Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2008)

Důraz na strukturu je důležitý tam, kde se – obvykle nevědomky a předsudečně – předpokládá nějaká „substance“; naproti tomu je chybný a matoucí, když u popření substance zůstává a na strukturu redukuje vše. Co to vlastně je „struktura“? Jsou to vztahy, spojitosti; ale v tom je právě ten problém: vztahy mezi čím? Spojitosti čeho s čím? Nemůžeme tuto nesnáz vyřešit tím, že řekneme, že jde jen o další vztah, totiž o vztahy mezi vztahy, ani že jde o další souvislost, totiž o souvislost mezi souvislostmi. Není to možné jednak proto, že zůstává zcela nevyjasněno, jak by bylo možno pojmout (myšlenkově uchopit), co to je vztah mezi dvěma vztahy (ani co to je souvislost dvou souvislostí), ale zejména proto, že vůbec nemáme ponětí, co by to mohl být vztah „o sobě“, tj. vztah mezi „ničím“ a jiným „ničím“. Vztah byl vždycky chápán jako vztah mezi něčím dvojím (eventuelně vícerým), a tak nadále zůstává otevřenou otázkou, jaká je povaha tohoto „něčeho“.
(Písek, 081026-1.)

José Ortega y Gasset (1914)

Struktura je věc druhého stupně, totiž soubor věcí či jednoduchých materiálních prvků plus systém, podle něhož [nějž] jsou tyto prvky uspořádány. Je evidentní, že skutečnost tohoto uspořádání má určitou hodnotu, určitý význam lišící se od skutečnosti, jež je vlastní jeho prvkům. ... /149/ ...
Jak málo by věc znamenala, kdyby byla jen tím, čím je sama, odloučená od ostatních! Jak chudá, neplodná, nezřetelná! Dalo by se říct, že každá věc se oplodňuje jen stykem s ostatními, že po sobě věci touží jako samci a samice, že se milují a chtějí uzavřít sňatek, sloučit se ve společenství, organismy, stavby, světy. To, čemu říkáme „příroda“, není nic jiného než ta největší ze struktur, do které vstupují všechny materiální prvky. Příroda je dílem lásky, neboť představuje rodovou návaznost věcí, vznikání, zrození jedněch věcí z jiných, které je předjímaly, v nichž byly preformovány, virtuálně obsaženy.
(Meditace o Quijotovi, př. M. Mašínová, Brno 2007, str. 48-49.)

Ladislav Hejdánek (2008)

O struktuře můžeme mluvit jen tehdy, když máme na mysli strukturu nějakého okruhu útvarů, eventuelně určitého útvaru jako „celku“ (ať už pravého nebo nepravého). Každá struktura totiž musí být strukturou „něčeho“ – a my na to „něco“ nesmíme zapomínat tak, že se soustředíme pouze na tu „strukturu“. Tím sice stejně nějak – byť necíleně – připíšeme tu strukturu nějakému místu, nějaké situaci, nějakému úhrnu jsoucen nebo přímo nějakému jsoucnu, ale nejsme si toho vědomi, není to naším vědomým záměrem, a tak podléháme nějakému výběru, nějaké selekci bez vlastní vědomé kontroly. Právě to pak může silně ohrozit jakékoli závěry, které vyvodíme ze svého chápání příslušné struktury. Z toho důvodu nemůžeme strukturu nikde pouze popisovat jakoby zvnějšku, neboť pak bychom se vzdávali vlastního rozhodování, co k té struktuře náleží a co nikoli. Bohužel tato reflexe zcela uniká většině strukturalistů, takže nemají ani ponětí, do jaké míry se jejich nové přístupy vposledu míjejí se „skutečností“, zejména když odmítají sám koncept „subjektu“, bez něhož nelze mluvit ani uvažovat ani o „okolí“, ani o „prostředí“, ani o „situaci“ apod. (Poznámka mimochodem: totéž platí pro tzv. teorii chaosu a jeho samoorganizace.)
(Písek, 080621-1.)

Hermann Broch (1931)

Jedes Wertsystem versucht, die Welt nach gewissen Prinzipien zu formen, sich selber in die Welt zu projizieren. Das Wertsystem, oder richtiger, das fiktive oder effektive Wertsubjekt, das ihm zugeordnet wird, vollzieht in der Wirklichkeit genau das, was jede idealistische Philosophie vom theoretischen Ich fordert: es projiziert sich selber in diese Wirklichkeit nicht nur theoretisch, sondern in aller praktischen Lebensfülle durchzuführen.
Eine derartige Formung der Wirklichkeit, ihre „Umformung zu einer Wertwirklichkeit“, wird nicht nur von jedem einzelnen Menschen mit mehr oder minder großem Erfolg unentwegt versucht, sie ist bei überpersönlichen Wertgebieten noch viel deutlicher sichtbar: Staaten, Völker, Kulturen sind solche Wertkreise, die sich um fiktive, überpersönliche Wertzsubjekte lege, und je deutlicher die Wertbezogenheit hervortritt, desto deutlicher wird dieses fiktive Wertsubjekt zum „Kulturgeist“, wird der Wertkreis zum „Kulturkreis“, um mit höchstem Wertziel in den weitesten Kulturkreis einer Religion zu münden.
(Logik einer zerfallenden Welt [1931], in: 8021, S. 156-7.)

Hermann Broch (1917)

Hat dieses verzerrte Leben noch Wirklichkeit? hat diese hypertrophische Wirklichkeit noch Leben? die pathetische Geste einer gigantischen Todesbereitschaft endet in einem Achselzucken – sie wissen nicht, warum sie sterben; wirklichkeitslos fallen sie ins Leere, dennoch umgeben und getötet von einer Wirklichkeit, die die ihre ist, da sie deren Kausalität begreifen.2
Damit ist der Problemkreis zur Erkenntnis dieser Zeit umrissen. Denn die logische Aufgabe aller historischen Erkenntnis ist im Problem der geschichtlichen Lebenswirklichkeit, welche die Zeit erfüllt und sie zur Epoche konkretisiert, gegeben, ist gegeben in der Frage: wie begreift der (hypothetische) historisch-lebendige Mensch jene Wirklichkeit, die in ihrer (empirischen) quellenmäßigen Dokumentiertheit für ihn zeugen soll? – begreift er sie, ist es nachzuweisen, daß er sie begreifen muß, weil ihre Kausalität der seinen entspricht und ihm dadurch plausibel wird, dann ist jene Wirklichkeit als die seine anzusehen, dann darf sie mit Fug für ihn zeugen.
Die Frage „Wie begreift der historische Mensch seine Wirklichkeit?“ sucht die historische Erkenntnis in eine bestimmte Richtung einzustellen. Aufgabe der Untersuchung wird es sein, die Berechtigung dieser Einstellung zu erweisen. Vorwegnehmend sei bemerkt, daß sie mit der scheinbar nämlichen, welcher der Diltheyschen3 Historik zu Grunde liegt, nicht identifiziert werden darf.
-------2 Diesen Passus hat Broch 1931 wörtlich übernommen in den „Zerfall der (I)“ der Schlafwandler-Trilogie.
(Zur Erkenntnis dieser Zeit. Paradigmatische Skizzen zur Geschichtstheorie. In: Philosophische Schriften 2, Theorie, Kommentierte Werkausgabe, Bd. 10/2 Suhrkamp Verl., Frankfurt a.M. 1977, S. 11.)