LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Here you will find a digitized image of Hejdánek's original filing cabinet. Its total volume is many thousand tickets. We publish them in parts as we handle them. At the moment we have worked out what prof. Hejdánek himself developed electronically. However, much work remains on paper cards. In addition to Hejdánek's extracts from reading, the filing cabinet also includes his own thought work from recent years, which cannot be found elsewhere.


<<    <   27 / 29   >    >>
records: 144

Kvanta primordiální | Chronony jako kvanta

Ladislav Hejdánek (2012)
Nápad, že by se „kvantovat“ mohla nejen hmota a energie, ale také prostor a čas, mohl vzniknout jakousi přihlouplou (a nedomyšlenou) analogií, ale může v sobě přece jen něco „věcného“ mít. Když vynikající teoretičtí fyzici opětovně touží po jakémsi „velkém sjednocení“, také nejde jen o nějakou fixní, ale bláznivou myšlenku, ale míří tak směrem, který možná není tak nesmyslný. Hlavním problémem oné posedlosti „kvantování všeho“ se mi zdá sice nevyslovený, ale zřejmě sdílený předpoklad, že ta nejmenší kvanta musí od sebe být oddělena docela podobně tomu, jak pro nás je oddělená hmota od energie, ale také od prostoru a od času. Proto není od místa se tázat, zda právě na té „primordiální“ úrovni nedochází k sjednocení (přesněji, zda tam nemusíme předpokládat nějaké původní, „originérní“ sjednocení, zatímco později – na vyšších úrovních – „dochází“ k onomu roz-dělování, k oné pluralizaci něčeho původně zcela sjednoceného). Pokusme se domyslit tento nápad, abychom viděli, kam by to vedlo. Původní, „primordiální“ kvanta by pro nás představovala nejen nejmenší „částečky“ (ale později bychom museli nahlédnout, že vlastně nejde a nemůže jít o „partikule“, nýbrž o nejmenší „události“) hmoty/energie, ale také nejmenší „kousky“ prostoru i času (a možná ještě i lecčeho dalšího. To bychom však nemohli a nesměli chápat tak, že tam nějaká neznámá „síla“ drží pohromadě tu „hmotovost“ a „energetičnost“ (či „-ovost“) s onou minimální „prostorovostí“ a „časovostí“, takže ve „skutečnosti“ by tam nic z toho ještě nebylo odděleno ani vyděleno – k vydělování dochází až později, dodatečně, až v širším (nejspíš velmi širokém) „kontextu“, tedy ve „světě“ (také lze říci: až „masově“, tedy „statisticky“ – a ještě lépe, byť „po staru“: reálně, na rozdíl od virtuálně). Pokud by tomu bylo nějak takto, je zřejmé, že všechny ty pokusy o kvantování nejrůznějších „makrojevů“ (makro-fenoménů), jak je známe ze své zkušenosti, má tu základní vadu, že uvažuje stále o oddělenosti, separovanosti jednotlivých „aspektů“, ale neuvažuje o možnosti jakéhosi „velkého sjednocení“ právě na té nejnižší, totiž „primordiální“ úrovni.
(Písek, 120501-1.)
date of origin: květen 2012

Cit a vnímavost

Ladislav Hejdánek (2011)
Masaryk má za to, že „cit je slepý“; ale to je omyl, přinejmenším pak nepřesnost či polopravda. Jde ovšem o to, jak chápeme, co to je ten „cit“: citem totiž vždycky něco také vnímáme, reagujeme na to už tím citem, cit není jen pouhým doprovodem toho, co vnímáme nebo poznáváme, ale je vždy také součástí toho vnímání a poznávání. Jsou skutečnosti, které ani nemůžeme jinak vnímat, pokud to třeba máme rádi (nebo naopak máme neradi). Scheler plným právem zdůraznil, že empatie je součástí resp. složkou vnímání a poznání, nikoli čímsi jen doprovodným jakýmsi pocitovým epifenoménem. Někdy je třeba láska, jak říká, přímo způsobem, jak poznat druhého. Oddělování různých typů vnímavosti se zdá být naopak spíše sekundární pořádáním z naší strany, zatímco sama vnímavost (reaktibilita) je čímsi primárním. Proto také všechny prostředky a nástroje vnímavosti (ať už fyziologické nebo umělé a dokonce technické) mohou nastoupit až tehdy, když tu je ta reaktibilita prvotní, primární.
(Písek, 110508-1.)
date of origin: květen 2011

Celek a změna

Ladislav Hejdánek (2011)
Základním metafyzickým předsudkem je neměnnost toho, co lez nazvat „pravou skutečností“. Přinejmenším od Platóna se argumentuje tím, že bytost nanejvýš dokonalá se nemůže měnit, protože by to nutně znamenalo, že své dokonalosti pozbývá – anebo by to bylo dokladem toho, že přece jen naprosto dokonalá nebyla a není. Pokud místo o dokonalosti – což ostatně vyžaduje zvláštní výklad – budeme mluvit o „celku“ (a celek nemusí a dokonce nemůže být dokonalý, nýbrž musí o svou integritu dbát a musí na ní aktivně pracovat), pak musíme připustit, že celek může svou celkovost, celistvost, integritu zachovat a zároveň se při tom měnit. Ta změna se nemusí vždycky a nutně týkat té celkovosti, ale musí být do celkovost zahrnuta, integrována. (Tady sehrála obrovskou úlohu theologická, tedy křesťanská, formule, týkající se inkarnace a trojiční jednoty.)
(Písek, 110129-3.)
date of origin: leden 2011

Celkovost a celky

Ladislav Hejdánek (2014)
Pojetí celkovosti a celků může mít dost rozmanitou podobu, od naprostého odmítání až po chápání „všeho“ dohromady, veškerenstva, světa, univerza atd. jako jednoho velikého celku. Oba zmíněné extrémy však jakoby zapomínají na celkovost a celky uvnitř veškerenstva, uvnitř světa skutečností. Proto skutečný problém musíme vidět právě u celků vnitrosvětných, které je třeba principiálně odlišovat od pouhých hromad (toto odlišení náleží už od starověku – přinejmenším od Hérakleita a výrazně od Aristotela – do filosofického myšlení). Teprve když začneme zkoumat vnitrosvětný celek (a jeho celkovost), můžeme dospět k zásadně významným tématům, jako je např. vytváření a udržování mezí (či hranic), jejichž prostřednictvím a pomocí se „celek“ nejen vyděluje ze své situace resp. ze svých souvislostí s jinými celky (skutečnosti), ale díky kterým může také do nových vztahů a souvislostí aktivně vstupovat. Již samo rozlišování mezi celkem a jeho částmi ukazuje, jak jinak se to má v případě pouhých aglomerátů či agregátů. Musíme ovšem vzít na vědomí, že ne každý typ vztahů či souvislostí vede k vytváření nějakého „celku“; proto známá teze, že vše souvisí se vším, ještě nemusí znamenat, že všechno dohromady tvoří nějaký obrovský, všesvětový celek; neméně důležité jsou totiž také ne-souvislosti, které charakterizují „náš svět“ stejně tak jako souvislosti. Jinak řečeno: souvislosti neboli vztahy (a míníme jen ty skutečné, nikoli ty, které si konstruujeme jako jakési lešení, abychom jimi pak postihovali skutečnost) mají své meze, své hranice. Samotná skutečnost, že se nějaké děje vyskytují časově i prostorově blízko sebe (takže nějaké vztahy či souvislosti tam vždycky najdeme), vůbec neznamená, že ony různé děje k sobě opravdu náleží, že vytváření opravdu nějaký větší děj, jehož jsou součástí. Dobrým příkladem je to, jak ve zdánlivě totožném prostoru a v témž čase (nikoli jen bodu) spolu mohou různé „události“ (např. živé bytosti, ale také jejich různé formy spolu-bytí) vytvářet i na relativně dlouhý čas jakési zvláštní místo či spíše útvar, jemuž říkáme biotop. Takovým biotopem je třeba les nebo louka apod. Ani les, ani louka nejsou skutečným celkem, ale nejsou ani pouhou hromadou. Proto mezi pouhou hromadou a pravým (skutečným) celkem najdeme celou řadu forem spolubytí a spolužití, jež navíc ani nemůžeme a nesmíme považovat jen za jakési přechodné formy či typy.
(Písek, 140831-3.)
date of origin: srpen 2014

Celky (jsoucna pravá | Jsoucna pravá | OUSIA (ουσια)

Ladislav Hejdánek (2011)
Aristotelův termín „oysia“ (ουσια) je možno (a po mém soudu třeba) chápat ve smyslu „samostatné bytosti“ či „samostatného jsoucího“ (jak už to někteří autoři udělali, např. Maurice Blondel). Zvláštní důraz ovšem – na rozdíl od Aristotela – je třeba položit na adjektivum „samostatný“, protože právě v tomto ohledu tu „straší“ – jak na to poukazoval Whitehead – hrubě chybné ztotožnění oné „samostatnosti“ s tím, co je svébytné již tím že „jest“, a to samo „sebou“ a „o sobě“, tj. bez čehokoli dalšího. Sám proto provádím tato upřesnění resp. tyto úpravy (už tedy nikoli s nárokem, že jde o interpretaci Aristotelova pojetí!): o oysia nelze mluvit všeobecně pro každou skutečnost, o které se tradičně mluvilo (a myslilo) jako o „jsoucnu“, nýbrž jen v případě některých „jsoucen“. Dělám proto rozdíl mezi jsoucny „pravými“ (u kterých mluvit o oysia má dobrý smysl) a „nepravými“ (u kterých mluvit o oysia nemá dobrý smysl). V čem tedy vidím základní odlišnost mezi obojím? Nepravá jsoucna jsou hromady, ať už hromady hromad anebo vposledu hromady pravých jsoucen; naproti tomu pravá jsoucna jsou celky (zajisté pouze relativní celky), tj. jsou to buď primordiální jsoucna (která je zapotřebí promyšleně přezkoumávat, což nyní nechávám stranou) anebo více či méně komplikované dynamické struktury aktivně zevnitř sjednocované. K tomu je ovšem třeba ještě něco důležitého dodat: žádné pravé jsoucno neobstojí (nemůže existovat, „být“, tj. vykonávat své „bytí“) bez vazeb na jiná jsoucna, ať už také pravá anebo na jejich hromady (a hromady hromad – ale také ty hromady mohou mít různou povahu, nikdy nejde o pouhé „položení vedle sebe“ při vzájemné netečnosti). A všechny ty „vazby“ musí být vykonávány, prováděny – a to na základě reaktibility toho či jiného druhu a úrovně. Jinak řečeno (a předběžně, protože by to potřebovalo velmi důkladný rozbor): Každé pravé jsoucno (zatím s výjimkou, jíž jsou ona primordiální jsoucna) je schopno vykonávat své bytí (tj. své událostné stávání se) pouze v „reálném“ (tj. dějícím se) kontextu s jinými jsoucny. Primordiální jsoucna musíme zatím považovat za nepříliš vyjasněnou výjimku, protože u nich se rozhoduje o tom, zda zůstanou pouze jsoucny virtuálními (protože z nějakých důvodů – či „příčin“? – nedošlo k žádnému navázání nějakých jejich styků resp. vazeb s jinými jsoucny) anebo zda k takovému aktivnímu navázání (byť zpočátku velmi primitivnímu) vskutku došlo, takže virtuální jsoucno se tím proměnilo v „reálné“ (což nutně má vliv na povahu jeho „výkonu bytí“ – nutně tím např. narůstá jak jeho komplikovanost, a v jejím rámci i časový rozsah jejího „bytí“ či „dějícího se trvání“).
(Písek, 111018-1.)
date of origin: říjen 2011