Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Hermann Broch (2001)

Jestliže se zamyslíme nad výhradou, která vidí v tvorbě transgenních živočichů zločin proti přírodě, pak si musíme položit otázku, nakolik lze odchylku od běžného přírodního a přirozeného běhu událostí považovat za špatnou. Hojně užívané slovní spojení „přírodní katastrofa“ jasně dokládá, že zdaleka ne všechny přírodní a přirozené procesy jsou člověku ku prospěchu. Přírodní zákonitosti, např. gravitační zákon, se vymykají lidským měřítkům dobra a zla, a je jedno, jestli ženou dolů zasněženým svazek lyžaře nebo uvádějí v pohyb sekeru gilotiny. Dobro a zlo vnáší do těchto procesů až pohled člověka. A z tohoto pohledu by bylo narušení přírodních procesů, které by zabránilo katastrofálnímu zemětřesení, jistě hodnoceno kladně. /188/
…
Nelze popřít, že v souvislosti s geneticky manipulovanými organismy existuje jedno obrovské riziko, jímž se veřejnost vůbec nezabývá. Nikdo se neptá, jak velkým rizikům se lidstvo vystaví v případě, že se přenosu genů (z kterékoli výše zmíněné pohnutky) dobrovolně zřekne.
(Máme právo [ne]přenášet geny zvířatům? in: Vesmír 80, 2001, č. 4, str. 187 + 188.)

Marcus Tullius Cicero ()

In primique hominis est propria veri inquisitio atque investigatio. … Huic veri videndi cupiditati adiuncta est appetitio quaedam principatus, ut nemini parere animus bene informatus a natura velit nisi praecipienti aut docenti aut utilitatis causa iuste et legitime imperanti; ex quo magnitudo animi exsistit …
(De offciis IV, 13.)
Je pak význačnou vlastostí člověka především hledání a zkoumání pravdy. … S touto touhou po poznání pravdy je spojena jakási touha po samostatnosti, že totiž duch přírodou dobře utvářený nechce nikoho poslouchati, leda takového člověka, který ho radami řídí a poučuje, nebo mu v zájmu obecného prospěchu podle práva a zákonů rozkazuje. Odtud zase vyrůstá velikost ducha …“
(O povinnostech, přel. Jarosl.Ludvíkovský, Melantrich, Praha 1940.)
k tomu několik bodů výkladu – LvH (Písek, 12.5.83):
1. inquisitio atque investigatio: ve fr. překladu (de rechercher et d´étudier la vérité“, tedy vyšetřování (zkoumání) a studování, event. vyšetřování a zkoumání, příp. vyhledávání a průzkum, apod. (nikoli však hledání, neboť předmět obojího, totiž inquisitio atque investigatio, je už tu, dán, k dispozici)
2. „veri videndi cupiditati“ – touhou viděti pravdu
3. appetitio principatus – přitažlivost prvenství, touha po prvenství
4. animus bene informatus a natura – duch od přirozenosti dobře utvářený (sformovaný, event. vyvinutý)
5. nemini … nisi praecipienti aut docenti aut utilitatis causa – nikoho … leč z důvodů poskytnutí návodu (předpisu), vyučování (z důvodů v.) nebo z důvodů užitečnosti (prospěšnosti)

Jan Patočka (1952)

a budoucnost
V čem nyní spočívá podstatný nedostatek, podstatný prohřešek mytického vědomí? Především nikoli v tom, že dělá v čase kvalitativní rozdíly, podstatné cézury; nikoli v tom tedy, že se pozvedá z mrtvé šedi, z nesmyslného trvání a opakování toho, co běžně a bez otázek se považuje za neodvratně reálné; nikoli v tom, že rezignuje úplně, jako to, kdo trpí naprostým nedostatkem jakékoli důvěry v možnost obnovy života, ať se tato jejich rezignace tváří blazeovaně, nebo pateticky. Toto falešné opakování, falešná perpetuita, je stav, jemuž chybí skutečná věčnost; je vyhýbáním před výzvou pravé budoucnosti.
Ani v tom nespočívá prohřešek mytického vědomí, že klade budoucnost na nepravé místo do časového světa; neboť místo minulého /136/ prasvěta, který je ovšem pro mytické vědomí nejvíce charakteristický, může mytické vědomí položit pouhým přesunutím akcentů budoucí, eschatologický svět, svět, v němž najdou vyplnění lidské a často příliš lidské touhy, v němž mytická pradoba, prasvět, nabývá svého symetrického protějšku.
Není třeba spatřovat tento mytický nedostatek v tom, že vůbec klade do času něco více než naši lidskou odpověď na bezpodmínečnou výzvu, že se snaží učiniti souměřitelným to, co je celou svou podstatou incommensurabile? A nespočívá pak vskutku pravý lidský prožitek času v aktu víry, kzerý zároveˇvidí realitu v jejím střízlivém rouše, beze vší idealizace a bez iluzí o našich schopnostech uchopit se jí v jejím celku, a nespouští ze zřetele absolutní požadavek a jeho nesouměřitelnost?
(Čas, mýtus, víra, in: Sebrané spisy, sv. I, Péče o duši 1, Praha 1996, str. 135-36.)

Jean Lacroix (1938)

... Nepatří k nejmenším paradoxům idealismu, že nakonec zachází s pravdou jako s nějakou věcí a tak se ocitá v tomtéž postavení, které vytýká naivnímu realismu. Pokud totiž skutečně připouštíme, že pravda je život ducha, musí nám vyplynout, že je ji třeba sdělovat tak, aby ji mohl asimilovat, aby si ji mohl přizpůsobit a osvojit. Ti, kdo dělají z pravdy „modlu“, chtějí, aby se předávala tak, jak je, jako mrtvá věc. Vůbec nevidí, že kdo ji takto předává někomu, kdo ji nemůže pochopit, že sice jedná podle litery, ale ducha zabíjí. U tohoto temného a tak málo prozkoumaného problémů předávání pravdy se vždycky zapomíná, že pravda se musí předávat tak, aby se stala pravdivou pro toho, komu se sděluje. A tak se mi zdá, že mýtus je způsob, jakým se obrací výše stojící duch k duchu nižšímu, když mu leží na srdci pravdivé předávání pravdy. Tam, kde pro způsobilost toho, komu se snažím pravdu předat, nepadá věda v úvahu, bude mýtus jakousi propedeutikou, která mu umožní k ní dospět krok za krokem: mýtus navozuje to, co zatím nemůže být vědecky pochopeno. ...
(6668, Zkušenost smrti, Vyšehrad 1990, str. 81.)

()

Nihil enim est … veritatis luce dulcius. (Cicero Acad. ad Varronem II, 10, 31)
Simplex ratio veritatis. (Cicero, De or. I, 53, 229)
Veritatis simplex oratio est. (Seneca, Ep. 49, 12)
Patet omnibus veritas. (Seneca, Ep. 33, 11)
Satis diserte pro se loquitur veritas. (Publius Syrus, Sent. S. 50)
O magna vis veritatis, quae contra hominum ingenia, calliditatem, sollertiam contraque fictas omnium insidias facile se per se ipsa defendat! (Cicero, Cael. 26, 63)
Veritas temporis filia est. (Gellius, Noct.Att. XII, 11, 7)
Veritatem dies aperit. (Seneca, De ira II, 22, 2)
Vulgoque veritas iam attributa vino est. (Plinius st., Nat XIV, 22 (28), 141)
Quam nocet saepe verum dicere! (Phaedrus, Fab. Appendix 15)
Veritas odium parit. (Ausonius, Ludus, Bias 3)
Vulgus veritatis pessimus interpres. (Seneca, Vit 2, 1)
Veritatem laborare nimis saepe aiunt, exstingui numquam. (Livius, Urb. XXII, 39, 19)
Errore enim veritas originis non amittitur. (Ulpianus, Dig. L, 1, 6)
Veritas visu et mora, falsa festinatione et incertis valescunt. (Tacitus, Ann. II, 39)
Nimium altercando veritas avertitur. (Publius Syrus, Sent. N. 40)
(citováno ex: 6556, Moudrost starých Římanů, Praha 1990, str. 43 nn. – tam jsou i české překlady)