzální spravedlnost, to proto, že Izrael, vyvolený Bohem mezi ostatními národy, spojený s Bohem smlouvou, se tyčil tak vysoko nad ostatním lidstvem, až se jednoho dne stal vzorem. Přinejmenším ale dali spravedlnosti vášnivě imperativní povahu, a tu si již podržela a otiskla ji od té doby do nekonečně rozsáhlejší látky. – ...
(Dva zdroje morálky a náboženství, přel. Jos. Hrdlička, Praha 2007, str. 56-57.)

Ladislav Hejdánek (2009)

V české verzi Wikipedie čteme: „Proces (z lat., postup, pochod, vývoj) je obecné označení pro postupné a nějak zaměřené děje nebo změny, pro posloupnost stavů nějakého systému; pro děje náhlé nebo zcela chaotické se slovo proces nepoužívá.“ Je z toho zřejmé, že podle autora této formulace je „proces“ chápán jako zvláštní případ „děje“. To je ovšem na pováženou, protože význam slova „děj“ v sobě obsahuje určitou míru kontinuity, která u „procesu“ může také chybět. Zdá se proto, že je lépe předem nepředpokládat, že rozsah jednoho pojmu by mohl zcela zahrnovat obsah pojmu druhého, ale spíše to, že se oba pojmy v něčem překrývají, ale v něčem jiném nikoli. Významnější je proto vymezit vzájemný vztah obou pojmů k pojmu „změny“, především pak vztah mezi „změnou“ a „procesem“. Postupností se nepochybně vyznačuje nejen děj, ale také proces; nicméně povaha této postupnosti může u procesu představovat jen sériovost změn, aniž by bylo lze odhalit jejich vnitřní souvislost resp. jejich vnitřní integritu. Tak např. „vír“ (v tekutině nebo v plynu) se může „spontánně“ vytvořit za určitých vnějších okolností, a pak nějaký čas „přetrvávat“ či „trvat“, pokud to okolnosti dovolí, aniž by bylo možno byť jen předpokládat, že je „vnitřně“ nějak integrován či organizován a zevnitř aktivně udržován. Je tedy příkladem procesu sice souvislého, ale nikoli vnitřně sjednoceného. Podobným případem je třeba také vznik a „růst“ krystalu, u něhož také nemůžeme předpokládat subjektně (tj. aktivně) založenou a udržovanou integritu, zahrnující celý „úsek“ jeho „růstu“ (to je také důvodem, proč o vzniku a „růstu“ – tj. jen zvětšování – krystalu nemůžeme mluvit jako o události). Výsledkem našich úvaha se zdá být, že nejširším, i procesuálnost, ale také událostnost zahrnujícím pojmem by měl být pojem „změny“, neboť jak proces, tak událost se vyznačující proměnlivostí a tudíž zahrnují (věcně) změny. Proto budeme muset ovšem nadále pečlivě rozlišovat, máme-li na mysli změnu v nejširším významu, anebo jen „změnu“ ve smyslu nejjednoduššího vymezení, tedy ve smyslu přechodu něčeho, co tu před chvílí bylo, ale v tento moment tu už není, nebo ve smyslu přechodu od nepřítomnosti něčeho k tomu, co tu nyní jest, eventuelně ve smyslu koeexistence obojího (případně i multikoexistence, o které nemusí nutně platit, že je spolu spojena nějak jinak než náhodně – náhodné koexistence změn jsou zcela běžné, zatímco koexistence, které jsou nenáhodné, ale které nějak k sobě věcně náleží a pravidelně se navzájem doprovázejí, jsou zvláštností a musí být od náhodných rozpoznávány a dále zkoumány).
(Písek, 090101-2.)