Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2013)

Aristotelés zahajuje 4. knihu (Г), jak byla na toto místo zařazena do později nazývané „Metafyziky“, takto: „Jest druh vědy, jež zkoumá jsoucno jako jsoucno a to, co mu o sobě náleží. Tato vědy není totožná se žádnou tak zvanou vědou zvláštní. Neboť žádná jiná věda nepojednává obecně o jsoucnu jako jsoucnu, nýbrž každá si z něho vybere určitou část a zkoumá určení, jež jí naležejí, ...“ (překlad Ant. Kříž, 0176, s. 90). Tradičně se jako názvu tohoto Aristotelem míněného druhu vědy užívá pojmenování „metafyzika“, ačkoli toto pojmenování mělo původně jen knihovnický význam. (Řecké to on lze ovšem překládat nejen jako „jsoucno“, nýbrž také jako „jsoucí“.) V tomto smyslu odpovídá na svou otázku také Martin Heidegger v úvodu (1949) k přednášce „Co je metafyzika“ (pův. 1929): „Co je metafyzika z hlediska svého základu? Co je vůbec v základě metafyzika? Metafyzika myslí jsoucí jakožto jsoucí. Všude tam, kde se ptá, co je jsoucí, má před očima jsoucí jako takové.“ (přel. Ivan Chvatík, 7409, s. 7). Abychom správě určili význam onoho původního „to on hé on“, musíme ovšem udělat něco, co v textu samotné formule vlastně nenajdeme, tj. musí tu formuli jistým způsobem doplnit, vlastně jednak rozšířit, jednak zúžit. Nejlépe to provedeme, když se zeptáme: jaký smysl by mohlo mít zkoumat jsoucí (nebo jsoucno) jak „ne-jsoucí“? Mohlo by to dávat nějaký rozumný smysl? A právě zde se ukazuje, že na první poslech divná naše otázka nás při správném pochopení dovádí dál (nebo aspoň dál dovádět může). Jestliže si uvědomíme, že každé jsoucno má časový charakter, to znamená že se děje, se nějakou dobu odehrává, protože to je událost (což je vlastně dost nedávné rozpoznání), pak je zřejmé, že takové jsoucno nemůže být nikdy celé a najednou v jediném okamžiku, nýbrž že může být aktuální jen v určitou chvíli svého událostného dění, zatímco to, co už z něho jakožto události proběhlo, aktuálně jsoucí není, a stejně tak aktuální ještě není to, co ještě neproběhlo, ale proběhnout teprve má. A zároveň si při tom uvědomíme, že (snad až ne výjimku těch nejmenších resp. nejjednodušších a nejkratších událostí) mají ty fáze událostného dění, které aktuálně už „nejsou“ nebo které aktuálně „ještě nenastaly“, velkou a někdy obrovskou převahu nad kteroukoli právě aktuální fází, které budeme říkat „právě aktuální jsoucnost“. Odtud je naprosto zřejmé, že má dobrý smysl se zabývat kterýmkoli (pravým) jsoucnem také jakožto (aktuálně) „nejsoucím“, nejenom jakožto (aktuálně) „jsoucím“. (Poznámka na okraj: je velmi významné, že Heidegger říká o metafyzice, že „všude tam, kde se ptá, co je jsoucí, má před očima jsoucí jako takové“: před očima nikdy nemůžeme mít žádnou momentálně neaktuální „jsoucnost“, nýbrž vždycky a výhradně jen „jsoucnost“ právě aktuální; v tom ostatně spočívá zásadní rozdíl mezi „úkazem“ a „jevem“ (fenoménem). Je to věc převládající orientace na nahlížené a „viděné“, na rozdíl od – např. staroizraelské převážné orientace na naslouchání a „slyšené“.)
(Písek, 130817-1.)

Ladislav Hejdánek (2014)

Slovo metafyzika bylo původně vytvořeno pro knihovnickou potřebu; teprve dodatečně dostávalo v různých dobách a u různých myslitelů rozmanité významy. Přihlédneme-li k řeckému jazyku, znamená slovo „fysika“ něco jako fysické věci (ta fysika jako plurál) či skutečnosti, tedy nikoli disciplínu (hé fysiké; Aristotelova kniha nese název „tés fysikés akroasis“). Předložka či předpona meta- znamenala za nebo vedle (knihovnicky ovšem šlo o to, že soubor textů, které svým původem k sobě ani nenáležely, byl umístěn za knihami zmíněné Aristotelovy „Fysiky“). Historická okolnost, že meta- bylo do latiny převáděno jako „super“ je jak knihovnickému významu, tak Aristotelově „První filosofii“ cizí, je to „cizí příměsek“. Proto lze považovat v dějinách často se vyskytující termín „metafyzika“ za natolik uvolněný, že se můžeme plným právem pokusit mu dát svůj vlastní (a tedy relativně „nový“) význam. Všechny „fyzické“ skutečnosti budeme chápat jako věci smyslově vnímatelné (tj. na které lze reagovat zvnějšku, tedy které takový vnějšek mají, i když nemusí nutně být na vnějšek redukovatelné). „Metafyzický“ přístup budeme tedy chápat jako pokus o pochopení toho, co se přístupu zvnějška vymyká, tedy co buď vnějšek vůbec nemá, anebo co sice svůj vnějšek má, ale jenom jako jeden aspekt, jednu stránku svého „bytí“. A protože řečtí myslitelé byli naprosto převážně orientování na zrakovost, byť povýšenou z pouhé smyslovosti na povahu přístupu myšlenkového (pravou skutečnost „vnímáme“ či spíše „registrujeme“ zíráním, nahlížením, „teoreticky“, „náhledem ducha“), čímž bylo zároveň všechno skutečné jakoby vymaněno z proměnlivosti, zbaveno pohybu a tím i času, můžeme v starohebrejské důrazu na „slyšení“ a „poslouchání“ vidět první významný krok k docela principiální otevřenosti vůči času a časovosti. To ovšem nesmíme hned znehodnotit poukazem na to, že jde jen o jiný druh smyslovosti resp. smyslového vnímání sluchem. Promluvení nebo zazpívání písně nemůžeme však mít „před sebou“ celé najednou a v jednom okamžiku, takže už nejde jenom o jiných druh smyslovosti, ale o jinou smyslovost resp. spíše vnímavost, sensitivitu a senzibilitu. Slovu „metafyzika“ proto můžeme dát právě ten význam, že tu jde o „vnímavost“ vůči tomu, co nejenom není celé vidět, a co nejenom není celé slyšet najednou a teď (hic et nunc), nýbrž co zejména nelze smyslově vnímat vůbec resp. bez čeho se žádné smyslové vnímání nemůže obejít, má-li opravdu do své vnímavosti zahrnout či zabrat všechny aspekty či stránky dané skutečnosti, tedy skutečnost vcelku (či celou, tj. včetně všeho, co k tomu náleží). „Prakticky“ to tedy znamená významné rozšíření tzv. vnímavosti daleko za hranice smyslovosti (chápané tradičně na základě pěti – eventuálně i více – smyslů – s veškerou problematikou, která se k tomuto chápání váže) – a zároveň to může být dostatečným důvodem pro volbu nového termínu, který bude co možno nejvíc významově osamostatněn od spjatosti s vědomím a myšlením, vůbec se „subjektivitou“, důsledně odlišovanou od „subjektnosti“.
(Písek, 140826-1.)

Friedrich Nietzsche (1884-1885)

Heil euch, biedere Engländer
Eurem Darwin heil, verständ er
Euch so gut wie als sein Vieh!
Billig ehrt ihr Engeländer
Euren Darwin hoch, verständ er
Auch nicht mehr als Zucht von Vieh.
Heißt die Majestät verletzen
Majestatem genii !
Nur – zu Goethen ihn zu setzen
28 [46]
(Nachgelassene Fragmente, in: 4581, Sämtliche Werke 11, Colli-Montinari, München 1980, S. 308 u. 333.)

A. Halder – M. Müller (1988)

existenziell (lat.), das unmittelbare Dasein eines Einzelnen, bestimmten Menschen betreffend, im Unterschied zu existenzial = (fundamental-)ontologisch zum Dasein des Menschen als solchem gehörig.
(6920, Philosophisches Wörterbuch, Freiburg etc. 1993 [11988], S. 86.)

Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1807)

Es ist nun zu sehen, welche Gestalt das Innere und Äußere in seinem Sein hat. Das Innere als solches muß ebensosehr ein äußeres sein und eine Gestalt haben wie das Äußere als solches; denn es ist Gegenstand oder selbst als seiendes und für die Beobachtung vorhanden gesetzt.
(2239, Phänomenologie des Geistes, ed. Hoffmeister, Leipzig 51949, S. 199.)