LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Here you will find a digitized image of Hejdánek's original filing cabinet. Its total volume is many thousand tickets. We publish them in parts as we handle them. At the moment we have worked out what prof. Hejdánek himself developed electronically. However, much work remains on paper cards. In addition to Hejdánek's extracts from reading, the filing cabinet also includes his own thought work from recent years, which cannot be found elsewhere.


<<    <   28 / 29   >    >>
records: 144

Celky a „kosmos“

Ladislav Hejdánek (2011)
Staří Řekové považovali svět nejen za uspořádaný, ale i za krásný. Tento předpoklad byl pak v dějinách myšlení neustále zpochybňován, ale také obnovován a nejrůznějšími způsoby podpírán. Proto se každá nová generace myslitelů musí k tomuto filosofickému problému vždy znovu vracet a musí se pokoušet jej řešit svými novými způsoby, přiměřenými stavu vědeckého poznání, ale v žádném případě z něho nevyplývajícími ani z něho neodvoditelnými. Obrovský vliv si dodnes v několika ohledech zachovaly myšlenky starověkých atomistů, ale spíš jen vliv psychologický, někdy vysloveně sugestivní, a v důsledku své vnitřní nevyrovnanosti a nesourodosti ve směrech značně rozličných. Ačkoli myšlenka celků a celkovosti je prastará a již u presokratiků doložitelná, byla atomisty naprosto zpochybněna a vlastně zavržena. Dnes se však ukazuje, že právě koncept „celku“ bude muset být znovu promyšlen a takříkajíc rekonstituován. Ovšem důrazy na reálné vztahy a souvislosti, jak je u nás můžeme vidět třeba v myšlence „skladebnosti“ u J. L. Fischera nebo „kontextuality“ u J. B. Kozáka, obvykle nechávají bez důkladnějšího rozboru právě to, že sama myšlenka vztahu či souvislosti předpokládá „něco“, co se vztahuje a k čemu je možno se vztahovat, co souvisí s něčím atd., tedy že vedle souvislostí musíme vidět také nesouvislosti, vedle vztahů k něčemu musíme vidět také jakési hranice či meze, na nichž se jakoby rozhoduje, které vztahy zvenčí mohou zasahovat dovnitř a které nikoli – a podobně. Zvláště pak je třeba věnovat pozornost onomu pozoruhodnému rozdílu mezi „vnitřním“ a „vnějším“, a to nejen ve smyslu prostorovém, ale především časovém, a vůbec mezi předmětností a nepředmětností, a to ve smyslu, který musí být znovu a velmi pečlivě přezkoumáván.
(Písek, 110513-1.)
date of origin: květen 2011

Celek x objektivita

Jan Patočka (1947-49?)
Přírodověda je však jediným pravým orgánem objektivního poznání fenomenálního světa. Zkušenost 19. a 20. věku pro ni znamená, že její poznání bude navždy nedefinitivní, necelkové a neuzavřené. To /607/ tedy znamená dále, že jediné objektivní poznání fenomenální oblasti bude základně nedefinitivní, necelkové a neuzavřené.
Budeme zajisté moci konstatovat určité tendence soudové vědy, jako tendenci k jednotě; budeme moci zjistit, že snaha o celkovost je přítomna v této tendenci k jednotě, ale vždy jen jako snaha, jejíž projekce do reality samé [je] třeba se vystříhat. Proti velikým úspěchům sjednocovacích snah stojí na druhé straně varovná zkušenost, že všecky naše pojmy jsou platné jen do odvolání, že vždy mohou být jen aproximacemi, přičemž stupeň aproximace zásadně zjistit nelze.
Jelikož je tedy objektivno zásadně neuzavřené a jelikož na druhé straně pojem celku reality nelze odbýt: realita buď jest „celá“, na rozdíl od našeho pochopení reality, nebo není, pak ale tím hůře pro objektivistu! -, je nutno uzavřít, že objektivní poznání jakožto necelkové nemůže nikdy pochopit noumenon, celek; je tedy posléze nesmyslné požadovat objektivní světový názor, objektivní jednotné pochopení universa. V objektivních pojmech, tj. pojmech diktovaných samými věcmi, nikdy celek není dán, i když je intendován.
Je tedy třeba mít na zřeteli:
2) „fenomenalita“, která je přisuzována objektivnímu poznání, neznamená nemožnost aplikovat naše kategorie na realitu, nýbrž nemožnost zachytit jejich pomocí celek. ...
(Nemetafyzická filosofie a věda, in: Péče o duši III, Praha 2002, str. 606-07.)
date of origin: duben 2013

Celek jsoucího | Možné – jeho rozsah | Horizont a „objímající“

Karl Jaspers (1935)
Um in das, was wahr und wirklich sei, den reinsten Blick zu gewinnen, der sich durch keine Fesselung an ein Besonderes festhalten und durch keine bestimmte Atmosphäre trüben lassen möchte, muβ der Mensch denkend in den weitesten Umfang des Möglichen zu dringen suchen. Dabei entsteht ihm folgende Erfahrung: Alles, was uns Gegenstand wird, und sei es das Gröβte, ist doch für uns stets noch in einem Anderen, ist nicht alles. Wohin wir auch kommen, der Horizont, der das Erreichte einschlieβt, geht weiter und zwingt, jedes endgültige Verweilen aufzugeben. Wir gewinnen keinen Standpunkt, von dem das geschlossene Ganze des Seins überblickbar würde, und keine Folge von Standpunkten, durch deren Gesamtheit sich das Sein auch nur indirekt als geschlossen kundgäbe. /36/
Nun aber leben und denken wir doch jederzeit in einem Horizont. Dadurch, daβ ein Horizont ist, sich also ständig ein Weiteres ankündigt, das dem gewonnenen Horizont wieder umgreift, entsteht die Frage nach diesem Umgreifenden. Das Umgreifende ist noch nicht der Horizont, in dem uns jede bestimmte Weise des Wirklichen und des Wahrseins vorkommt, sondern das, worin jeder einzelne Horizont als in dem schlechthin Umfassenden, das nicht mehr als Horizont sichtbar wird, beschlossen ist.
(6759, Vernunft und Existenz, Piper, München etc. 1973, S. 35-36.)
date of origin: květen 2014

Celebrity

Ladislav Hejdánek (2011)
Našel jsem v jedné detektivce (Kouřová clona od Dicka Francise, 1996, s. 34) pěkný výrok: „Filmoví herci jsou mimo plátno stejné nuly jako kdokoli jiný.“ Možná, že by se to dalo jednak rozšířit, jednak prohloubit (tj. trochu to zbavit té nepochybné triviality); nicméně zvláštnost u herců spočívá v tom, že svou postavu jen hrají – náleží nutně k povaze celebrit, že tuto svou „funkci“ jen hrají, jen ji předstírají? Ale uvažujme dál – tedy rozšířit: bohatí lidé jsou mimo bohatství stejné nuly jako ti ostatní. Nebo: vědci (nebo technici) specialisté jsou mimo svůj obor stejné nuly jako laici. Ale něco jiného je – či mělo by být – tam, kde jde o filosofii. Ani největší filosof nemůže nikdy svou filosofii oddělit od svého života (ani svůj život od své filosofie). Ovšem není-li filosof ve svém životě ničím víc než ti, kdo nefilosofují, neznamená to pak, že ani v tom svém filosofování, v té své filosofii není nic moc? Problém je zřejmě v tom, co se míní tím „kdokoli jiný“. Je vskutku každý člověk v něčem „kdokoli“? Není tady někde chyba v jakési nanicovaté generalizaci toho, co je člověk, a jakési povrchní chápání toho, co dělá a čím se zabývá, jako něčeho jen přidaného, přilepeného, co však na onu základní „povahu“ („podstatu“) člověka nemá žádný významný vliv? Možná to opravdu platí o „celebritách“, ale nelze to legitimně rozšiřovat.
(Písek, 201124-3.)
date of origin: listopad 2011

Celek a jednotlivost (partikularita | Jednotlivost a celek

Ladislav Hejdánek (2011)
České slovo „jednotlivost“ nepřevzalo všechny spodní (etymologické) významy původně latinského slova „partikulárnost“, neboť na rozdíl od latiny nepoukazuje k „části“ (a „částečnosti“), nýbrž k „jednomu“, tedy vlastně k „jednotě“. To má ovšem nejen svou důležitost, ale má to také velký dosah: když mluvíme o jednotlivých buňkách v nějakém svalu, necháváme stranou to, jak dalece jsou sehrané při každé aktivitě toho svalu; a podobně také ten sval jako jednotlivost jakoby oddělujeme od toho, jakou funkci plní v rámci celého organismu. A proto také když mluvíme (a myslíme) o „části“ organismu nebo „části“ svalu, vypouštíme ze zřetele onu vazbu či spojitost buňky či tkáně s celým svalem, a také vazbu či spojitost (funkci, účel, smysl atd.) svalu s celým organismem, a tak podobně. Příklad to jistě ozřejmí, půjdeme-li ještě „níže“, např. až k atomům. „Věda“ o vodíku resp. atomech vodíku, která by chtěla vyložit všechno o svém „předmětu“, by přece nemohla vypustit, jaké jsou nejrůznější možnosti zapojení atomů vodíku do sloučenin s jinými prvky, a zase nikoli branými jednotlivě, ale v nejrůznějších kombinacích a ve velmi složitých molekulách, makromolekulách, a ovšem také dále ve významu a funkci nejen atomů vodíku, ale o všech těch makromolekul a jejich zapojením třeba v buňkách a v obec v organismech (od nejnižších, jednobuněčných, až po ty nejvyšší), a nemohla by vypustit ani význam a funkci vody pro život, ale také pro celý Vesmír (třeba jak velké zásobárny vody jsou někde v blízkosti obřích černých děr atd.) ... Takže opravdová, plná, úplná, nic nevynechávající „věda“ o atomech vodíku by se nutně v jistém míře stala vědou o celém vesmíru, a životě vůbec a tak dále a tak podobně. Z toho také vyplývá, že „předmět“ ve smyslu intence, intencionálního zaměření, soustředění jistým směrem. je něco naprosto jiného než abstrakce „předmětu“ chápaného osamoceně, izolovaně od blízkých i vzdálenějších souvislostí a vztahů , zkrátka kontextů. Takže se stává naprosto zřejmou ona naše teze, že takové soustředění na něco určitého, které odsekává, odřezává ty důležité, vlastně nejdůležitější souvislosti s tím „ostatním“, znamená právě ono problematické „zpředmětňování“, které můžeme považovat za částečně legitimní pouze ve smyslu metodického omezení, ale nikoli ve smyslu hlubšího, úplnějšího „poznání“ a „vědění“.
(Písek, 110821-3.)
date of origin: srpen 2011