Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1816)

... Vždyť dějiny určitého předmětu souvisí nutně co nejúže s představou, jakou si o něm učiníme. Tím je již také určováno to, co na tomto předmětu považujeme za důležité a účelné, a z poměru mezi děním a předmětem vyplývá výběr událostí, o nichž je třeba podat zprávu, způsob, jak je chápat, hlediska, jakým je podřídíme. Tak se může stát, vždy podle představy, jakou si učiníme o tom, co je stát, že čtenář politických dějin určité země nenajde v nich právě nic z toho, co v nich hledal. Ještě spíše se to může stát u dějin filosofie, a bylo by možno uvést taková podání těchto dějin, o nichž bychom mohli být přesvědčeni,že v nich nacházíme všechno jiné, jen ne to, co považujeme za filosofii. ...
(1667, Úvod k dějinám filosofie, př. K. Slavík, Rovnost, Praha 1952, str. 15.)

Ladislav Hejdánek (2007)

V dějinách nemají „příčiny“ rozhodující význam, i když to tak mnozí historikové předpokládají a vykládají (i Masaryk např. 0065, Ot.soc.I, 172 považuje příčinný výklad za podmínku vědeckosti historie). Na „nižších“ úrovních má tzv. příčinnost svou důležitost pouze v tom, že je založena v setrvačnostech přírodního charakteru (např. že nějaký dokument zůstává po svém vytvoření po dlouhou dobu beze změny, pokud není umělec narušen nebo zničen, a chátrá jen velmi pomalu; nebo že hrad nebo palác po svém dostavení přečká jak svého zakladatele i stavitele a dělníky, tak i řadu dalších generací, pokud je náležitě udržován; apod.); naproti tomu jiné přírodní „setrvačnosti“ mohou představovat jen buď pomalé nebo naopak náhlé narušování nebo i zničení, ale nemají žádný přímý pozitivní vliv dějinný, tj. nejsou dějinně produktivní, nýbrž jen destruktivní. Naopak vše, co můžeme rozpoznat jako vytváření a udržování dějinnosti, je založena na aktivitě a reaktibilitě dějinných subjektů. Dějinné subjekty jednak reagují nejen na přírodní okolnosti, ale také na situace dějinné, a to předpokládá, že je nějak (správně či nesprávně) chápou, že jim nějak rozumějí, že na ně nějak v tomto smyslu i navazují a na ně resp. na výzvy s nimi spojené nějak odpovídají, tj. právě reagují.
(Písek, 070120-2.)

Jan Patočka (1976)

Zkrátka: vztah původně-politického k filosofii nelze vyložit ani z kauzality, ať už byla pojata jakkoli, ani z jednostranné fundace; je to vztah, v němž jsou oba členy stejně původní. Teprve možnost odvážné velkorysé lidskosti dosažená v politickém životě BIOS POLITIKOS umožňuje na jedné straně, aby do života vstoupilo něco takového jako filosofické kladení otázek, filosofické tázání a bádání ze sebe, na druhé straně plodí možnosti veřejného života a kontinuitu jeho modalit tím, že se spolupodílí na tvorbě smyslu dějinné situace.
Proto také v úzce „politickém“ pojetí nejsou dějiny nikdy skutečně sebou samými. Dějiny jako pole činů i pouhých gest, iniciativ i pouhého reagování, v němž se lidé prostě nechají unášet, ukazují se ve své svébytnosti teprve ve spojení s oním stejně původním druhým.
Stejná původnost neznamená přesto stejnou váhu a naprostou vzájemnou nezávislost. V Platónově čtveřici (tetraktys) zdatností – ARÉTAI jsou všechny stejně původní, „pramení“ však nicméně všechny na konec přece z moudrosti – SOFIA. Heideggerovská časovost se svými stejně původními dimenzemi „pochází“ nakonec přece z budoucnosti.
Dějiny jako opakování základních možností lidské svobody se nakonec zakládají v té dimenzi, která přináší jasnost vztahu k sobě samému, neboť je to tato jasnost, kvůli níž tu je dimenze jednání, nikoli jako pouhý prostředek, nýbrž jako dimenze jednání, která je teprve díky tomuto vztahu dokonale sama sebou, totiž pravý lidským, prosvětleným sebevztahem. Proto dochází teprve v této vzájemnosti k tomu, co bylo ve filosofii nazvýáno péče o duši. Proto také, když se vyčerpají možnosti jasnosti, mizí i možnosti jednání. Toto však nemá vést k jed/238/nostranně pochmurnému pohledu na dějiny, ale jen vysvětlovat, proč dějiny nejsou stejnoměrný a hladký postup kamsi dál, nýbrž výzva, která zůstává stále stejně obtížná.
(O počátku dějin, in: 7190, Péče o duši III, Praha 2002, str. 237-38.)

Hynek Vignon (2001)

Qui est-ce?
C'est une capitale
Avec une Tour Eiffel
Et un pont
C'est une grande capitale
Dans le pays Tchèque
Avec de belles forêts

Ladislav Hejdánek (2008)

Nestačí používat slova „dějiny“, nestačí ani formálně připustit, že „něco takového“ jako dějiny opravdu existuje, je třeba – právě na rozdíl od běžného, vždy myšlenkově poněkud nepřesného a často přímo konfúzního užívání nejrůznějších pojmenování – rozlišovat mezi pouhými „ději“ (pohyby, procesy, proměnami) a skutečnými „dějinami“. Dějiny nejsou možné ani myslitelné bez jistého nepominutelného zprostředkování lidským vědomím, a to ještě ne jakýmkoli vědomím a myšlením, nýbrž takovým které se už naučilo si uvědomovat a také programově promýšlet (a myslit) souvislosti mezi tím, co se už odehrálo, stalo a pominulo, tím, co se právě děje, a zejména tím, co musíme, můžeme a co také nemůžeme v blízké i vzdálenější budoucnosti (podle okolností) očekávat, čeho se můžeme nadít a čeho máme důvody se obávat. Myslet „dějiny“ ne jako pouhý sled nejrozmanitějších stavů a dějů, které lze jen konstatovat, ale jako něco, čemu můžeme rozumět, čeho smysl můžeme někdy lépe, někdy hůře chápat, představuje vlastně jakousi poměrně nedávnou novinku; jde o objev tzv. dějinnosti, a tento objev musel čekat na to, až se lidé postupně učili a naučili dějinně myslet, což zase představovalo spíše vynález. Dějiny jsou možné jen tam, kde se lidé postupně naučili dějinně jednat a dějinně myslet. Obojí šlo ruku v ruce, ale jako všude jinde, praxe tu vždy trochu předcházela reflexi, ale teprve s vylepšeným způsobem reflektování se mohla pročišťovat i praxe, tj. jednání mohlo být lépe zacíleno, mohlo se smysluplněji zaměřit k dosahování cílů, k nimž by bez toho zprostředkování dějinného chápání dějů nikdy nemohlo dojít.
(Písek, 080107-2.)