Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

František Xaver Šalda (1934)

… Nejsem a nikdy jsem nebyl křesťanský kvietista, který se schovává pánubohu za sukně. Byl jsem vždycky a jsem i ve svém úvodníku křesťanský aktivista, tj. někdo, kdo chce uskutečňovat (od „skutek!“) vůli boží na zemi. Chtěl-li se tedy nade mnou pohoršovat pan Karel Polák, nemusil věru čekat až na rok 1936; téhož mého Boha nalezl by v mých pracích již před dvaceti a možno i před třiceti lety: Boha aktivistického, který zavazuje k činnosti. V Dantovi rozpoznal jsem kdysi křesťanského aktivistu, a přihlásil se do jeho družiny; kvietism odmítám všude, i u duchů, kterých si jinak na výsost vážím, jako u Březiny.
Dělá-li ze mne Karel Polák proto, že chci, abychom se klaněli pravému Bohu, tj. žili životem nábožensky kladným a tvořivým, mystického blbečka, je to stejně noblesní a moudré, jako bych já dělal z něho proto, že je sociální demokrat, vraha, žháře, dynamitníka. Já se se svým theismem nikdy neskrýval a neskrývám. Mně evangelium má mnohem víc pravdy než Marx; a materialistickou tzv. vědu moderní odmítám již dlouho jako divokou a nestvůrnou fantastiku bez rozumného základu. A jdu-li za evangeliem a chtěl-li bych, aby jím lidé spravovali svůj život i veřejný, je mi to akt rozumu a vůle, a ne nějaká mystická bezradnost nebo trpnost.
(3162, Pan Karel Polák, in: Zápisník VII., 1934-35, str. 73.)

Albert Schweitzer (1931)

Když obě má díla o životě Ježíšově vešla postupně ve známost, slýchal jsem ze všech stran otázku, co pro nás ještě může znamenat eschatologický Ježíš, který žil v očekávání konce světa a nadpřirozeného příchodu království božího. Já sám jsem se touto otázkou při své práci stále zaměstnával. Uspokojení z toho, že jsem rozřešil nejednu historickou záhadu Ježíšovy existence, bylo provázeno bolestným vědomím, že toto dějinné poznání může křesťanskou zbožnost zneklidnit a přivést do nesnází. Ale utěšoval jsem se slovem apoštola Pavla, které jsem od dětství dobře znal: „Nic nemůžeme proti pravdě, ale k pravdě.“ Jelikož podstatou duchovního života je pravda, znamená každá pravda nakonec nějaký zisk. Za všech okolností je pravda cennější než nepravda. To musí platit i o pravdě historické. I když zbožnosti se zdá zarážející a působí jí zpočátku potíže, nemůže konečný výsledek nikdy znamenat její poškození, nýbrž jen prohloubení. Náboženství nemá tedy důvodu, aby se vyhýbalo střetnutí s historickou pravdou.
Jak silná by byla křesťanská pravda v dnešním světě, kdyby byl její poměr k pravdě historické v každém směru takový, jaký by měl být! Ale místo aby dávalo křesťanství historické pravdě průchod, zacházelo s ní – když je přiváděla do rozpaků – vědomě i bezděčně často tak, že se křesťanská pravda pravdě historické vyhýbala, obcházela ji nebo ji zakrývala. Místo aby nové poznatky, k nimž muselo dospět, jako nové uznalo a věcně ospravedlnilo, promítalo je vyumělkovanými a pochybnými argumenty zpět do minulosti. Dnes je křesťanství v takové situaci, že jen tvrdým úsilím může dohánět otevřené vyrovnání s historickou pravdou, jež dříve tak často zanedbávalo.
Jaké následky má dosud třeba jen to, že v prvních křesťanských dobách byly neprávem pod jménem apoštolů roz/52/šiřovány spisy, aby se dodalo více autority ideám, které obsahovaly. Nyní jsou tyto spisy pro nás už po celé generace pramenem bolestných sporů. …
Právě proto, že jsem bádáním o dějinách dřívějšího křesťanství tak často narazil na následky jeho poklesků proti historické pravdě, vedlo mě to k vášnivému úsilí o pravdivost našeho dnešního křesťanství.
(Z mého života a díla, př. Miloš Černý, Vyšehrad, Praha 1974, str. 51-2.)

Albert Schweitzer (1904)

Když jsem se po práci o Kantovi vrátil k teologii, bylo by bývalo nejjednodušší, sebrat své studie o problémech života Ježíšova (jež mne zaměstnávaly od mého prvého studijního roku) a zpracovat je jako disertaci pro licenciátní zkoušku. Ale prací o večeři Páně se rozšířil můj rozhled i okruh mých zájmů. Z oblasti problémů života Ježíšova jsem dospěl zároveň do oblasti problémů prvotního křesťanství. Neboť problém večeře Páně patří do nich obou. Stojí uprostřed vývoje od víry Ježíšovy k víře prvotního křesťanství. Zůstávají-li nám původ a smysl večeře Páně tak zá-hadné, je to – řekl jsem si – proto, že jsme plně nepochopili ani myšlenkový svět Ježíšův ani prvotního křesťanství, právě tak jako jsme nepostihli problémy víry Ježíšovy a víry prvotního křesťanství, protože při jejich zkoumání nevycházíme od problému večeře Páně a křtu.
Na základě těchto úvah jsem pojal plán napsat dějiny večeře Páně v souvislosti se životem Ježíšovým a s dějinami prvotního křesťanství. Prvá studie měla zaujmout stanovisko k dosavadnímu bádání o večeři Páně a problém osvětlit, druhá měla vylíčit myšlení a působení Ježíšovo jako předpoklad pro porozumění večeře, kterou slavil se svými učedníky, třetí pak měla pojednat o večeři Páně v době prvotního křesťanství a starokřesťanské.
(Z mého života a díla. př. M. Černý, Praha 1974, str. 33.) 04-01

Emanuel Rádl (1932)

Nenapadá mi odsuzovat theologii: křesťanství je bez theologie nemožné, ba theologie mu teprve dodává, abych tak řekl, kulturního významu; theologie je soustavnou teorií, jednotnou formulací křesťanské praxe; v úsilí theologickém (jako ve filosofickém) proniknout do podstaty věcí je něco možného, odvážného, vzdělaného. Potřebujeme tedy nutně theologie, a je velkou zásluhou Barthovou a Brunnerovou, že nám ukázali na tu potřebu – ale potřebujeme smělé revize staré theologie ve jménu lásky k bližnímu, neboť vzpoura proti křesťanství od počátku nové doby, od Hobbesa až do komunismu, je namířena v prvé řadě proti theologii; ta vzpoura přece má nějaký smysl a nelze prostě přes ni přejít k dennímu pořádku! Základní chyba této staré theologie (kterou theologové krize znovu nám doporučují) jest, že staví Boha příliš vysoko mimo lidský život; jako by to, co děláme na tomto světě (v sociálním životě, politice, vědě) bylo mimo přímý vztah k Bohu, jako by osudy světa měly svoji zvláštní zákonitost a vedle toho jako by existoval náš poměr k Bohu. To je názor zhola neevangelický: k Bohu se nelze dostat jinak než skrze bližního, tj. jednáním na tomto světě; cokoli uděláte jednomu z lidí, Bohu jste udělali; život rodinný, volby do parlamentu, jednání mezinárodní, všechno je přímou službou Bohu.
(Obtíže křesťanské etiky, napsáno 1932, ale nevyšlo; otištěno bylo až:
Křesťanská revue, 111109-1.)

Jan Heller (2005)

Podle křesťanského učení jest cílem lidského života spasení. Kdo je nezískal, ztratil vše. Spasení je osvobození od sebe sama. Uskutečňuje se skrze víru. Víra není názor, třeba i o Bohu, nýbrž zřeknutí se sebe sama. Je tedy poslušností, ba rovnou a přímo, souhlasem s rozsudkem smrti nad sebou samým. – S vírou těsně souvisí pokání. Víra a pokání je vlastně vnitřně jediný pohyb. Ježíš říká: Čiňte pokání a věřte evangeliu (Mar. 1,15). Pokání je poznání a vyznání, že tento rozsudek smrti nade mou je spravedlivý. Boží „ne“ k lidské sebestřednosti. Ne k člověku jest ovocem hříchu. Hřích pak pochází především z toho, že člověk chce mít, vlastnit. Světský člověk chce mít štěstí, bohatství, slávu atd. Obojí je stejný hřích, neboť oba svou vůlí k vlastnictví kladou Bohu podmínky. Oba nechtějí být zcela a naprosto odkázáni na Boha samého a na jeho pouhou milost, nýbrž chtějí být alespoň v něčem, alespoň trochu božími partnery jako ti, kteří už mají něco předem jisté. Bůh chce naproti tomu, abychom neměli nic, také jej abychom neměli (k dispozici, ve svém vlastnictví), nýbrž on sám chce mít nás, chce nás učinit svým vlastnictvím a svým nástrojem, ale tak, abych za to na něm nic nechtěli a nevymáhali, abychom proti němu nevznášeli žádný nárok, ani nárok na vlastní existenci. Právě smrtí se člověku zřetelně ukazuje, že nemůže proti Bohu mít a vznést žádný nárok, ani nárok na vlastní existenci. Toto určení k smrti je však pro starého člověka pohoršením. /190/ Všecky soteriologické náboženské systémy se pokoušejí o to, vysvobodit člověka od smrti. Křesťanství však není žádný soteriologický náboženský systém, nýbrž pravda o člověku a o jeho určení. (Není žádné pravdy o Bohu, protože Bůh jest pravda.) Proto se pravé křesťanství nesnaží člověka od smrtzi osvobodit, nýbrž ukázat mu nezbytnost smrti a smysl smrti.
(Podvečerní děkování, Vyšehrad, Praha 2005, str. 189.)